Seraphina jako by přimrzla k zemi, tělo jí ztuhlo od hlavy až k patě. Na zádech jí vyrazil studený pot.

Cassian ji poznal!

Řidič už otevřel zadní dveře vozu. Cassian už se na ni znovu nepodíval. Posadil se dovnitř a nechal dveře otevřené.

Očividně na ni čekal.

Seraphina se cítila provinile a nechtěla, aby si někdo všiml něčeho neobvyklého, a tak se vzchopila a nastoupila.

„Kam to bude, slečno Vanceová?“ zeptal se řidič.

„Do Sterling Corporation, prosím,“ odpověděla Seraphina.

Po jejích slovech zavládlo v autě hrobové ticho.

Přitiskla se ke dveřím a nechala mezi sebou a Cassianem tolik místa, že by si tam mohl sednout další člověk. Atmosféra byla tak trapná, až se to dalo krájet. Seraphina zkroutila ruce v klíně. „Děkuji, že jsi mě předtím zachránil.“

Cassian seděl s překříženýma nohama opřený o opěradlo a prohlížel si na tabletu návrhy. Jeho tmavý neformální oděv mu nijak neubíral na vznešenosti. Hodnou chvíli se neozývala žádná odpověď.

Tamta noc byla chaotická a Seraphina měla pocit, že by to měla vysvětlit.

Posbírala odvahu, odkašlala si a začala: „Té noci jsem toho moc vypila, takže... je mi to líto.“

Otočila se k němu a dlaně se jí trochu potily. „Mohl bys prostě předstírat, že se nic...“

„Vzala sis prášek?“ přerušil ji náhle Cassian, aniž by vůbec zvedl hlavu.

„Cože?“ Nechápala Seraphina.

Cassian konečně odtrhl zrak od tabletu. Jeho hluboké, tmavé oči se za brýlemi se stříbrnými obroučkami setkaly s jejími.

Zblízka a na denním světle si Seraphina všimla, jak podmanivé jeho oči jsou. Jeho dlouhé, tmavé řasy lemovaly hluboké tůně zorniček, které lákaly svou hloubkou a přitažlivostí.

Sklopila zrak. Všimla si jeho ohryzku, který se mírně rýsoval pod límcem košile, jeho širokých ramen obepnutých látkou a pevné hrudi pod ní.

V jediném okamžiku se v jejích vzpomínkách vynořila ona noc. Jeho úzký pas, vyrýsované obrysy břišních svalů...

„Už ses dokochala?“

Cassianův hlas prořízl její myšlenky. Nebezpečný pohled v jeho očích ve spojení s pousmáním způsobil, že Seraphině žárem zrudly tváře. Rychle se zadívala z okna.

Auto zastavilo u kraje silnice a řidič vystoupil, aby zašel do nedaleké lékárny.

Za chvíli vyšel ven s plastovou taškou a podal ji Cassianovi.

Seraphina pohlédla na tašku, než přistála přímo před ní.

„Vezmi si ho, až přijdeš domů,“ nařídil Cassian.

„To je pro mě?“ Nechápavě tašku otevřela. Silně se kousla do rtu, když uviděla, co je uvnitř. Byla to pilulka „po“.

V návalu vášně oné noci při posledním čísle nepoužil ochranu.

Auto se znovu naplnilo trapným tichem. Seraphina se cítila čím dál tím nesvůj. „Vezmu si to,“ zamumlala.

Vzpomněla si, jak předtím nesouhlasil, a znovu to téma nakousla: „Mohl bys prostě předstírat, že se ta noc nikdy nestala?“

Právě v tu chvíli začal Cassianovi zvonit telefon.

Seraphině nezbylo nic jiného než počkat, až dotelefonuje.

O minutu později zavěsil. Místo aby jí odpověděl na otázku, chladně prohlásil: „Nemáme to stejným směrem. Vystup.“

Sám ji chtěl svézt, a teď jí tvrdí, že to nemá při cestě?

Seraphina, kterou vysadil v půli cesty, sledovala, jak Cassianovo auto odjíždí. Nálada tohohle muže byla opravdu nevyzpytatelná. Nebyla si jistá, čím z toho, co řekla, ho urazila.

Ale podle jeho přístupu se zdálo, že ani on nechce, aby někdo věděl, co se tu noc stalo. To znamenalo, že uzavřeli jakousi tichou dohodu, ne?

Celé odpoledne uběhlo, aniž by se Julian vrátil do firmy. Jednou Seraphině zavolal a zeptal se, proč odešla, aniž by na něj počkala.

„Nevěděla jsem, kde jsi,“ odvětila chladně Seraphina.

„To je v pořádku, hlavně že jsi zpátky ve firmě. Je tu nová kabelka od Diora. Nechal jsem ji poslat domů. Podívej se, jestli se ti bude líbit.“

Nevysvětlil jí, proč zmizel. Záměrně se tomu tématu vyhnul a rychle ho změnil. Dokonce se ji snažil uplatit kabelkou. Jako by se u bazénu nikdy nic nestalo.

