Declan

Po staletí vládli vlkodlačí rase Lykani. Byli silnější, rychlejší, téměř nesmrtelní a rodili se jako králové. Ale čas k nám nebyl laskavý. Války, nemoci a zrada snížily naše počty tak, že jsem zbyl jen já. Byl jsem poslední žijící Lykan a byl jsem posledním lykanským králem vlkodlaků. V osmadvaceti letech na mých ramenou spočívala tíha celého mého druhu.

Abychom přežili, přestěhovali jsme se do lidských měst a naučili se mezi nimi žít, splynuli jsme s jejich světem, protože jsme neměli jinou možnost. Pracovali jsme jako oni, oblékali se jako oni a skrývali své skutečné já. Pro lidi jsem byl jen Declan Vance, mladý miliardář, který vlastnil řetězec Vance Galleria a nespočet dalších podniků. Kdyby byla naše skutečná identita odhalena, znamenalo by to náš konec.

Každý rok upadali Lykani na týden do říje, aby se mohli spářit. A pro mě právě nastalo to období v roce. Chtěl jsem ojet každou vlkodlačici i člověka, s nimiž jsem přišel do styku, ale držel jsem se zpátky. Bral jsem silné léky, abych zastavil své touhy a chtíč.

A Starší mě nenechali ani na chvíli zapomenout na mé povinnosti, zvlášť v této době. Říkali, že je čas najít si družku a zplodit dědice. Každý den mi připomínali, že moje pokrevní linie je příliš důležitá na to, aby skončila se mnou, a že beze mě vlkodlaci vymřou. Já jsem jim dával sílu k existenci. Chtěli, abych pokračoval v lykanské linii. Ale oni nechápali to riziko. Být Lykanem je něco jiného než být obyčejným vlkodlakem. Moje síla byla mohutnější, těžší. Pokud by nějaká vlkodlačice nosila mé mládě, nemusela by porod přežít.

Přesto na mě Starší tlačili. „Je tu spousta ochotných vlkodlačic,“ říkali. „Položily by za tebe život.“ Říkali tomu oběť. Já to nazýval šílenstvím. Nehodlal jsem někoho zabít jen proto, abych ukojil jejich požadavek. Takže jsem znovu a znovu odmítal. Nechtěl jsem dědice, pokud to znamenalo, že kvůli tomu budu muset někoho zabít.

Tato diskuze dnes znovu proběhla na ranní schůzi. Když jsem je poslouchal, mnul jsem si kořen nosu a netrpělivě čekal, až to skončí. Jakmile bylo po všem, vyšel jsem z místnosti a šel si zaplavat, abych vybil energii a zklidnil svůj hněv a chtíč. Čekala mě důležitá schůzka s lidskými akcionáři.

O třicet minut později jsem dorazil na schůzku se svým Betou, Cassianem. Cassian akcionářům vysvětloval nový plán týkající se dividend. Seděl jsem v čele stolu a napjatě poslouchal, když mě najednou do nosu udeřila vůně. Byla to vůně sladké a teplé čokolády se skořicí. Ta vůně byla tak silná, až to se mnou otřáslo. Můj Lykan se okamžitě probral. Jak by mohl čokoládový dort tak nádherně vonět? V krku mi vyschlo a hruď se mi sevřela. Neudržel jsem touhu okamžitě to sníst.

Snažil jsem se klidně sedět, ale touha byla každou vteřinou silnější. Ruce se mi na stole sevřely v pěst. Co se to se mnou sakra dělo? Ta vůně mě táhla jako na řetězu.

Odsunul jsem židli a prudce vstal. Beze slova jsem opustil schůzku. Cassian se zvedl, aby mě následoval. „Declane, co se děje?“ zeptal se, zatímco na mě všichni akcionáři překvapeně hleděli.

Neodpověděl jsem a rychlým krokem jsem opustil jednací místnost. Zběkající se sbíhaly sliny, vůně naplnila mé plíce a vedla mě chodbami Vance Galleria. Můj Lykan teď převzal plnou kontrolu. Připadal jsem si jako predátor na lovu. A to kvůli čokoládovému dortu se skořicí? Miloval jsem hořkou čokoládu, ale tohle? Moje reakce byla zvláštní.

Stopa mě zavedla do klidné kavárny. Tady byla ta vůně opravdu silná. Otevřel jsem dveře, došel k pultu a prohlížel si dorty, které mě tak rozptylovaly. Dívka za pultem znejistěla a začervenala se. To byla u lidí normální reakce, když mě viděli. Dál jsem si prohlížel dorty a vtom jsem zaslechl tiché popotáhnutí. Trhl jsem hlavou tím směrem.

U stolku blízko okna seděla lidská dívka. Hlavu měla skloněnou, ramena drobná a napjatá. Tiše plakala, ruku si znovu a znovu přikládala k obličeji a utírala si slzy. Než jsem si to uvědomil, nohy mě samy nesly jejím směrem a vůně sílila, obmotávala se mi kolem krku jako smyčka.

