Genevieve

Po odchodu ze Sebastianova bytu jsem nevěděla, kam jít. Hruď mě ze zrady pořád hluboce bolela a mé myšlenky se točily kolem jedné a téže otázky – jak mi to mohla Seraphina udělat znovu?

Než jsem se nadála, parkovala jsem před Vance Galleria, největším a nejkrásnějším obchodním centrem ve městě. Mělo řetězce po celém světě a slyšela jsem, že jeho generální ředitel, Declan Vance, je tajnůstkářský, bystrý miliardář a starý mládenec. Byl arogantní a chladný, pohlednější než sám Bůh a omdlévaly po něm stovky dívek.

Bloudila jsem jasně osvětlenými chodbami obchodního centra a zašla do tiché kavárny. Ve vzduchu se vznášela vůně kávy a pečeného pečiva. Objednala jsem si cappuccino a posadila se k malému stolku u okna. Ve chvíli, kdy jsem držela šálek v rukou, mi znovu začaly téct slzy. Snažila jsem se je rychle utřít, ale tekly dál. Tiše jsem plakala a doufala, že si toho nikdo nevšimne. Nemohla jsem uvěřit, že můj život dospěl až sem. Jak mám zastavit svatbu, kterou už naplánovala celá moje rodina? Uvěří otec obsahu toho videa? Přemýšlela jsem, jestli bych to video neměla zveřejnit a udělat z něj virál.

Zrovna když jsem sklonila hlavu, abych se napila kávy, otevřely se dveře a vešli dva muži. Srdce mi poskočilo. Byli to Julian a Tristan, Sebastianovi přátelé. Julian byl ten samý kluk, který se mi líbil na střední, než to Seraphina všechno zničila. Rychle jsem se sklonila ještě víc a doufala, že si mě nevšimnou. Posadili se dva stoly za mnou, bavili se a smáli. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem to poslouchat.

„Genevieve byla vždycky pitomec,“ uchechtl se Julian a míchal si kávu. „Nikdy si nevšimla, že se Sebastian a Seraphina milují. Hloupý, slepý fracek. Seraphina je zpátky ve městě a na nějakou dobu u mě zůstane.“

Tristan se hlasitě zasmál. „Ale pro nás to funguje, Juliane. Sebastian si to s Genevieve chytře zařídil poté, co jsi to u ní zvoral. Jakmile získá její dědictví, máme vystaráno. Naše smlouvy s ním už jsou sepsané. Ve chvíli, kdy ty peníze přijdou, to podepíšeme. Naše podniky se konečně rozjedou. Už jen měsíc, než se s tou děvkou definitivně rozloučíme!“ Oba se znovu rozesmáli.

Krev mi ztuhla v žilách. Sevřela jsem šálek tak pevně, až jsem si myslela, že se rozbije. Jejich slova ke mně doléhala pomalu, ale zřetelně. Byli v tom všichni. Sebastian, Seraphina, Julian i Tristan. Nezrazovali mě jen v lásce. Pletichařili ohledně mého dědictví. Žaludek se mi stáhl a duši mi zahalila hořkost. Tohle všechno se mi dělo za zády už od střední školy, a já to jako blázen nikdy nezjistila. Jak jsem mohla být tak důvěřivá?

V hrudi mi plál hněv. Chtěla jsem jít k jejich stolu a konfrontovat je, křičet na ně, že jsem to všechno zjistila. V záchvatu impulzu jsem odsunula židli a prudce vstala. Ale jakmile jsem se otočila, do někoho jsem vrazila. Okamžitě mě popadly paže, aby mě uchránily před pádem.

Natáhla jsem krk a na okamžik jsem zapomněla dýchat. Můj prostor vyplnil nádherný muž, který se nade mnou tyčil širokými rameny. Měl na sobě oblek s jemným proužkem. Jeho tvář byla nápadná ostře řezanou čelistí, vysokými lícními kostmi a tmavýma očima, které byly tak intenzivní, až se zdálo, že září. Rty měl pevné a ve tvaru luku, nos rovný, černé vlasy mu jemně spadaly do čela. Vypadal neskutečně, jako muž, který do tohoto světa nepatří. Jako král, který vládne světu.

