Seraphina

Zrovna když jsem si myslela, že mě ta síla úplně pohltí, vlčice ve mně znovu utichla.

„Co se to sakra právě stalo?“ zašeptala jsem víc pro sebe než pro něj.

Muž neodpověděl, dech měl mělký. Stříbro si už razilo cestu jeho tělem – viděla jsem černé žíly šířící se od vstupních ran. Žádná lidská nemocnice by tohle nedokázala vyléčit.

Pohlédla jsem na úplněk a pak zpět na umírajícího vlkodlaka. Každý instinkt mi říkal, ať ho tam nechám – zvlášť dnes v noci. Ale něco mě drželo na místě. Možná to byla podivnost toho, co se právě stalo, nebo snad nějaký pošetilý pocit zodpovědnosti.

„Sakra,“ zamumlala jsem, rozhodnutá. „Radši ať za to stojíš.“

Podívala jsem se na ty dva útočníky, které jsem nechala v bezvědomí ležet na asfaltu, a ujistila se, že jsou úplně mimo. Pak jsem odkopla jejich upuštěné stříbrné zbraně a dotáhla ho k motocyklu.

Jeho mrtvá váha nás málem několikrát poslala k zemi. Když jsem nastartovala, jeho bezvládné tělo se mi svezlo na záda, jednou rukou jsem ho objímala kolem pasu, aby nespadl.

„Lékařská laboratoř Kingsleyho univerzity,“ rozhodla jsem se. Jako tamní studentka medicíny jsem tam strávila nespočet pozdních nocí prováděním vlastního výzkumu, zoufale se snažíc pochopit, proč byla má vlčice potlačena. Bylo to jediné místo, kde jsem měla přístup k vybavení a prostředkům, které jsem potřebovala.

Při každém hrbolu na silnici zasténal. Kampus byl tichý, když jsem použila čipovou kartu pro přístup do služebního vchodu výzkumné budovy a pak ho napůl nesla, napůl táhla prázdnými chodbami do laboratoře.

Uvnitř jsem zamkla dveře a rozsvítila minimální osvětlení. U protější zdi ležela má tajná sbírka lékařského výzkumu o vlkodlacích – deníky, vzorky a speciální nástroje, které jsem vytvořila přímo pro léčbu zranění stříbrem. Být vyděděncem mělo své výhody – nikdo se neptal na mé podivné pracovní hodiny nebo výzkumné zájmy.

Vyzdvihla jsem ho na vyšetřovací stůl a roztrhla mu krví nasáklou košili, abych odhalila tři střelné rány. Maso kolem každého vstupního bodu bylo zčernalé, odumřelé žíly se šířily ven jako pavučiny. Otrava stříbrem, pokročilé stádium. Měl možná hodinu, než se to dostane k srdci.

Zrovna když jsem si připravila nástroje, jeho oči se prudce otevřely. Než jsem se nadála, jeho ruka se mi obtočila kolem hrdla a silně stiskla. Tenhle chlap se vůbec nechoval jako zraněný vlk.

„Kdo jsi?“ zavrčel, oči mu zableskly elektrickou modří. „Proč jsi mě sem přivedla?“

Navzdory tlaku na průdušnici jsem si zachovala chladný výraz. „Nechceš zemřít? Tak mě pusť. Ty stříbrné kulky tě zabíjejí a já jsem jediná, kdo je dokáže dostat ven.“

Jeho stisk zesílil. „Proč bych měl věřit tobě, vlčici, která nemá skoro žádný pach?“

Ta urážka zabolela a uvědomila jsem si, že má vlčice opět utichla, stejně jako vždycky v uplynulých třech letech. Nedala jsem to ale najevo. „Kdybych tě chtěla mrtvého, nechala bych tě na té silnici. Takže mě pusť, abych ti mohla zachránit život, nebo ne – je to tvoje volba.“

„Myslíš, že z tebe necítím klam?“ Jeho hlas byl chraptivý bolestí, ale stisk zůstával silný. „Co skrýváš?“

„Právě teď? Své podráždění.“ Zkoumavě jsem se mu bez mrknutí podívala do očí. „Krvácíš mi po celé laboratoři a nerada bych ráno vysvětlovala školní ostraze mrtvého vlkodlaka.“

Něco v mém tónu ho muselo přesvědčit. Pustil mi hrdlo a s bolestným zavrčením se zhroutil zpět na stůl.

