Declan

Bubnoval jsem prsty do leštěného konferenčního stolu, zatímco náš finanční analytik monotónně přednášel o čtvrtletních projekcích. Data vypadala slibně – oddělení lékařského výzkumu společnosti Sterling Enterprises opět překonalo očekávání – ale má mysl byla jinde. Hledání Astraey, hackera, který minulou noc zachránil naše systémy, se ukazovalo jako frustrujícím způsobem obtížné.

„A jak vidíte, pane Sterlingu,“ pokračoval analytik s gestem směrem k tabulce, „hodnota našich akcií se od... zvýšila o patnáct procent.“

V kapse mi zavibroval telefon. Sklouzl jsem pohledem dolů, připraven hovor ignorovat, když jsem na obrazovce uviděl blikat Lyřino jméno. Moje neteř během vyučování nikdy nevolala. Něco bylo špatně.

„Omluvte mě,“ skočil jsem mu do řeči a zvedl ruku. „Musíme si dát krátkou přestávku.“

Aniž bych čekal na odpověď, vyšel jsem ze zasedací místnosti a přijal hovor.

„Strýčku Declane!“ ozval se z telefonu zpanikařený a udýchaný hlas Lyry. „Potřebuju tvou pomoc! Někdo ve škole šikanuje mou kamarádku!“

Moje sevření telefonu zesílilo. „Jsi zraněná?“

„Ne, já ne! Je to moje nová kamarádka, Seraphina. Snaží se ji vyloučit za něco, co neudělala!“

Seraphina? To jméno mnou projelo jako blesk. Mohla by to být ta samá žena, kterou jsem hledal?

„Budu tam za patnáct minut,“ řekl jsem a už jsem rychlým krokem mířil zpět do zasedačky. „Kde přesně jsi?“

„Commonwealth University.“

Ukončil jsem hovor a vrátil se na schůzku. „Omlouvám se, ale objevilo se něco naléhavého. Jaspere, jdeš se mnou. Ostatní se sejdeme zítra.“

---

Univerzitní kampus hučel aktivitou, když jsme u něj zastavili mým černým bentley. Studenti se hemžili mezi přednáškami, zcela nevědomí napětí, které probíhalo pod povrchem jejich obyčejného dne.

„Kancelář děkana Fernandeze je v administrativní budově,“ řekl Jasper a kontroloval si telefon. „Východní strana kampusu.“

Přikývl jsem a cílevědomě kráčel přes nádvoří.

Když jsme se přiblížili k administrativní budově, upravil jsem si kravatu a zpomalil krok. Ať už byla situace jakákoli, musel jsem si zachovat chladnou hlavu. Lyra byla impulzivní a já si nemohl dovolit nechat své jednání diktovat její emocionální reakcí.

Jasper rozrazil dveře do Fernandezovy kanceláře, vešel jsem dovnitř – a pak jsem zamrzl v pohybu.

U okna stála Seraphina Vanceová a její stříbrošedé oči se rozšiřovaly šokem.

Vypadala jinak, než jak jsem si ji pamatoval – dlouhé tmavé vlasy měla stažené do úhledného ohonu, na sobě jednoduché džíny a šedý svetr – ale ty výjimečné oči byly nezaměnitelné. Mírně se rozšířily, když se setkaly s mými, a obličejem jí problesklo poznání a ostražitost.

„Pane Sterlingu,“ řekl děkan Fernandez a rychle vstal od svého stolu. Všiml jsem si lehkého úklonu jeho hlavy – poznal ve mně nejen obchodníka, ale i Alfu.

Lyra přispěchala k mému boku a popadla mě za paži. „Strýčku Declane! Přijel jsi!“

Výraz jsem si udržel pečlivě neutrální, ačkoliv se mi zrychlil tep. „Samozřejmě. V čem je, zdá se, problém?“

Žena středního věku s kyselým výrazem, se založenýma rukama pevně zkříženýma na hrudi, stála vedle děkanova stolu. „Jsem profesorka Blackwoodová a tím ‚problémem‘ je, že tato studentka během hodiny tělesné výchovy napadla mou dceru.“

Nechal jsem svůj pohled sklouznout k Seraphině, která stála naprosto nehnutě a její tvář byla maskou vyrovnanosti. Jen mírné napětí v jejích ramenou prozrazovalo její stres.

„Chápu,“ řekl jsem vyrovnaně. „A co na toto obvinění říká slečna Vanceová?“

„Na tom sotva záleží,“ vyštěkla Blackwoodová. „Incident vidělo hned několik studentů.“

Zvedl jsem obočí, ale mou pozornost měla stále Seraphina. Upřeně mi pohled oplácela a já znovu pocítil to zvláštní spojení – jako neviditelné vlákno, které nás táhne k sobě.

