Cassian měl na sobě černý ležérní oblek, pod kterým měl hnědé tričko s kulatým výstřihem. Navzdory jeho jednoduchému oděvu v davu stále vynikal jako vznešený a elegantní.

Zdálo se, že si jejího pohledu všiml, protože se otočil směrem k Seraphině.

Seraphina zareagovala rychle. Popadla jídelní lístek, který ležel na stole, aby si jím zakryla tvář.

Kdyby nebylo oné noci, pozdravila by ho sebevědomě. Teď to však bylo až příliš trapné.

"Na co se díváš?" zeptal se Tristan York, který stál vedle Cassiana, a sledoval jeho pohled.

Byli tam zákazníci, kteří si objednávali, a personál restaurace, který procházel kolem – nic obzvláště neobvyklého.

Cassian stáhl pohled zpět a odpověděl: "Na prostředí."

"Cože? Nedesignoval jsi tuhle restauraci náhodou ty? To by pro tebe neměla být žádná novinka," poznamenal Tristan. Pak se s mírnou lítostí rozhlédl kolem sebe. "Design je dobrej, ale v tomhle prostředí se člověk jen tak neuvolní. Místo s takovou úrovní se k takovému playboyovi, jako jsem já, moc nehodí."

Při společenských událostech byl Tristan vždy obklopen krásnými ženami.

"Je to dobré pro tvé zdraví," odvětil Cassian lhostejně.

Tristan zalapal po dechu. "No, tak za to ti pěkně děkuju."

Zatímco si povídali, byla skupina odvedena do patra.

Seraphina, která nakukovala zpoza jídelního lístku, si s úlevou oddechla.

Nečekala, že tu narazí na Cassiana. Aby předešla další trapné situaci, bude muset svou večeři rychle sníst.

"Seraphino?" Zničehonic se nad ní ozval Julianův hlas.

Vzhlédla a uviděla, že na ni překvapeně zírá. "Promiň, že jsi musela čekat. Cestou byla zácpa."

Julian odjel odpoledne s tím, že má namířeno do pobočky společnosti.

"Právě jsem dorazila." Její tón byl chladný, skrýval jakékoliv emoce.

Julian dal číšníkovi pokyn k podávání jídel a pak vytáhl malou černou sametovou krabičku. "Tady je dárek pro tebe. Podívej se, jestli se ti bude líbit."

Seraphina sklopila zrak. Nepotřebovala hádat, aby věděla, že to budou určitě náušnice.

Měl ve zvyku dárky střídat – od náhrdelníků, přes náušnice až po prsteny. Na minulé narozeniny jí dal diamantový náhrdelník, takže tentokrát to byly pravděpodobně náušnice.

"Koupil jsem to minule na aukci v Moslei. Říkal jsem si, že by ti to slušelo." Vzhledem k tomu, že si od něj krabičku nevzala, otevřel ji sám. Uvnitř byly jemně broušené diamantové náušnice ve tvaru kapek. Zjevně měly obrovskou hodnotu.

"Pomůžu ti je nasadit." Julian se chystal vstát.

"Pojďme se nejdřív najíst. Mám hlad."

Všechny pokrmy už byly naservírovány. Seraphina vzala do ruky příbor a začala se soustředit na jídlo. Bez ohledu na to, jak špatnou měla náladu, neměla by si ji vylévat na jídle nebo na svém žaludku.

Julian na pár vteřin zmlkl, než se usmál a povzbudil ji, aby jedla víc. Dokonce jí neustále nakládal další jídlo.

"Vždycky jsi chtěla nastoupit do architektonického oddělení," řekl, zatímco jí nakládal jídlo na talíř. "Zrovna se tam uvolnilo jedno místo."

Seraphina se odmlčela a zvedla oči od jídla.

Vždycky litovala, že se vzdala oboru, který kdysi milovala. Už dříve Julianovi také říkala, že by chtěla přestoupit do architektonického oddělení, i kdyby to znamenalo přihlásit se tam v rámci vnitřního výběrového řízení.

Julian si všiml jejího překvapeného výrazu. "Celou tu dobu jsem na to pamatoval. Jen jsem čekal na tu správnou příležitost. Teď, když je to tady, tě tam za pár dní přeřadím.

"A taky jsem včera večeřel s jedním přítelem. Zná jednoho slavného neurologa. Zařídil jsem pro tvou matku za pár dní další vyšetření. Vím, že opravdu doufáš, že se probudí včas, aby se mohla zúčastnit naší svatby."

Seraphina poslední část jeho věty automaticky ignorovala. Nemohla se ubránit návalu nadšení, když slyšela, že by mohl existovat způsob, jak její matce pomoci se probudit.

Její matka, Beatrice Colinová, ležela v kómatu od automobilové nehody, která se stala, když byly Seraphině čtyři roky. Uplynulo už 20 let.

Navzdory tomu, že ji prohlédlo nespočet specialistů, se Beatrice stále neprobouzela.

Aby se Edward o Seraphinu lépe postaral, nezbývalo mu než se s Beatrice rozvést a vzít si Victorii.

"Dokáže ten neurolog mou mámu opravdu probudit?" Seraphina na Juliana upřeně zírala.

"Poslal jsem mu její lékařské záznamy a on řekl, že šance jsou vysoké."

Seraphině se oči okamžitě zalily slzami. Nespočet nocí si přála, aby se Beatrice probudila. A stejně dlouhou dobu prožívala zklamání.

Nakonec v to přestala doufat.

Julian jí podal papírový kapesník, aby si utřela slzy. "Seraphino, až se tvoje máma probudí a uvidí, že jsme se vzali, bude tak šťastná. Nechme minulost za sebou. Pojeď dneska večer se mnou domů, ano?"