„Počkat. Říkal jsi, že si nic nepamatuješ,“ říká a ukazuje mi prstem do obličeje. Podívám se na její prst, pak zpátky na ni a protočím panenky.

„To taky nepamatuju. Ale stav tohohle pokoje, když jsem se ráno probudil, byl velmi jasným ukazatelem dobré noci.“ Udělám krok blíž k ní a ona natáhne krk, aby se na mě mohla podívat. „Od dveří k posteli se táhla cestička z oblečení, což znamená, že jsme byli příliš pohlceni naší vášní, než abychom řešili, kdo je čí typ,“ konstatuji věcně a mrknu na ni. „Nemluvě o tom, že teď předvádíš můj typický výraz ‚právě ošukané‘.“

Seraphině se rozšíří zelené oči, odfrkne si a udělá velký krok vzad, čímž mezi námi vytvoří trochu prostoru. Prohrábne si prsty vlasy, zjevně frustrovaná.

„Páni. Na tuhle poznámku se ani nebudu snižovat odpovědět.“ Přestane přecházet a znovu se na mě podívá. „Co budeme dělat? Je toto manželství vůbec legální?“

„Obávám se, že ano.“ Ramena jí klesnou a ona zavrtí hlavou.

„Jak? Jak nás vůbec mohli oddat, když jsme byli opilí? Nedává to žádný smysl. Nepotřebujete snad požádat o povolení k sňatku nebo tak něco?“ ptá se a vrhá na mě naštvané pohledy. Pokrčím rameny, položím šálek s kávou, vezmu ze stolu oddací list.

„V tom je kouzlo tohodle města. Ve Vegas se může stát cokoli. Tady, tohle jsem dnes ráno našel v kapse.“ Vezme si ode mě papír a rozloží ho.

„Co to je?“

„Náš oddací list. Oběma námi narychlo podepsaný,“ sděluji jí. Přečte si dokument a pak se na mě podívá.

„Můj bože, my jsme fakt manželé,“ zamumlá a opře se o jídelní stůl. Povzdechnu si a rozpačitě si protřu zadní část krku. Vypadá rozrušeně, jen zírá do podlahy, a já neumím utěšovat holky, které jsou rozrušené. Jsem z toho nesvůj a uzavřu se do sebe.

„Hele, podívej, není to konec světa. Jsem si jistý, že nejsme první pár, který se opil a vzal se ve Vegas. Necháme to anulovat a budeme dál žít naše životy, jako by se to nikdy nestalo,“ říkám jí. Zvedne zrak a podívá se na mě. Přísahal bych, že smutek v jejích očích mnou projel jako otřes.

Nakonec přikývne a narovná se: „Jo, asi máš pravdu.“ Povzdehne si, zmateně se rozhlédne po pokoji, pak se trochu zamračí a rozpačitě se poškrábe na hlavě. „Ehm,“ trochu se kousne do spodního rtu. „Nemůžu najít svoje šaty...“ Nechám oči bloudit po pokoji. „Taky musím přijít na to, jak se k čertu dostanu zpátky domů.“

„Ach, to jsem už zařídil. Náš let do Londýna odlétá za dvě hodiny,“ informuji ji a ona přikývne. „Taky jsem pro nás oba objednal oblečení. Vypadáš asi na velikost osmatřicet. Kávu?“ zeptám se. Zírá na mě s pootevřenou pusou a přikývne, než se posadí na židli k jídelnímu stolu. Naliju jí černou kávu a položím ji před ni na stůl.

Stále na mě zírá se svraštělým obočím. „Děkuji. Tohle jsi nemusel dělat. Prosím, dej mi vědět, kolik ti dlužím, a já ti to splatím.“ Přiloží hrnek ke rtům a dlouze se napije, zavře oči a povzdechne si. Jo, ten první doušek kávy, když máte kocovinu, je jako nebe. Vůbec jsem si nevšiml, že na ni zírám, dokud nevzhlédne a nezamračí se.

Zavrtím hlavou a pokrčím rameny. „Tím se netrap. To není problém. Určitě se budeš chtít osprchovat a osvěžit. Neobjednal jsem snídani, protože jsem nevěděl, co bys ráda jedla,“ řeknu jí a zmizím v koupelně. „Proč nezavoláš pokojovou službu a něco nám neobjednáš?“ navrhnu. Zamrká na mě a váhavě přikývne.

Po dlouhé, tolik potřebné sprše a několika pracovních hovorech jsme se Seraphinou posnídali, abychom vsákli ten alkohol z minulé noci. Bylo mi nevolno a avokádový toust, který jsem si dal, mi to pomohl zklidnit. Seraphina se osprchovala a oblékla se do věcí, které jsem pro ni zařídil. Vyšla z koupelny a vypadala svěže ve světle modrých úzkých džínách a hluboce vykrojeném černém tričku. Odejeli jsme z hotelu a vyrazili na letiště. Když zastavíme u mého soukromého tryskáče, Seraphina vystoupí z auta a zírá na něj. „Páni, to je tvoje?“ zeptá se, když k němu kráčíme.

„To si piš, zlato,“ řeknu jí a gestem jí naznačím, aby vyšla po schůdcích. Upřímně se nemůžu dočkat, až budu zpátky doma. Cítím se zbitě a mám tolik práce, kterou musím dohnat. Vklouznu do sedadla v letadle a sleduji Seraphinu, jak se rozhlíží kolem. Vypadá ustaraně a já přemýšlím, jestli z létání nemá strach. „Plánuješ tam stát celých deset hodin letu? Posaď se. Nekoušu, pokud o to sama nepožádáš.“ zaškádlím ji. Zavrtí hlavou, zamumlá něco pod vousy a vklouzne do sedadla vedle mě, zírá z okna, prsty neklidně přebírá v klíně a nervózně se kouše do spodního rtu.

