Seraphina

Pronikavé zvonění telefonu mě vytrhlo ze spánku. Zasténala jsem a poslepu po něm zašmátrala na nočním stolku. Oči mě pálily, když jsem mžourala na displej – 7:00. Vzhledem k tomu, že jsem si do tří do rána balila, byla jsem naprosto vyčerpaná.

„Haló?“ zamumlala jsem hlasem zhrublým spánkem.

„Astraeo! Ten šifrovací systém, cos včera v noci vytvořila, byl brilantní!“ z reproduktoru se ozval nadšený Alistairův hlas.

Trhla jsem sebou a oddálila telefon od ucha. „Alistaire, je sedm ráno. Byla jsem vzhůru do tří...“

„Omlouvám se, ale musel jsem ti to říct! Způsob, jakým jsi ty útoky zablokovala, byl čirý genius. Bezpečnostní tým Sterling Enterprises se pořád snaží přijít na to, jak jsi to udělala.“

Posadila jsem se, najednou mnohem bdělejší. „Cože? Řekl jsi jim o mně?“

„Samozřejmě že ne! Důvěrnost klienta je posvátná. Proto volám – Sterling Enterprises se chtějí s Astraeou setkat. Doslova žadoní.“

Hlavou se mi honily myšlenky. Declan Sterling se se mnou chtěl setkat – nebo spíš s mým alter egem. Ta ironie mi neunikla.

„Vyřiď jim, že si dává Astraea pauzu. Potřebuju si odpočinout.“ Prohrábla jsem si rukou zacuchané vlasy. „A Alistaire? O mně ani slovo, rozumíš? Ani mé jméno, ani kde bydlím, prostě nic.“

„Chápu. Tvé tajemství je u mě v bezpečí. Běž se vyspat, zasloužíš si to.“

Po zavěšení jsem se svalila zpátky na polštář, ale spánek se už nedostavil. Tělo jsem měla neklidné, napjaté. S povzdechem jsem se přinutila vstát z postele a vlézt si do sprchy.

Protože jsem spala špatně, prospala jsem celé dopolední vyučování, až do odpoledního tenisu.

„Tak dobře, všichni se rozdělte do dvojic na trénink volejbalu!“ rozlehl se tělocvičnou hlas trenéra Harringtona.

Studenti se rozběhli hledat partnery a během několika vteřin vytvořili dvojice. Stála jsem tam sama a sledovala tu povědomou scénu. Nikdo nechtěl být ve dvojici s vyvrhelem.

Tatiana Rothschildová, nejlepší kamarádka Genevieve, stála s rukama v bok a hlasitě prohlašovala: „Nikdo se nechce spojit s někým, kdo s každým spí.“ Její oči se střetly s mými a vyzývaly mě k reakci.

Genevieve se vedle ní uchechtla, ale já jen pokrčila rameny a předstírala lhostejnost. Tři roky izolace mě naučily nosit svou osamělost jako brnění.

„Ahoj, Seraphino! Já jsem Lyra Sinclairová. Nechceš být se mnou v týmu?“

Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že se ke mně blíží se zářivým úsměvem. Vídala jsem ji v kampusu, ale nikdy jsem s ní nemluvila.

„Proč?“ zeptala jsem se opatrně a zkoumavě si ji prohlížela. „Nemyslím si, že bychom měly něco společného.“

Lyřin úsměv nepolevil. „Protože nevypadáš jako člověk, za kterého tě mají. A kromě toho jsme tu obě outsiderky.“ Naklonila se blíž a ztišila hlas. „Navíc ty namyšlený mrchy nenávidím stejně jako ty.“

Zachytila jsem slabou, ale nezaměnitelnou vůni, která z ní vyzařovala – charakteristický pach vznešeného vlka. Oči se mi mírně rozšířily. „Ty jsi vlk?“

Lyra se zatvářila překvapeně. „Jak jsi to poznala? Počkej, ty taky?“ Naklonila se blíž a nenápadně si přičichla. „Ale já z tebe nic necítím...“

Její zmatení bylo pochopitelné. Můj pach se po letech izolace změnil a pro ostatní vlky se stal téměř nepostřehnutelným.

„Bude lepší, když se ode mě budeš držet dál,“ varovala jsem ji. „Být se mnou spojována ti tady žádnou laskavost neudělá.“

Lyra si tvrdohlavě překřížila ruce. „Je mi jedno, co lidi říkají. Své přátele si vybírám sama.“ Pohlédla na trenéra, který už začínal být netrpělivý. „No tak, jen jeden zápas ve volejbale. Co nejhoršího se může stát?“

Zaváhala jsem, a pak neochotně přikývla. Trenér zapískal na píšťalku a dal nám tak signál, abychom zaujaly svá místa.