Můj Lykan zavrčel jediné slovo, které mnou otřáslo až do morku kostí. DRUŽKA. Touha po páření sezedmula jako vlny na rozbouřeném moři. ‚Označ si ji. Vezmi si ji. Skoč na ni.‘

Ztuhl jsem. Srdce mi v hrudi divoce bušilo. Jak to bylo možné? Byla člověk. To přece nemůže být pravda. Měsíční bohyně by mě nespoutala s člověkem. Přesto každá buňka v mém těle věděla, že je to pravda. Byla moje. Patřila mně. A já po ní tak šíleně a zoufale toužil. Nikdy nebude schopná donosit moje mláďata. Ale koho to zajímalo?

Zíral jsem na ni. Byla tak nádherná, až jsem zapomněl dýchat. Byla jemná, plachá a vypadala tak křehce. Rozcuchané blond vlasy jí rámovaly nevinnou tvář a oči měla tak smaragdově zelené, že zářily skrz její slzy. Prsty mi zacukaly touhou dotknout se křivek pod jejími růžovými šaty.

Můj Lykan radostně vyl, probouzela se v něm touha. ‚Vezmi si ji. Skoč na ni.‘

Vydal jsem se k ní, má primitivní přirozenost se drala napovrch. Pak, právě když jsem byl už blízko, rychle vstala, otočila se a narazila do mě.

Její malé tělíčko se srazilo s mým a mé paže zareagovaly samy od sebe. Přitiskl jsem ji k sobě a pevně ji držel na své hrudi. Šok z jejího doteku projel mým tělem jako výboj elektřiny. Můj Lykan triumfálně zařval. ‚Označ si ji.‘

Podívala se na mě s vykulenýma očima. Na vteřinu jsme na sebe jen zírali. Můj svět se naklonil kolem své osy a pak se začal točit závratnou rychlostí.

Podívala se mi přes rameno. Mírně jsem se otočil a uviděl dva muže, jak ji sledují. Seděli o pár stolů dál a šokovaně zírali. Lykanův vztek okamžitě vzplanul. Ať už to byl kdokoli, kvůli nim plakala. Jen za to jsem je chtěl zabít.

Než jsem stihl cokoli udělat, chytila mě za košili a políbila mě, čímž mě naprosto šokovala. Ztuhl jsem. Pak jsem ucítil její jemné rty na svých, zoufalé a třesoucí se, a všechno ve mně povolilo. Chtěl jsem, aby ten polibek nikdy neskončil.

Nenáviděl jsem, když se odtáhla. Rychle mi zašeptala na rty: „Prosím, mějte se mnou trpělivost. Udržte tu hru na chvíli.“

Ona si myslela, že je to hra? Neměla tušení, čím si zrovna procházím. Ale viděl jsem v jejích očích ten strach, to zoufalství. Přikývl jsem. Zatím na to přistoupím.

‚Ne. Označ si ji. Skoč na ni.‘

Její nepřátelé nás stále sledovali. Můj hněv spaloval. Takže jsem polibek majetnicky opětoval a přitáhl si ji ještě blíž. Její chuť, teplo jejích úst, to, jak se mě její ruce držely. To všechno mě rozpálilo a zatemnilo mi mysl. Můj Lykan zavyl čirou radostí. ‚Naše.‘

Po našem polibku jsem ji vyvedl z kavárny a držel si ji u těla. Lidé zírali, ale nikdo neřekl ani slovo. Pomocí mentálního spojení jsem zavolal Cassianovi. ‚Pronásledují mě nějací muži. Jestli se mě pokusí sledovat, zastav je. Pokud se budou bránit, zabij je.‘

‚Ano, Alfo,‘ odpověděl Cassian okamžitě s obavami v hlase. ‚Ale kde jsi? Zmizel jsi rychleji než kouř.‘

Zatnul jsem zuby. ‚Poblíž Moon Cafe.‘

Nezpomalil jsem a táhl ji s sebou k soukromým výtahům, ke kterým jsem měl přístup jen já. Nebránila se. Její kroky se přizpůsobily mým, byly drobné a rychlé. Cítil jsem, jak se jí třese ruka, a jemně jsem ji stiskl.

Dveře se rozestoupily a já ji odvedl do svého střešního apartmánu. Vzhlížela ke mně jako malé jehňátko, aniž by tušila, že právě vstoupila do vlčího doupěte.

„Teď už jsi v bezpečí,“ řekl jsem uklidňujícím tónem. „Tady se k tobě nikdo nedostane.“

Dveře se za námi zavřely a odstřihly svět venku. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil klidný, spokojený a nohama na zemi. Jako bych našel to, na co jsem celý život čekal. Svou krásnou družku. Ve svém domově.

A nehodlal jsem ji nechat odejít, protože už zítra jsem ji chtěl představit Starším.