Seraphina

Stála jsem před lékařskou fakultou Kingsleyho univerzity a sledovala, jak Declanovo černé Bentley mizí za rohem. Srdce mi ještě pořád bušilo z našeho setkání. Skvělé. Už věděl, kde studuji – a netrvalo by dlouho, než by se začal pravidelně objevovat, aby mě otravoval.

Po včerejší noci jsem cítila přitažlivost jeho alfy. Bylo to, jako když stojíte blízko silného magnetu, když jste z kovu – nedobrovolná přitažlivost, která popírá logiku.

„Jak se mu sakra teď vyhnu?“ zamumlala jsem a upravila si tašku na rameni. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, byl Alfa vlk zajímající se o mě, zvlášť ten, který přihlížel, když mě vyhnali.

V kapse mi zavibroval telefon a přerušil mé myšlenky. Na displeji stálo „Dědeček“. Prst se mi vznášel nad tlačítkem přijetí. Winston Vance byl jediný člen rodiny, kterému jsem stále brala telefony.

„Seraphino?“ Mým uchem se rozlehl jeho vřelý, chraplavý hlas. „Jsem zpátky v Bostonu.“

„Dědečku,“ řekla jsem a můj hlas instinktivně zjemněl. „Jak se cítíš?“

„Lépe, teď když jsem doma. Ale chybíš mi, dítě. Už jsou to tři roky.“ Nastala odmlka. „Vrať se k nám.“

Zavřela jsem oči, v nitru se mi svářil konflikt. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Prosím, Seraphino. Smečka tě potřebuje.“

Ta slova zněla tak ironicky – po tom, jak mě před třemi lety nelítostně vyhnali, najednou říkají, že mě potřebují. Bylo to až k smíchu. Ale kvůli Winstonovi a něčemu v jeho tónu mé odhodlání zakolísalo. Navíc odjezd z New Yorku by mezi mě a Declana vložil určitou vzdálenost.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Tak já přijedu.“

„Hodná holka. Budu čekat.“

---

Zpátky ve svém bytě v Beacon Hill jsem naházela těch pár věcí, na kterých mi záleželo, do sportovní tašky – většinou lékařské vybavení, pár kousků oblečení na převlečení a můj notebook. Můj život se z nutnosti stal přenosným.

Zašifrovala jsem zprávu pro Syndikát Starlight: [Astraea dočasně offline. Přesun do jiné lokace. Ozvu se, jakmile to bude bezpečné.]

Klíče od motorky mě chladily v dlani, když jsem se naposledy rozhlédla po stroze zařízeném bytě. Nic mi tu nebude chybět. Tohle nikdy nebyl domov – jen místo k přežití.

Když jsem mířila dolů, do oka mi padlo povědomé SUV. Julian Vance – můj otec – se o něj opíral a ve svém na míru šitém obleku vypadal nesvůj.

„Seraphino,“ ztuhle přikývl. „Tvůj dědeček mě poslal, abych tě přivedl zpět.“

„Není třeba, pojedu sama.“ Přešvihla jsem nohu přes sedlo motorky. „Vím, kudy domů. Nezapomněla jsem, i když jste se všichni snažili, abych zapomněla.“

Jeho tvář ztvrdla. „Tvůj dědeček je jediný důvod, proč tě pustili zpátky.“

„Je dobré vědět, na čem všichni jsme.“ Vytočila jsem motor a přehlušila tak jakoukoli výmluvu, kterou se chystal nabídnout.

Dálnice se táhla přede mnou, kluzká od deště a šedá jako nebe nahoře. Známý pach Bostonu s každou mílí sílil – borovice, déšť a jemné pižmo vlkodlačího území.

Před třemi lety jsem jela touhle samou trasou opačným směrem, slzy mi mrzly na tváři, když jsem prchala z jediného domova, který jsem kdy poznala. Vyděšená osmnáctiletá holka, obviněná ze ztráty kontroly během první proměny a napadení člověka.

„Už nejsem to vystrašené štěně,“ zašeptala jsem uvnitř helmy, když kolem mě šlehal vítr. Řev motoru byl uklidňující – mocný a nezkrotný.

Stiskla jsem pevněji řídítka. „Tentokrát neuteču.“

---

Přede mnou se objevilo rodinné sídlo Vanceových a srdce mi kleslo. To, co kdysi bylo pyšnou výkladní skříní moci naší rodiny, teď vypadalo zanedbaně. Pamatovala jsem si, jak bylo velkolepé, když byla má babička ještě Alfou – pod jejím vedením rodina vzkvétala.

Zdobená železná brána byla teď zašlá. Kdysi bezchybné zahrady byly zarostlé, centrální fontána vyschlá. Polovina bezpečnostních vlků, kteří měli hlídat obvod, chyběla a ti přítomní vypadali znuděně a nedisciplinovaně.

Zastavila jsem u hlavního domu a vypnula motor. Ticho, které následovalo, bylo těžké.