Sotva jsme začaly trénovat, vyřítil se přímo na Lyřinu hlavu alarmující rychlostí volejbalový míč. Okamžitě jsem se pohnula, ruka mi vystřelila vzhůru, abych ho zablokovala dřív, než ji stihne zasáhnout.

„Pěkné reflexy,“ zavolala Tatiana sarkasticky. „Vždycky jsi tak ochranitelská, že, Vanceová?“

Pár studentů se zasmálo a já cítila, jak ve mně stoupá vztek. Zhluboka jsem se nadechla a donutila svého vlka stáhnout se zpátky.

„Díky za to,“ zašeptala Lyra s vykulenýma očima. „Tenhle míč by bolel.“

Tatiana se k nám přikradla z boku, lemována Genevieve a dalšími dvěma dívkami. „Slyšela jsem, že jsi někoho napadla v New Yorku. Je to pravda?“

V tělocvičně se rozhostilo ticho, jak studenti napínali uši, aby slyšeli.

„Sklapni a trénuj volejbal,“ odsekla jsem chladně.

Tatiana přistoupila blíž, její falešné sebevědomí bylo posíleno publikem. „Copak? Bojíš se, že vyjde najevo pravda?“

Lyra si stoupla vedle mě. „Stáhni se, Tatiano. Tohle není nutné.“

„Ale podívejme, našla sis kamarádku,“ ušklíbla se Tatiana. „Dávej si pozor, Sinclairová. Má za sebou historii ubližování lidem.“

Cítila jsem, jak se má trpělivost tenčí. Můj vlk se tlačil proti mému sebeovládání, naštvaný na tu výzvu. Zatnula jsem pěsti a soustředila se na to, abych zůstala v klidu.

Tatiana do mě strčila tak silně, až jsem o krok klopýtla dozadu. „Copak? Neudržíš nervy na uzdě?“

Znovu jsem nabyla rovnováhu a vyrazila vpřed, mé sebeovládání začínalo selhávat. Lyra mě chytila za paži a její ustarané oči se setkaly s mými. Zadržela jsem se v pravou chvíli.

Tatiana do mě strčila znovu, ale tentokrát jsem uhnula stranou, takže ztratila rovnováhu a spadla.

„Ona do mě strčila!“ zaječela Tatiana a upoutala na sebe pozornost celé tělocvičny. „Podívejte, ona je blázen!“

Studenti se shlukli kolem nás, mnozí vytahovali telefony, aby si to nahráli. Cítila jsem, jak se mé oči mění a jak hrozí, že se na povrch prodere stříbrná záře. Rychle jsem mrkala a bojovala o udržení kontroly.

„Seraphino?“ zašeptala Lyra s obavami v hlase. „Tvoje oči...“

Než jsem stihla odpovědět, vřítila se do tělocvičny profesorka Lillian Blackwoodová – Tatianina matka a proděkanka.

„Co se to tady děje?“ dožadovala se vysvětlení a pomáhala Tatianě na nohy.

Tatiana okamžitě propukla v pláč. „Mami, bezdůvodně mě napadla! Jen jsem si s ní povídala!“

Profesorka Blackwoodová na mě upřela chladné oči. „Seraphino Vanceová, proč jste napadla mou dceru?“

„Nenapadla,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Ona do mě strčila první. Já jsem jí jednoduše uhnula z cesty.“

„Lhářko!“ vykřikla Tatiana. „Všichni viděli, co se stalo!“

Rty profesorky Blackwoodové se zúžily. „Chovat se takhle brzy po vašem příjezdu je nepřijatelné. Doporučím děkanovi vaše vyloučení.“

Davem to zašumělo. „Přesně jak říkaly drby...“ „Je nebezpečná...“ „Slyšel jsem, že málem někoho zabila...“

Zatímco mi profesorka Blackwoodová nařizovala, abych ji následovala do kanceláře, všimla jsem si, že Lyra poodstoupila, vytáhla telefon a zběsile vytáčela nějaké číslo. Zachytila jsem jen útržky jejího rozhovoru.

„Strýčku Declane? Potřebuju pomoc... Ne, ne pro mě... Pro kamarádku... Snaží se ji bezdůvodně vyloučit...“

Strýček Declan? Krev mi ztuhla v žilách, když do sebe dílky skládačky zapadly. Declan Sterling je Lyřin strýc?