„Kdo tu couvá?“ odsekla Seraphina. Její tělo se zakymácelo, jak si opilecky škytla.

Muž si ji naposledy zkoumavě prohlédl, než ji vytáhl z baru.

Opilá Seraphina neměla ponětí, jak skončila v černém autě, ani jak se dostala do hotelového pokoje.

Až když ji muž přitiskl ke zdi a do zad ji udeřil její chlad, konečně vnímala hřejivou záři lamp v pokoji.

„Zhasni...“ zamumlala.

Muž, jehož oči byly temné jako noc, na ni zíral, aniž by na její žádost zareagoval. Místo toho hlubokým hlasem řekl: „Pořád ještě můžeš couvnout.“

Seraphina měla pocit, že se na ni dívá spatra. Byla to jen známost na jednu noc. Čeho by se měla bát?

„Když může Julian, proč ne já?“

S těmito slovy mu ovinula ruce kolem krku a s námahou se postavila na špičky. Soustředila se na jeho ostře řezané rty a políbila ho. Její měkké rty se otřely o ty jeho, ale sotva se jich dotýkaly.

Muž strnul, když si uvědomil, že se neumí líbat. Právě když se chystala odtáhnout, jemně jí jednou rukou objal pas a druhou jí podepřel zezadu hlavu.

Jemně ji dovedl k polibku a vedl ji při tom objevování.

Seraphina cítila, jak ji pohlcuje jeho něha. Srdce jí bušilo jako o závod, ale postupně se do toho okamžiku uvolnila.

Když se to mezi nimi rozvášnilo, muž ji tiše uklidňoval, ať není nervózní.

Se zamračeným výrazem se Seraphina zadívala na chvění jeho dlouhých tmavých řas. Jeho pohledná tvář si zachovávala ovládaný výraz.

Náhlá intenzita ji zaskočila a vehnala jí slzy do očí. Muž ji pevně objal.

Zanedlouho Seraphina ucítila něco jiného – vlastní touhu po něčem víc.

V okamžiku, kdy sklopil zrak a všiml si jejího výrazu, se tiše uchechtl a vtáhl ji hlouběji do víru vášně.

…

Seraphina otevřela oči do jasného denního světla. Byla dezorientovaná, nevěděla jistě, kde vlastně je. Jakmile se posadila, vzpomínky na uplynulou noc se jí vrátily jako přílivová vlna.

„Chceš mě? Neprohloupíš.“

Bože, co to řekla? Pohlédla na rozestlanou postel a málem omdlela.

Seraphina se okamžitě otočila na bok. Zrovna když si s úlevou oddechla při pohledu na prázdné místo na posteli vedle ní, z koupelny se ozval zvuk tekoucí vody a za matným sklem se mihl stín.

Zapomněla na své nepohodlí, rychle se oblékla, popadla kabelku a boty a vyběhla z pokoje.

Jakmile vyšla z hotelu, už tam čekal taxík. Okamžitě do něj naskočila.

Když se Seraphina uklidnila, v mysli se jí neustále přehrávaly scény z minulé noci. Nemohla tomu uvěřit. Právě se vyspala s cizincem.

Její první polibek byl pryč. A... zvládli tři kola za jednu noc.

Než dorazila do kanceláře, bylo už po pracovní době.

Vešla do sekretariátu, kde k ní okamžitě přistoupila kolegyně. „Jdeš pozdě. Pan Sterling tě hledá.“

Ve společnosti Sterling Corporation nikdo kromě Julianova asistenta, Maxe Lawsona, nevěděl, že je s ním zasnoubená.

„Cestou byla zácpa. Půjdu za ním teď.“ Seraphina položila kabelku a popadla dokument, který měl Julian včera podepsat, než vyrazila k jeho kanceláři.

Dvakrát zaklepala a jeho hlas se ozval: „Dále.“

Julian seděl u stolu a procházel dokumenty. Po chvíli vzhlédl a přešel k ní.

„Proč jsi mi včera v noci nezvedala telefon?“ zeptal se jemně. V jeho tváři se zračila stopa ustarané výčitky. „Měl jsem o tebe takový strach.“

Cestou sem si Seraphina všimla Julianových zmeškaných hovorů.

Zadívala se mu do tváře. Jeho výraz byl tak upřímný, jako by mu na jejím bezpečí opravdu záleželo.

„Včera po práci mi volali ze svatebního salonu, že jsou šaty hotové. Chtěla jsem, abys šel se mnou, ale nebyl jsi tady. Když jsem tam skončila, šla jsem navštívit mámu do nemocnice. Měla jsem ztišený telefon a neslyšela ho zvonit.“

Julian jí něžně zastrčil pramen vlasů za ucho.

„Na pobočce byl nějaký problém, tak jsem tam musel zajet. Měla jsi mi zavolat. Tak jaké jsou ty šaty? Jestli se ti nelíbí, můžeme je nechat předělat. Pořád máme čas.“

Seraphina si pečlivě prohlížela jeho výraz. Nedokázala v něm však objevit sebemenší náznak viny, jako by všechno, co včera zaslechla za zkušební kabinkou, s ním nemělo absolutně nic společného.

Na okamžik ji napadlo, jestli se nepřeslechla. Copak ten člověk v kabince nebyl Julian?

„Děje se něco?“ zeptal se, když si všiml jejího zkoumavého pohledu. „Jsi bledá. Zhoršil se matčin stav?“

Seraphina zavrtěla hlavou a ochraptělým hlasem odvětila: „Asi jsem se včera v nemocnici špatně vyspala.“

Julian jí vzal dokument z ruky a položil ho na stůl. „Vezmi si dneska volno. Nechám řidiče, ať tě odveze domů, aby sis mohla odpočinout, dobře?“

Seraphina se mu podívala do jeho laskavých očí a přikývla. „Dobře, až přijdeš domů, udělám ti večeři.“

Julian jí pocuchal vlasy a usmál se. „Už se těším.“

Toho večera uvařila Seraphina některá z Julianových oblíbených jídel a čekala u stolu. Čas plynul, ale on se neobjevil. I když jídlo už vychladlo, dveře stále mlčely. Zrovna když uvažovala, jestli má jídlo ohřát, zavolal jí Max.

„Slečno Vanceová, pan Sterling má dnes večer nějakou práci. Požádal mě, abych vám vyřídil, že na něj nemáte čekat a máte si odpočinout.“

Seraphina zavěsila. Chvíli tiše seděla, než vytočila jiné číslo.