Seraphina

Příštího rána jsme s dědečkem dorazili k impozantní lékařské budově Commonwealthské univerzity.

„Připravena?“ Dědeček mi stiskl ruku, jeho stříbrné oči se zableskly odhodláním.

Přikývla jsem a uhladila si jednoduchou černou halenku, kterou jsem si pro tuto příležitost vybrala. Před třemi lety jsem snila o tom, že těmito dveřmi projdu jako studentka prvního ročníku medicíny. Teď jsem byla zpátky, ale za velmi odlišných okolností.

Kancelář děkana Fernandeze byla přesně taková, jakou byste čekali od někoho, kdo se zoufale snaží udělat dojem – zdobený nábytek, honosná umělecká díla a stůl dostatečně velký na to, aby si jím něco kompenzoval. Samotný muž byl vysoký a hubený, pečlivě upravené prošedivělé vlasy a jemný pach rozeného vlkodlaka.

Poté, co jeho sekretářka odešla a zavřela za sebou dveře, Fernandezův profesionální úsměv spadl.

„Slečno Vanceová,“ řekl, aniž by se obtěžoval nabídnout nám místo, „zakládáme si na tom, že přijímáme pouze ty nejlepší studenty z celého regionu.“

„Moje vnučka odmaturovala jako nejlepší z ročníku v New Yorku,“ oponoval dědeček. „Její výsledky v lékařských testech jsou výjimečné.“

Fernandezův výraz zůstal chladný. „Odhlédneme-li od akademických úspěchů, jsou tu... jiné ohledy.“

Věděla jsem, co přijde.

„Váš 'incident' před třemi lety je v našich kruzích dobře známý, slečno Vanceová,“ řekl a ztišil hlas, ačkoli jsme byli sami. „Nemůžeme riskovat, že budeme mít studentku s vašimi... specifickými problémy.“

Čelist se mi stáhla. „To bylo už dávno.“

„Opravdu?“ Zvedl obočí. „Naše instituce hostí děti z předních rodin a budoucí lídry. A... lidi také.“

Dědečkův stisk na holi zesílil, až mu zbělely klouby. „To je nehoráznost! Rodina Vanceových podporovala tuto univerzitu po generace!“

„Časy se mění, pane Vanci,“ odpověděl Fernandez chladně. „Vliv vaší rodiny už není to, co býval.“

Než se hádka mohla vyostřit, Fernandezovi zabzučel telefon. Podíval se na displej, zamračil se a omluvil se. „Tohle musím vzít. Počkejte prosím.“

Když vyšel ven, otočila jsem se k dědečkovi. „Je to v pořádku. Nepotřebuji chodit na tuhle školu. Program v New Yorku je naprosto v pořádku.“

„Vůbec ne,“ zavrčel. „Patříš sem, do Bostonu. Tady je tvůj domov.“

O pět minut později se Fernandez vrátil – jeho vystupování se zcela změnilo.

„Po dalším uvážení,“ oznámil a uhladil si kravatu, „jsem se rozhodl žádost slečny Vanceové o přestup přijmout.“

Přimhouřila jsem oči. „Co změnilo váš názor?“

Po tváři mu kmitl zvláštní výraz. „Řekněme, že mi byl připomenut váš... jedinečný talent. Chápu, že máte výjimečné lékařské schopnosti, zejména v léčbě... zvláštních stavů.“

Páteř mi ztuhla. Zjevně měl na mysli moji schopnost léčit zranění stříbrnými kulkami – specializovanou dovednost pro pomoc zraněným vlkodlakům. Ale jak o tom věděl?

„Nicméně,“ pokračoval, „budete zařazena do osmé lékařské třídy. Studenti tam... nejsou ti nejúspěšnější.“

Dědeček začal protestovat, ale já mu stiskla paži. Dostat se tam bylo to hlavní; podprůměrnou třídu zvládnu.

„Děkuji za příležitost,“ řekla jsem a nutila do hlasu zdvořilost.

---

Plešatějící člověk, ze kterého táhla křída a káva, mě později odpoledne odvedl do osmé třídy. Učebna byla na samém konci lékařské budovy, s blikajícími zářivkami a oprýskanými lavicemi.

„Všichni, tohle je Seraphina Vanceová,“ oznámil bez nadšení. „Ode dneška se k nám připojí.“

Krátce jsem se představila a oči jsem upírala na zadní stěnu raději než na těch třicet párů podezřívavých očí, které mě zkoumaly.