Kéž bych jí teď dokázal číst myšlenky. Něco na téhle ženské je. Nedokázal jsem přesně určit co, ale ve srovnání s ženami, po kterých normálně jdu, je jiná, a tohle je zdaleka nejdelší doba, jakou jsem kdy strávil s jakoukoliv dívkou, se kterou jsem se vyspal. Dokonce s nimi ani nezůstávám přes noc. Obvykle odcházím hned poté, co dokončíme to hlavní. Jak říká můj nejlepší přítel Nathaniel: ‚Zašukáš si a zdrhneš.‘ Zní to hrozně, já vím, ale nemám čas na vztahy, mezi svým pracovním vytížením a cestováním prostě nezbývá žádný čas na přítelkyni nebo jakýkoliv společenský život. Poté, co můj poslední tříletý vztah před rokem ztroskotal a lehl popelem, jsem si ze své práce udělal prioritu.

Z letargie mě probudí hlas kapitána z interkomu. Musel jsem usnout při čtení. Seraphina spala s hlavou opřenou o mé rameno a paží ovinutou kolem mého bicepsu. Znovu cítím její šampon a začíná z něj být moje oblíbená vůně. Jemně jí z tváře odhrnu pramen vlasů. Je úchvatná, i bez make-upu.

Jakmile se kola letadla dotknou přistávací dráhy, Seraphina se s trhnutím probudí, zvedne ty své olivové oči a podívá se na mě. Trvá jí chvilku, než si uvědomí, že se jí hlava opírala o mé rameno, načež se odtáhne, posadí se rovně, prohrábne si prsty vlasy, odkašle si a nesvůj se rozhlédne. „Jak dlouho jsem spala?“

„Pár hodin.“ Podívá se na mě, trochu se zamračí a pak se nakloní a obuje si boty.

„Moc se omlouvám. Měl jsi mě vzbudit.“ Usměju se, zavrtím hlavou a sleduju ji, jak si narovnává top.

„Netrap se tím. Spal jsem taky. Museli jsme být víc unavení, než jsme si mysleli.“ Seraphina přikývne a mne si krk, zatímco prochází letadlem směrem k východu.

„Mně to říkej. Byl to pekelný víkend. Ach bože, zítra ráno musím do práce,“ říká, když scházíme po schůdkách z letadla. Najednou se zastaví, podívá se na auto a pak zpátky na mě. „Použili jsme včera večer tohle auto?“

Přikývnu, ona zamrká a znovu se na vůz podívá. „Odjeli jsme v něm včera v noci z toho klubu.“

„Aha, to auto si pamatuju, ale nic jiného už ne,“ odpoví, podívá se na řidiče a zamračí se. „Vlastně. Jeho si pamatuju taky.“ Gerald se usměje, zdvořile na ni přikývne a otevře jí dveře, aby mohla nastoupit.

„Dobrý večer, slečno.“ Seraphina si ho skepticky prohlíží, než nasedne. O hodinu později zastavíme na adrese, kterou Geraldovi udala. Vystoupí z auta, já ji následuji a vůz obejdu.

„Tak, tady bydlím.“ říká, dívá se nahoru na svou budovu a pak znovu na mě. „Děkuju, že jsi mě dopravil zpátky domů.“

„Za málo. Tady, to je moje vizitka. Můj právník už začal vypracovávat rozvodové papíry. Sejdeme se za pár dní a můžeš je podepsat. Zní to dobře?“

Seraphina si vezme mou vizitku, podívá se na ni, pohlédne na mě a zamračí se. „Julian? Myslela jsem, že se jmenuješ Declan?“ ptá se.

„Jmenuji. Mimo práci jsem raději, když se mi říká Declan.“ Spokojeně přikývne s mou odpovědí a schová si vizitku do kapsy. Páni, ona opravdu neví, kdo jsem. To je vlastně příjemná změna.

„No. Hádám, že budu čekat, až se mi ozveš. Napíšu ti svoje číslo,“ Přikývnu a na okamžik se na sebe trapně díváme, nejistí, co říct nebo jak se chovat. Podáme si ruku, nebo se obejmeme? Otočí se k odchodu, ale náhle se zastaví, sundá si z prstu prsten a podá mi ho. „My jsme se předtím nikdy nesetkali, že?“ ptá se a zkoumavě se mi dívá do tváře se zúženýma očima.

Zavrtím hlavou a pokrčím rameny. „Myslím, že ne. Rozhodně bych si pamatoval, kdybych tě potkal.“ Odpovím s úšklebkem. Překvapeně na mě zamrká a tváře jí zrůžoví. Ach do prdele. Pokud tohle není ta nejvíc sexy věc na světě.

Seraphina si odkašle a přikývne: „Ještě jednou díky.“

Usměju se na ni: „Děkuji za rušný víkend, Seraphino Hayesová.“ Seraphina přikývne, zamumlá na rozloučenou, otočí se a odchází. „Hádám, že se uvidíme za pár dní... ženuško.“ Zastaví se, otočí a zamračeně se na mě podívá, naprosto nepobavená.

„Takhle mi neříkej.“ Zasměju se a sleduju ji, jak mizí ve své bytovce. Jakýchsi rušných dvaačtyřicet hodin.