Seraphina mlčela.

Věděla, že to všechno Julian dělá jen proto, aby udržel mír a zabránil jí zrušit svatbu.

Stát se architektonickou designérkou a vidět, jak se Beatrice probudí, to obojí byly její sny. Teď jí Julian obě tyto věci postavil přímo před oči.

Má spolknout svou hrdost a přestat být tak tvrdohlavá?

V ten moment Julianovi zazvonil telefon. Ležel na stole a Seraphina viděla, že mu volá Chloe.

Julian ťukl na tlačítko odmítnout. "Seraphino—"

Telefon zazvonil znovu – pořád Chloe.

Seraphina se slabě usmála. "Klidně to můžeš zvednout."

"Máš narozeniny. Nechci, aby nás kdokoliv rušil." Julian bez váhání zavěsil. "Slib mi to. Pojedeš dneska v noci se mnou domů, platí?"

Neustále tu otázku opakoval.

Seraphina dojedla, a tak se zvedla. "Nejdřív by sis měl vyřešit svoje vlastní záležitosti. Teď o tom, že bych se nastěhovala zpátky, neuvažuju."

S těmi slovy zamířila ke dveřím.

Julian vyrazil za ní a chytil ji za paži. "Není co řešit. Ale pokud se nechceš vrátit, nebudu tě do ničeho tlačit. Odvezu tě do Alderwood Heights."

Než stihla odpovědět, Julian ji vstrčil na sedadlo spolujezdce a nastartoval auto.

Chloiny hovory nepřestávaly přicházet. Vzhledem k tomu, že byl Julianův telefon připojen k Bluetooth v autě, obrazovka navigace se neustále přepínala na stránku s příchozím hovorem.

"To to vážně nezvedneš?" Seraphina už byla z toho zvonění unavená.

Julian se rozhodl telefon vypnout. S vážným výrazem prohlásil: "V rodině Sterlingových jsou i další lidé. Jestli opravdu něco potřebuje, může se obrátit na někoho jiného."

Jakmile dorazili ke vchodu do její čtvrti, Seraphina vystoupila z auta. Krátce mu poděkovala a vydala se pěšky domů.

"Seraphino." Julian ji rychle následoval. "Počkám, až se vrátíš domů."

Seraphina neřekla nic a prostě prošla kolem něj.

Jakmile vešla do svého bytu, zavolala jí Veronica Jenningsová, aby jí popřála k narozeninám. "Promiň, jsem pořád služebně mimo město. Nemůžu dneska být s tebou. Ale neciť se osaměle. V duchu jsem s tebou."

Veronica tu pro Seraphinu byla vždy, když to Julian na její narozeniny nestíhal.

"Nejsem osamělá. Julian to právě oslavil se mnou," řekla Seraphina ležérně, zatímco si nalévala sklenici vody.

"Pan Sterling má vážně čas? To se hned tak nevidí!" podivila se Veronica. Pak dodala: "Seraphino, nemysli si, že ti to chci kazit, ale musíš si dávat pozor, když se muž najednou změní. I tak je na tebe ale pan Sterling tak hodný. Možná není čeho se obávat."

Seraphina se hořce zasmála. Přesně takový dojem Julian na všechny dělal.

"Nekazíš mi to. Je to zkrátka pravda," odpověděla.

Veronica okamžitě zachytila napětí v jejím hlase. "Chceš tím říct, že se s Julianem něco děje?"

"Podrobně ti to povím, až se vrátíš ze služebky."

"Dobře. Ať se stane cokoliv, podpořím jakékoliv tvé rozhodnutí." Veronica z jejích slov poznala, že se děje něco vážného.

Po zavěšení dostala Seraphina hlasovou zprávu od Penelope Sterlingové.

"Všechno nejlepší, moje milá budoucí švagrová! Dárek ti pošlu zítra do vily. Hezky to s Julianem oslavte. Nebudu vám dělat křena."

Penelope byla Julianova mladší sestra. Měla se Seraphinou dobrý vztah.

Jako špičková právnička byla často zaneprázdněná a nevěděla, že Julian každý rok na Seraphininy narozeniny chyběl.

Přestože si byly blízké, Seraphina jí neplánovala říct pravdu, jelikož Penelope byla součástí rodiny Sterlingových.

"Díky! Na posledním rodinném setkání jsem tě neviděla. Někdy si spolu zajdeme na jídlo," odpověděla Seraphina.

V určitém okamžiku venku začalo lít jako z konve. Voda na skle vypadala, jako by ji tam někdo vyšplíchl.

Jedno z oken bylo stále otevřené a déšť už bičoval vnitřek místnosti.

Během odpovídání na zprávu přešla k oknu, aby ho zavřela. Koutkem oka najednou zpozorovala, že dole stojí nějaká postava. Díky světlu z pouliční lampy okamžitě poznala, že je to Julian.

On neodjel! Zbláznil se snad? Proč stál v tom hustém dešti?

Seraphina popadla deštník, rychle se přezula a vyšla ze dveří.

Teprve když nastoupila do výtahu, uvědomila si, že se její starost o Juliana stala automatickou, skoro jako reflex. Než si vůbec stihla rozmyslet, že by se vrátila, vystoupila z výtahu a Julian už ji uviděl.

Seraphině nezbývalo nic jiného než k němu přistoupit.

Přívalový déšť ho úplně promáčel.

"Co tu děláš?" Seraphina ho ukryla pod polovinu svého deštníku.

"Prve jsi mi neodpověděla," řekl Julian.

Když viděla jeho tvář zmáčenou deštěm, vzpomněla si, co řekl u vjezdu do její čtvrti – že na ni počká, až se vrátí domů k němu, ale ona mu neodpověděla.

"To tady stojíš v tom dešti jenom kvůli tomuhle?" Seraphinin tón byl chladný. "Juliane, říkal jsi, že mě do ničeho nebudeš tlačit."

To, že tady takhle stál v dešti, byl jasný nátlak, aby souhlasila s návratem zpět.

"Věř mi, Seraphino. Vyříkal jsem si to s Chloe. Dokážeš mi odpustit?" Během řeči Julian kýchl.

Při pohledu na to, jak je promáčený a celý se třese, se Seraphina neubránila záchvěvu soucitu.

Osm let jejich vztahu nebylo něco, co by se dalo jen tak přetrhnout. Navíc toho pro ni tolik udělal.

V mysli se jí znovu rozlehla Edwardova slova. Měla by brát v úvahu zájmy rodiny Vanceových.

Možná by mu měla protentokrát odpustit.

"Dej mi trochu času na rozmyšlenou. Teprve jsem se sem nastěhovala a chci tu ještě nějakou dobu zůstat."

Sotva domluvila, Julian ji zničehonic objal a vzrušeně řekl: "Dobře! Dokud souhlasíš, že se přestěhuješ zpátky, můžeš tady zůstat tak dlouho, jak jen budeš chtít. Jen ať to netrvá moc dlouho."

Jeho tělo bylo studené a zanedlouho bylo i její oblečení durch promočené.

Seraphina nakonec polevila. "Co kdybys šel napřed nahoru a dal si horkou sprchu? Požádám někoho, aby ti později přivezl suché oblečení."

Při její nabídce se v Julianových očích něco zablesklo.