Seraphina se hořce usmála. Takhle by se zachoval jedině někdo, komu je to jedno.

Po práci se jí nechtělo vracet domů. Přestěhovala se k Julianovi po jejich zasnoubení před šesti měsíci. Žili sice pod jednou střechou, ale v oddělených ložnicích. Vždycky byl ohleduplný a starostlivý a tvrdil, že by nesnesl, aby s ní byl před svatbou intimní.

Teď už chápala, že tak to vůbec nebylo.

Bydlet s ním pro ni teď bylo nesnesitelné. Musela se odstěhovat.

Když Seraphina dorazila do vily, sotva vkročila dovnitř, zaslechla radostné chichotání.

„Jsem tak nemotorná. Nech to prostě takhle, strýčku Juliane.“

Když Seraphina zahnula za roh do obývacího pokoje, spatřila Chloe, jak stojí před Julianem a s koketním úsměvem mu váže kravatu.

Oba se otočili, jakmile uslyšeli, že se někdo blíží.

Chloe na ni vykouzlila sladký úsměv, rychle k ní přistoupila a vzala ji za ruku. „Seraphino, co myslíš? Sluší tahle kravata strýčkovi Julianovi víc?“

Její chování bylo v příkrém kontrastu s tím, jak se chovala předtím u bazénu.

Mezitím měl na sobě Julian v šedém obleku a bílé košili nakřivo uvázanou tmavě vínovou kravatu.

Tmavě modrá kravata s jemným vzorem, kterou Seraphina osobně vybrala, ležela pohozená u nohy konferenčního stolku.

Seraphina si ještě pamatovala, jak si ji od ní Julian tehdy nechal hned uvázat a několik dní poté ji nesundal.

Když si Chloe všimla Seraphinina pohledu na kravatu na zemi, zpanikařila. „Omlouvám se, Seraphino. Nevěděla jsem, že je to tvůj dárek pro strýčka Juliana.“

Omlouvala se, ale Seraphina v jejích očích neviděla žádnou upřímnost.

„Je to jen kravata,“ usmála se Seraphina. „Jen pokračujte.“ S těmito slovy se otočila k odchodu.

„Seraphino, je to jen kravata. Nedělej z toho vědu.“ Julian jí zastoupil cestu. „Chloe mi ji dala jako poděkování za to, že jsem ji zachránil.“

Správně, dostával dárek za to, že ignoroval svou snoubenku, aby zachránil jinou ženu.

Seraphina se v duchu ušklíbla.

„Je to všechno moje chyba, že jsem Seraphinu rozrušila. Omlouvám se. Už radši půjdu.“ Chloe se zatvářila ublíženě a vyběhla ven.

Julian nařídil řidiči, aby ji odvezl zpět do sídla Sterlingových, a pak se s přísným výrazem otočil k Seraphině.

„Vždycky musíš dělat scény, viď? Bez ohledu na to, jak moc se zlobíš, bys neměla dělat scény v sídle Sterlingových. A odešla jsi beze slova. Co by si asi pomyslel dědeček?“

Takže on opravdu věřil, že Chloe strčila do bazénu jen proto, aby ztropila scénu.

Emoce, které tak dlouho potlačovala, konečně vytryskly na povrch. „Tak ať ví všechno! Zrušíme svatbu a půjdeme každý svou cestou!“

Julian ji popadl za zápěstí. „Říkal jsem ti, že Chloe je jen moje neteř!“

„Dala by snad neteř svému strýci jako dárek kravatu?“ Seraphina se mu vytrhla. „Copak nevíš, že kravatu by ti dal jen někdo velmi blízký?“

Julianovi došla slova. Moc dobře to věděl, a přesto se Chloe dál zastával. Ta zaujatost byla tak do očí bijící.

Seraphině se sevřelo srdce. Pokračovala: „Ať už mi věříš, nebo ne, nestrčila jsem ji tam. Víš přece, že neumím plavat.“

Vzpomněla si, jak jí Julian kdysi zakázal chodit do blízkosti vody, dokonce jí ani nedovolil napustit si vanu – to všechno jen proto, že se bál, aby si neublížila, když tam on s ní nebude.

Ale dneska byl přece s ní.

„Dnes večer se stěhuju a najdu si příležitost, abych dědečkovi řekla, že je svatba zrušená.“ Seraphina v sobě potlačila hořkost, která se jí svírala v hrudi.

Jejích osm let lásky dneškem skončí.

Když Julian uviděl, že míří ke dveřím, okamžitě ji dohonil. „Svatba zrušena nebude. Jestli mi nevěříš, já ti to dokážu!“

Než stihla Seraphina jakkoliv zareagovat, Julian ji zničehonic vzal do náruče.