Veronica a Katherine Vanceovy – má matka a sestra – stály u vchodu, obě s výrazem, jako by ucítily něco shnilého.

„Podívejte, kdo je zpět,“ ušklíbla se Katherine. „Ta malá, nezvladatelná hanba naší rodiny.“

Chladný pohled mé matky přelétl přes mou koženou bundu a roztrhané džíny. „Dědeček tě čeká v pracovně.“

Sundala jsem si helmu a setřásla vlasy. „Ráda vás dvě vidím. Nezměnily jste se ani o trochu.“

Pak jsem šla do Winstonovy pracovny.

Dědečkova pracovna zůstala přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala – zdi obložené prastarými knihami o historii vlkodlaků, ve vzduchu visela vůně dýmkového tabáku a staré kůže. Winston Vance seděl ve svém vyřezávaném dubovém křesle a vypadal menší, než jsem si pamatovala. Jeho stříbrné vlasy prořídly a tvář měl vrásčitější.

Ale jeho oči – ty jasné stříbrné oči, tolik podobné mým vlastním – se rozzářily, když jsem vešla.

„Konečně!“ Vstal s rozpaženýma rukama. „Moje holčička se vrátila domů.“

Přešla jsem místnost a objala ho, nadechla se jeho známé vůně. „Zhubl jsi, dědečku.“

„A ty jsi zesílila,“ odpověděl a držel si mě na délku paže, aby si mě prohlédl. „Vidím ti to na očích.“

Z chodby se ozvaly zvýšené hlasy. Katherine a matka se hádaly o mém návratu.

„Je nebezpečná!“ Katherinin hlas ostře stoupl. „Při svém prvním měsíci málem někoho zabila!“

„Tím, že je zpátky, poškodí naši pověst,“ dodala matka. „Smečka zpochybní tvůj úsudek, Winstone.“

Dědečkova tvář potemněla. Došel ke dveřím a rozrazil je.

„Dost!“ V jeho hlase byla stále autorita muže, který z ničeho vybudoval Vanceovu smečku. „Seraphina je moje vnučka a Vanceová z krve. Tohle území je její stejně jako kohokoli jiného!“

Zpražil je pohledem, stříbrné oči mu blýskaly. „Podívejte se, co jste udělaly s našimi pozemky za tři roky! Naše bezpečnost je k smíchu, naše investice selhávají a vy se odvažujete takhle zacházet s vlastní krví?“

Veronica sebou škubla. Katherine se podívala jinam.

„A teď,“ pokračoval dědeček, „když je Seraphina doma, obnoví svá studia na lékařské fakultě Commonwealthské univerzity.“

„Žádná slušná škola ji nevezme,“ protestovala Veronica. „Byla vyloučena za násilné chování!“

Katherine si odfrkla. „Navíc byla pryč tři roky. Nemá šanci to dohnat.“

Vykročila jsem vpřed. „Vlastně jsem dokončila tři roky lékařského kurzu v New Yorku. Přestup pro mě nebude problém.“

Dědeček se hrdě usmál. „Zítra tě osobně doprovodím na zápis. Neodvážili by se odmítnout Vanceovou.“

Když jsem opouštěla pracovnu, Katherine a Veronica mě zahnaly do kouta na chodbě.

„Ať už svým návratem hraješ jakoukoli hru,“ zasyčela Katherine, „nikdy nebudeš Alfou téhle rodiny. O to jsem se postarala.“

Matčiny rty se zkroutily do chladného úsměvu. „Žádná smečka nikdy nepřijme zrůdu bílého vlka jako jsi ty.“

Něco ve mně prasklo. Tři roky vzteku, bolesti a osamělosti zkrystalizovaly do nebezpečného klidu. Cítila jsem, jak mi oči zablýskly stříbrem, když jsem k nim přistoupila.

„Nejsem ta stejná holka, na kterou jste to ušily a kterou jste odehnaly,“ řekla jsem a můj hlas klesl do nebezpečného šepotu. „Zkuste proti mně zase něco a slibuju, že toho budete litovat.“

K mému zadostiučinění obě ženy instinktivně ucouvly. I s mojí potlačenou vlčicí mohly cítit, že se ve mně něco změnilo – něco mocného a nebojácného.

Z okna své ložnice jsem se dívala na zanedbané Vanceovo panství. Před třemi lety jsem byla nucena odtud uprchnout, ocejchována jako nebezpečná a nestabilní. Nyní jsem jasně viděla, co se v mé nepřítomnosti stalo: rodina Vanceových se rozpadala.

Zhluboka jsem se nadechla, chladný noční vzduch mi naplnil plíce. Můj odraz na mě zíral z okna – stříbrné oči se blýskaly odhodláním.

„Nedovolím jim zničit to, co po sobě babička zanechala,“ zašeptala jsem. „Tentokrát si vezmu zpět to, co je moje.“