„Není to ta z té zahanbené rodiny ze smečky?“

„Slyšela jsem, že ji vyhodili za něco fakt špatnýho...“

„Proč je vůbec zpátky v Bostonu?“

Šepot nebyl nijak nenápadný. V zadním rohu jsem si všimla čtyř studentů s nezaměnitelným vlkodlačím pachem, kteří se záměrně vyhýbali očnímu kontaktu se mnou.

Jeden z nich zamumlal: „Ta bílá zrůda je zpátky,“ akorát tak nahlas, aby to můj bystrý sluch zachytil.

Nechala jsem si neutrální výraz a zabrala jsem si prázdné místo u okna.

Přestože jsem se v New Yorku naučila většinu kurzů sama, pravidla školy vyžadují, abych si doplnila několik základních předmětů, než budu moci získat oficiální kredity.

Zatímco Patterson nudně vykládal o buněčných strukturách, nějaká blondýnka o dvě řady přede mnou se neustále otáčela a vrhala na mě zlé pohledy. Když nakonec hodina skončila a začala přestávka na oběd, přistoupila k mé lavici, obklopena třemi stejně nepřátelsky vyhlížejícími kamarádkami.

„Máš dost drzosti, že se tu ukazuješ,“ řekla dostatečně nahlas, aby ji všichni slyšeli. „Ty jsi Seraphina Vanceová, že jo?“

Chladně jsem se na ni podívala. „A ty jsi?“

„Genevieve Montgomeryová.“ Dramaticky si přehodila vlasy. „Všichni o tobě ví – vyhozená z vlastní rodiny, potloukala se s pouličními rváči, otěhotněla a šla na potrat. Jsi nechutná.“

Být vykázána svou rodinou kvůli mým problémům s proměnou bylo už tak dost špatné, ale že pak ještě rozšiřovali lži, že jsem se zapletla se zločinci, dokonce i mezi lidmi... To opravdu překročilo všechny meze.

Začala jsem si balit učebnice. „Fascinující příběh. Napsala sis to sama, nebo ti někdo pomáhal?“

Zrudla v obličeji. „Myslíš si, že jsi lepší než všichni ostatní? Z takových jako jsi ty, se mi dělá špatně.“

Když jsem vstala k odchodu, Genevieve se mi postavila do cesty. „Ještě jsme neskončily.“

V tu chvíli jsem si všimla velkého stříbrného prstenu na jejím prstu – nebezpečně blízko mé paže. Vzhledem k tomu, že většina lidí nepoznala, kdo je vlkodlak, nosili stříbrné šperky, aby se chránili. Pro ni to byl jen šperk; pro mě to byla potenciální zbraň.

„Potřebuji jít do knihovny,“ řekla jsem a opatrně ustoupila od stříbra. „Prosím tě, uhni.“

„Nebo co?“ Genevieve přistoupila blíž, její stříbrný prsten teď byl jen pár centimetrů od mé kůže.

Cítila jsem, jak vlkodlaci v místnosti napjatě sledují a pravděpodobně uvažují, jestli ztratím kontrolu.

„Nemám zájem vyvolávat potíže hned první den,“ řekla jsem tiše, „ale nepleť si moji zdrženlivost se slabostí.“

Něco v mém tónu ji donutilo zaváhat. Využila jsem té chvíle, obešla jsem její skupinu a zamířila ke dveřím.

---

O několik hodin později jsem se řítila po pobřežní dálnici na své Ducati a vítr mě šlehal do kožené bundy. Napětí toho dne se s každou další mílí pomalu uvolňovalo.

V kapse mi zavibroval zašifrovaný telefon. Zastavila jsem na vyhlídce s výhledem na průliv a přijala hovor.

„Astraeo, máme novou práci,“ ozval se Alistairův hlas. „Máš zájem?“

„Právě teď ne,“ odpověděla jsem a sledovala racky kroužící nad vodou. „Právě jsem se vrátila do Bostonu. Mám svých reálných problémů dost.“

„Plat je výborný,“ trval na svém. „A je to významný klient – Sterling Enterprises.“

Málem mi vypadl telefon z ruky. „Sterling Enterprises? Jako společnost Declana Sterlinga?“

„Přesně ta. Potřebují někoho s tvými schopnostmi.“

Myšlenky mi pádily. Mělo to spojitost s muži, kteří napadli Declana? Nebo to byla jen náhoda?

„Popřemýšlím o tom,“ řekla jsem nakonec a ukončila hovor.

Zírala jsem na tmavnoucí vodu a přemýšlela, jakou hru to Declan Sterling hraje. Proč rekrutoval jak vlkodlaky s výjimečnými lékařskými schopnostmi, tak hackery?

A věděl vůbec, že oba ty cíle rekrutování jsem vlastně já?