Všimla jsem si, že v kavárně najednou zavládlo naprosté ticho. V ten okamžik se mi v hlavě zrodil nápad. Bezohledný, zoufalý plán, který by mohl svatbu skutečně překazit.

Mírně jsem naklonila hlavu, kradmo pohlédla na Juliana a Tristana a pak se obrátila zpět k muži. Aniž bych si dala čas na rozmyšlenou, přitiskla jsem své rty na jeho.

Hluboko v hrdle zavrčel, jeho ruka vystřelila, popadla mě za pas a přitáhla si mě blíž. Bylo to ochranitelské, majetnické a zároveň překvapivé. Tělo mi v jeho náruči ztuhlo, ale koutkem oka jsem viděla Juliana a Tristana, jak nás sledují. Ústa jim zůstala dokořán. Všichni v kavárně se otočili a zírali.

Polibek byl zpočátku rychlý, jen aby ho všichni viděli. Zašeptala jsem mu na rty: „Prosím, mohl byste tu hru na chvíli udržet?“

K mému překvapení mě neodehnal. Místo toho se jeho ruka pevněji stiskla kolem mého pasu a polibek mi opětoval. Jeho rty byly teplé a dominantní. Prohloubil polibek a svět kolem mě se rozmazal. Jeho polibek byl vášnivý, silný, téměř ohromující. Na okamžik jsem zapomněla, proč jsem s tím vůbec začala. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, a musela jsem se chytit jeho košile, abych neupadla.

Když jsme se od sebe konečně odtrhli, v kavárně bylo naprosté ticho. Rty mi brněly, tváře hořely a já se nedokázala vzpamatovat. Jako by celé moje tělo bylo v jednom ohni.

Ale věděla jsem, že Julian a Tristan viděli všechno. Teď o tom budou informovat Sebastiana nebo mého otce. Takže pokud nezabere to video, tohle ano.

„Mohl byste prosím vyjít z kavárny se mnou?“ požádala jsem tiše. „Chci, aby to jasně viděli,“ dodala jsem a střelila pohledem po Julianovi a Tristanovi.

„Chcete, abych zařídil, aby zmizeli z povrchu zemského?“ zeptal se vážně, jeho intenzivní oči upřené do mých.

Spadla mi brada. To je snad nějaký mafiánský boss? Nervózně jsem se uchechtla. „N-ne!“

Na nic nečekal, popadl mě za zápěstí a zamířil se mnou ke dveřím. Ohlédla jsem se. Julian a Tristan vyskočili a hnali se za námi. Zachvátila mě panika. Přitiskla jsem se blíž k muži a naléhavě zašeptala: „Prosím, pomozte mi. Schovejte mě na pár hodin. Chci jim utéct.“ Teď jsem měla strach, že si na mě počkají a budou na mě hrubí.

Jeho tmavé oči mě propíchly pohledem. „Neměla byste věřit cizincům,“ řekl tichým a drsným hlasem.

Zaváhala jsem a pootevřela rty. Nevěděla jsem, co na to říct. Připadala jsem si hloupě a zoufale. Ale pak jeho oči zjemněly. „Ale já vás zachráním,“ řekl.

Něco ve mně mu okamžitě uvěřilo. Nedokázala jsem vysvětlit proč. Byl to čirý instinkt.

Vedl mě rychle do boční chodby, které jsem si předtím ani nevšimla. Na jejím konci byl soukromý výtah, skrytý za zrcadlovými dveřmi. Přitiskl dlaň na panel a dveře se tiše otevřely. Ohlédla jsem se. Julian s Tristanem nás stále pronásledovali a blížili se.

Muž mě vtáhl s sebou dovnitř, zápěstí mi stále svíral. Dveře se zavřely, odstřihly hluk a odstřihly všechno ostatní. Srdce mi bušilo v hrudi, jak výtah začal stoupat.

„Kam jedeme?“ zašeptala jsem napůl v obavách z odpovědi.

Mírně otočil hlavu, jeho oči do mých doslova pálily. „Do mého střešního apartmánu,“ řekl. „Tam budete v bezpečí.“

I přes to všechno, čím jsem si ten den prošla, jsem mu nějakým způsobem věřila. Možná jsem měla přirozený sklon dostávat se do nesprávných rukou.