„Tohle bude bolet,“ varovala jsem ho a vzala do ruky svou speciální pinzetu. „Hodně.“

Další hodinu jsem pracovala v soustředěném tichu, čerpala jsem ze vzpomínek, jak jsem jako dítě sledovala lékařskou práci své babičky – tehdy, když jsem ještě patřila do smečky z Crescentwoodu a učila se všechno po jejím boku.

Opatrně jsem vyjmula tři hluboko zaryté stříbrné kulky. Muž nevydal ani hlásku, přestože se mu na čele perlil pot a čelisti měl zaťaté tak pevně, až by mu mohly prasknout zuby. Musela jsem obdivovat jeho sebeovládání – většina vlkodlaků by v agónii vyla.

Stříbro proniklo hluboko do svalové tkáně, nebezpečně blízko k životně důležitým orgánům. Mé ruce se pohybovaly s nacvičenou přesností, oddělovaly otrávenou tkáň od zdravé a vyjímaly každý smrtící úlomek.

„Poslední,“ zamumlala jsem a sáhla hlouběji pro třetí kulku, která uvízla nebezpečně blízko srdce. Když jsem ji konečně vytáhla, ztratil bolestí vědomí.

Očistila jsem a obvázala jeho rány a pak zkontrolovala životní funkce. Puls měl teď silnější a černé žíly už začaly ustupovat. Přežije, i když bude ještě několik dní zesláblý.

Když byl v bezvědomí, rozhodla jsem se mu najít telefon a zavolat někomu, aby si pro něj přijel. Při prohledávání kapes jeho bundy jsem našla drahý smartphone a přejela na nedávné hovory.

Vytočila jsem nejčastější číslo. Ihned se ozval nějaký muž.

„Šéfe, kde jste? Hledáme vás už celé hodiny!“

„Váš šéf byl postřelen v New Yorku,“ řekla jsem klidně. „Je teď stabilizovaný, ale v bezvědomí. Je v lékařské výzkumné laboratoři Kingsleyho univerzity.“

„Cože? Kdo je tam?“ dožadoval se hlas.

Zavěsila jsem bez odpovědi a pokračovala v prohledávání kapes. Když jsem vracela telefon zpět, vypadla mu peněženka a s ní vizitka se zlatým ražením:

DECLAN STERLING

GENERÁLNÍ ŘEDITEL, STERLING ENTERPRISES

ALFA, SMEČKA IRONBLOOD

Ztuhla jsem, ta vizitka mi náhle připadala v prstech těžká. Declan Sterling, syn Alfy Krále, který vládl všem západním smečkám.

Vzpomínka na mé vyhnanství mě zasáhla jako fyzický úder – jak stojím před Radou smečky, uplakaná obvinění mé sestry Katherine, že jsem ztratila kontrolu a napadla člověka, chladné oči mé matky, když se mě zřekla, a Declan Sterling, jak lhostejně přihlíží tomu, když mě zbavují ochrany smečky a práv na území.

Zírala jsem na jeho postavu v bezvědomí a do hrdla mi jako žluč stoupala zuřivost a hořkost. Ze všech vlkodlaků, které jsem dnes mohla zachránit, to musel být on.

V dálce jsem uslyšela blížící se motory aut. Jeho lidé přicházeli. Rychle jsem sesbírala svůj výzkum a nástroje a vymazala všechny důkazy o materiálech souvisejících s vlkodlaky.

Před odchodem jsem se na něj naposledy podívala.

Proč to musel být on, kdo probudil moji vlčici?