Seraphina

Prošla jsem vchodovými dveřmi sídla rodiny Vanceů a už teď jsem litovala svého rozhodnutí se vrátit. Dům působil chladněji, než jak jsem si ho pamatovala; méně jako domov a spíše jako dobře vyzdobené vězení.

Veronica a Katherine čekaly v obývacím pokoji, očividně v záloze. Veroničina tvář měla ten známý výraz věčného zklamání.

„Vracíš se domů v tuhle hodinu? Co jsi tam venku dělala?“ vyštěkla Veronica a ani se neobtěžovala s pozdravem.

Katherine se sladce usmála a předstírala starost. „Sestřičko, je nebezpečné být venku tak pozdě. Znáš rodinná pravidla...“

Podívala jsem se na Katherininu dokonale klidnou tvář a neubránila se uchechtnutí. „Katherine, tvé herecké schopnosti se den ode dne lepší. Hollywood přichází o hodně.“

Aniž bych čekala, až budou pokračovat v kázání, zamířila jsem nahoru, ale ještě předtím jsem zaslechla, jak si Veronica v obýváku stěžuje: „Podívej se na ni! Dělá z rodiny Vanceů po celé vlkodlačí komunitě akorát tak terč posměchu!“

Hlas Katherine byl ostřejší, schválně dostatečně hlasitý, abych ho slyšela. „Minule málem způsobila katastrofu... však víš, ten incident...“

Pevněji jsem stiskla zábradlí a odmítla nechat se jejich slovy zasáhnout.

Když mě hlad konečně dohnal zpátky dolů, našla jsem kuchyň bez poskvrnky čistou – až příliš čistou. Nezůstal tu pro mě ani jeden talíř s jídlem. Lednice zela prázdnotou, nezbyly v ní dokonce ani zbytky.

Veronica se opírala o zárubeň dveří a chladně mě pozorovala. „My už jsme jedly. Když se vracíš v takovou dobu, musíš se o sebe postarat sama.“

Katherine prošla kolem s předstíraným soucitem. „Chceš, abych ti něco uvařila?“ Její oči však prozrazovaly výsměch.

„Nenamáhej se,“ odpověděla jsem klidně, i když jsem pocítila osten bolesti. „Jsem zvyklá se o sebe postarat sama.“

Vzala jsem si z mísy jablko – jediné jídlo, které nedokázaly schovat – a s úmyslnou nedbalostí jsem se do něj zakousla. Nedopřeji jim to uspokojení vidět mě zoufalou.

Zpátky v pokoji jsem otevřela svůj na míru upravený notebook – zdánlivě obyčejný stroj napěchovaný vícevrstvými šifrovacími systémy, které jsem sama vyvinula.

Spustila jsem několik bezpečnostních protokolů a vstoupila do digitálního světa, kde mě znali jako Astraeu. Od Alistaira jsem dostala upozornění na potenciální útok na systémy Sterling Enterprises. Během několika minut po infiltraci do jejich sítě jsem si potvrdila svá podezření – jakási antivlkodlačí organizace se pokoušela ukrást data z nového lékařského projektu Sterlingových.

„To se dalo čekat,“ zamumlala jsem a prsty mi tančily po klávesnici. „Nenávist některých lidí nikdy neutichá.“

S chirurgickou přesností jsem útok zachytila a uzamkla data nepřátel. Ti antivlkodlačí fanatici neměli tušení, s kým mají tu čest – Astraea nikdy neselhává. Odeslala jsem informace Alistairovi a právě jsem se chystala smazat své digitální stopy, když se dveře mé ložnice náhle rozletěly.

S bušícím srdcem jsem notebook prudce zaklapla, ale ne dřív, než jsem na obrazovce zahlédla blikající upozornění na pokus o sledování.

Katherine stála ve dveřích a ani se neobtěžovala zaklepat. „Copak to děláš tak tajného?“ Její oči se podezřívavě zúžily.

„Slyšela jsi někdy o klepání?“ vyjela jsem na ni a zasunula notebook pod polštář. „Co chceš?“

Katherine bez pozvání nakročila do mého pokoje a s odsuzujícím pohledem se rozhlédla. „Matka mě poslala, abych ti řekla, že se zítra musíš zúčastnit rodinné schůze. I když nechápu, proč bys měla být zahrnuta do rodinných rozhodnutí, když jsi byla tři roky pryč.“

Když konečně odešla, znovu jsem otevřela notebook a uviděla to, čeho jsem se obávala – někdo ve Sterling Enterprises se pokoušel vystopovat signál Astraey zpět k jeho zdroji.

„Zatraceně,“ zašeptala jsem. Prsty mi létaly po klávesnici, jak jsem posilovala své digitální štíty a mazala veškeré důkazy o své činnosti.

