Pohled Alarica

Když vycházím z místnosti, mám neodbytný pocit, že se k ní musím vrátit. Odsouvám ten pocit stranou a pokračuji v chůzi. Něco s ní není v pořádku a my tomu musíme přijít na kloub.

"Co jsi z ní vycítil?" zeptá se mě můj beta Sullivan, jakmile vyjdeme z vyslýchací místnosti.

"Právě to je to ono! Nevycítil jsem nic. Nemá vůbec žádný pach!" říkám mu, zatímco procházíme chodbou.

"Zvláštní! Přišla s tuláky, které jsme chytili, nikdo ze strážných na ní nezaznamenal nic neobvyklého," řekne, když dorazíme na konec chodby. Rozhlížím se kolem, skoro každá cela tady dole je obsazená tuláky, se kterými jsme bojovali za hradbami království. Napadli naše spojence a všichni se snaží zjistit, co se tu vlastně děje.

"Zjisti, kdo ji chytil a zbil! Chci znát i ten nejmenší detail!" řeknu mu, než vyjdu po schodech nahoru.

"Půjdu si promluvit s hlídkou, která je zadržela!" odpoví a jakmile vyjdeme nahoru, vydá se opačným směrem.

Přejdu nádvoří a zamířím na hrad; jakmile vejdu dovnitř, jdu rovnou do své pracovny.

Tenhle problém s tuláky, kterému v poslední době čelíme, zatím nikdo z nás nedokázal rozlousknout.

Zrovna procházím nějaké spisy ve své pracovně, když dovnitř vejde můj otec.

"Ahoj, synu! Slyšel jsem, že jste včera chytili další tuláky. Něco nového?" zeptá se, než se posadí naproti mně.

Položím spisy na stůl a opřu se do křesla.

"Ne, není. Nikdo z nich neřekne ani slovo, i když jsou zmlácení k smrti, drží jazyk za zuby!" odpovídám mu.

"Něco na tom všem nehraje! A nezjistili jste nic ohledně těch zmizení?" Prohrábnu si rukou vlasy a podívám se dolů na své složky. Za poslední rok nám zmizelo několik lidí a žádná ze smeček po nich nenašla ani stopy.

"Zatím není nic nového," říkám, když se ozve zaklepání na dveře mé kanceláře a Sullivan je otevře.

Dojde rovnou k židli vedle mého otce a posadí se.

"Zjistil jsi něco?" ptám se a on se opře do křesla.

"Našel jsem strážného, který ji chytil, ale nikdo z nich k ní nemá co říct. Všechno se to seběhlo tak rychle! Když do nich začali střílet oměj, začali bojovat mezi sebou, a když je zadrželi, většina z nich už byla zbitá!" říká se zamračeným výrazem a mně už je jasné, že je v tom něco víc.

"A co ještě?" pobídnu ho, když nepokračuje.

"No, několik našich strážných tvrdí, že v tom boji viděli bílého vlka!" Podívám se na něj, tváří se stejně zmateně jako já. Bílý vlk je extrémně vzácný a už několik set let jsme žádného neměli. Tak vzácní jsou!

Můžeme o nich číst jen v knihách a tam se píše pouze to, že každý bílý vlk má jiné dary, někteří jich mají několik a někteří jen jeden.

Asi před třemi lety jsme začali slýchat zvěsti o tom, že byl bílý vlk spatřen; co nás ale mate nejvíce, je skutečnost, že zprávy přicházejí z celé země, nikoliv z jednoho konkrétního místa.

"Jak je to možné a kam zmizel?" ptám se ho.

"Nikdo neviděl, co se s ním stalo," povzdychne si a nakloní se blíž.

"Mohl by to být jejich vůdce?" položí otázku, kterou už chvíli nosím v hlavě.

"Je to možné," pronesu jen, budu tam muset zítra sejít sám a začít vyslýchat každého, kdo přežil noc.

Několik z nich na tom bylo velmi špatně a možná to nezvládnou.

"Dnes večer jdeme ven! Proč se k nám nepřidáš?" zeptá se Sullivan a podívá se na mě.

"Nemám čas!" suše odvětím.

"Synu, myslím, že bys měl! Nikdy nevíš, možná tam venku čeká tvá druhá osudová družka a tady uvnitř ji nenajdeš," řekne můj otec a já na něj na malý okamžik pohlédnu.

Nikdy jsem jim neřekl, že už jsem ji našel před třemi lety na hřbitově, když jsem zrovna pohřbil svou první družku.

Vyhnal jsem ji ze svého království, nechtěl jsem znovu slabou družku a ta malá holka přede mnou byla přesně jako moje první družka. Raději budu bez družky, než abych byl znovu spojen se slabou; nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval!

"Ne, nemám ji a ani žádnou nechci," odpovím jim prostě a znovu začnu procházet své spisy.

"No, popřemýšlej o tom, můžeme aspoň zajít na jídlo," řekne Sullivan, než se zvedne ze židle a zamíří ke dveřím. Otevře je a vyjde ven, nechá mě a mého otce v kanceláři samotné.

"Synu, musíš občas vyjít z těhle zdí, už je to tři roky, co zemřela! Je čas jít dál." Jen na něj pokrčím rameny. Nikdo z nich by to nepochopil, kdybych jim o ní řekl; myslím, že moji rodiče by měli ze všech nejtěžší pochopit, proč jsem to udělal.

"Dobrá, nechám tě, ať si to děláš po svém," řekne a zvedne se z místa. Kývnu na něj, než odejde z mé pracovny.

Když osiřím, otevřu zásuvku a vyndám z ní ze samého dna složku. Už několik let jsem se do ní nepodíval. Položím ji na stůl a rozevřu. Její krásné modré oči jsou to první, co uvidím; na té fotce vypadá tak křehce a nevinně.

Poté, co jsem ji vyhnal ze svého království, jsem se dozvěděl, že to byla dcera mého velitele válečníků. Hledali ji dnem i nocí téměř šest měsíců, než to vzdali. Jakmile překročila hranice mého království, zmizela beze stopy. Dokonce jsem pomáhal při pátrání, část mého já chtěla vědět, kam odešla, ale nebyla po ní ani stopa.

Zavřu její složku, vrátím ji zpět do zásuvky, zhasnu světla ve své pracovně a vyjdu ven.