Kývl jsem na Jaspera, který plynule vystoupil vpřed.

„Děkane Fernandezi, paní profesorko Blackwoodová,“ řekl s nataženou rukou. „Jsem Jasper ze Sterling Enterprises.“

Přesunul jsem se k oknu a postavil se tak, abych mohl pozorovat všechny a přitom působil nezúčastněně.

„Sterling Enterprises?“ odfrkla si Blackwoodová a ignorovala Jasperovu nataženou ruku. „Co má nějaká korporace společného s univerzitní disciplínou?“

„Naše společnost má významné investice do vzdělávacích institucí,“ vysvětlil Jasper klidně. „Včetně podstatných darů univerzitnímu lékařskému programu.“

Vypustil jsem jejich konverzaci z hlavy a soustředil se místo toho na Seraphinu. Sluneční světlo proudící oknem se zachytávalo v jejích vlasech a zvýrazňovalo stříbrné pramínky mezi těmi tmavými. Její držení těla bylo dokonalé – rovná páteř, brada nahoru, ramena dozadu – a přitom nebyla prkenná. V té její nehybnosti byla plynulá elegance, která mi připomínala odpočívajícího dravce.

Můj vlk se pod kůží zavrtěl, zaujatý a ostražitý. Její pach byl matoucí – slabší, než by u vlkodlaka měl být, a přesto nezaměnitelně přítomný. Jako dřevěný dým a zimní vzduch, jemný, ale výrazný.

Jak se s ní vlastně Lyra, ze všech lidí zrovna ona, spřátelila? Moje neteř měla talent na to sbírat toulavá zvířata, ale tohle konkrétní přátelství se zdálo být příliš náhodné na to, aby to byla jen pouhá náhoda.

Poté, co si Fernandez promluvil s Jasperem, otočil se a řekl: „Profesorko Blackwoodová, budeme potřebovat písemná prohlášení od všech svědků a na příští týden naplánujeme formální slyšení.“

Blackwoodová trhavými pohyby sebrala své papíry, vrhla na Seraphinu jedovatý pohled a vyřítila se z kanceláře.

„Děkuji, že jste přišel v tak krátkém čase, pane Sterlingu,“ řekl Fernandez s uctivým tónem. „Omlouvám se za ty nepříjemnosti.“

Mávnutím ruky jsem jeho omluvu odmítl. „Vůbec ne. Lyřini přátelé jsou pro mě důležití.“ Otočil jsem se k Lyře, která nadšením doslova poskakovala. „Když už o tom mluvíme, možná bys nás měla řádně představit.“

Lyra se usmála, popadla Seraphinu za ruku a zatáhla ji vpřed. „Strýčku Declane, tohle je moje nová kamarádka, Seraphina Vanceová. Seraphino, to je můj strýc, Declan Sterling.“

Natáhl jsem ruku a pohlédl do těch pozoruhodných stříbrných očí. „Těší mě, slečno Vanceová.“

Její ruka byla v té mé teplá a já cítil stejný nevysvětlitelný otřes, jaký jsem zažil, když se mě dotkla tenkrát v noci v lese. Cítila to taky? Z jejího výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic.

„Nápodobně, pane Sterlingu,“ odvětila chladně a ruku stáhla možná až příliš rychle.

„Měli bychom to oslavit!“ prohlásila Lyra. „Seraphina se mě zastala před těmi rváči a ty jsi ji teď zachránil před vyloučením. Je to perfektní!“

Seraphina zavrtěla hlavou. „Děkuji za pozvání, ale mám...“

„Už jsem udělal rezervaci v The Conservatory,“ skočil jsem jí do řeči a překvapil tak svou dychtivostí i sám sebe. „Jejich šéfkuchař se právě vrátil z Francie.“

Mírně se zamračila nad mým přerušením a já si uvědomil, že jsem byl příliš troufalý. Udělal jsem krok zpět a nasadil ležérnější tón.

„Moje auto stojí hned venku. Můžeme vás svézt.“

Lyra zatahala Seraphinu za ruku. „No tak, Seraphino. Slibuju, že jídlo v The Conservatory stojí za zrušení jakýchkoli plánů.“

Sledoval jsem, jak se Seraphinin odpor pod Lyřiným nadšením hroutí. Její oči se znovu setkaly s mými a já v nich viděl rezignaci smíšenou se zvědavostí.

„Tak dobře,“ ustoupila. „Večeře zní dobře.“

Cestou k východu jsem přemýšlel nad svým vlastním chováním. Proč jsem tak urputně toužil trávit čas s touhle ženou? Byla to vděčnost za to, že mi zachránila život? Zvědavost ohledně její podoby bílé vlčice?

Nebo něco hlubšího, co jsem zatím nebyl připraven si přiznat?