Byla jsem neopatrná. Operovat jako Astraea ze sídla rodiny Vanceů bylo příliš riskantní. Kdyby někdo odhalil moji hackerskou identitu, zatímco tu žiju, ohrozilo by to nejen mě, ale i dědečka.

Učinila jsem rychlé rozhodnutí. Abych v této rodině získala zpět to, co mi právem patří, musela jsem operovat z bezpečného místa, kde nebude nikdo moci sledovat mé aktivity ani odhalit mé tajné já.

Rychle jsem si sbalila kufr, do kterého jsem naházela nezbytné věci a své hackerské vybavení. Potřebovala jsem místo, kde budu moct pracovat bez strachu z odhalení, místo, kde budu moct plánovat své další kroky bez neustálého dohledu.

Když jsem zamířila dolů, Veronica mi zablokovala cestu ve dveřích. „Kam si myslíš, že jdeš?“

„Potřebuju svůj vlastní prostor,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Nebojte se, nevzdávám se nároku na to, co mi po právu patří.“

Katherine se v koutě ušklíbla. „Konečně odchází.“

Před odchodem jsem ji zpražila chladným pohledem.

Declan

„Pane Sterlingu!“ Do mé kanceláře vtrhl šéf ochranky Marcus s panikou vepsanou ve tváři. „Naše klíčové systémy čelí masivnímu útoku!“

Odložil jsem dokumenty a rychlými kroky ho následoval do bezpečnostního centra. Na velké obrazovce rychle blikaly datové toky, které ukazovaly, že kolaps systému dosáhl už 85 %.

„Firewall byl prolomen na třech úrovních. Za pár minut budou naše klíčová data odhalena!“ řekl Marcus zoufale.

Zachoval jsem klid. „Aktivujte všechny záložní obranné systémy. Upozorněte bezpečnostní tým.“

Marcus zavrtěl hlavou. „Není čas. Útočníci mají nejméně tucet špičkových hackerů, kteří pracují současně. Náš tým to nezvládne!“

Tato data obsahovala náš nejdůležitější výzkum – lékařskou technologii, která by mohla zabránit tomu, aby stříbro ubližovalo vlkodlakům. Kdyby padla do rukou antivlkodlačích organizací, následky by byly nepředstavitelné.

Právě když se systém chystal zhroutit, všechny obrazovky náhle zablikaly a na hlavním displeji se objevilo logo Astraey.

„Je to Astraea!“ vykřikl Marcus překvapeně. „Klíčový člen Starlightu! Ten hacker, kterého jste kontaktoval, skutečně přišel!“

Všechny datové toky náhle změnily směr. Útoky vetřelců byly jeden po druhém odráženy. Systémový firewall se obnovoval úžasnou rychlostí a naše klíčová data byla dokonale chráněna.

„To... to je nemožné,“ vydechl Marcus nevěřícně. „Astraea sama porazila celý hackerský tým. Je to jako sledovat, jak ožívá mýtus!“

Zíral jsem na blikající logo Astraey na obrazovce a cítil, jak ve mně narůstá silná zvědavost. Kdo je tenhle legendární hacker?

„Chci znát Astraeinu skutečnou identitu a polohu,“ přikázal jsem. „Sledujte ten signál až do konce.“

Marcus rychle nahlásil: „Můžeme ji vysledovat jen do obecné oblasti... Astraea je přímo tady v Bostonu!“

Oči se mi zúžily. „Kontaktujte Starlight. Chci se s Astraeou setkat osobně. Týká se to bezpečnosti celé naší vlkodlačí komunity.“

Po schůzce starší Reginald zůstal, aby si se mnou promluvil v soukromí.

„Declane,“ řekl bez obalu, „je ti pětatřicet let. Jako Alfa bostonské vlčí smečky potřebuješ družku.“

Zůstal jsem klidný. „Právě teď musím řešit důležitější věci.“

Reginald se zamračil. „Alfa bez družky je nestabilní. Rada už začala zvažovat jiné, kteří by tvé místo nahradili.“

V očích mi zablesklo ostré světlo. „Každý, kdo zpochybní mou pozici, by se měl připravit na to, že za to zaplatí.“

Reginald si povzdechl a s kroucením hlavy odešel. Otočil jsem se k oknu a podíval se na noční Boston. Z nějakého důvodu se má mysl neplnila myšlenkami na ty mnohé vlkodlačí ženy, které mě uháněly, nýbrž na tu tajemnou bílou vlčici – Seraphinu Vanceovou.

Ty stříbrošedé oči, ta vzácná krevní linie bílého vlka a její výjimečné lékařské schopnosti... proč jsem ji nedokázal vymazat ze svých myšlenek?