„Ty?“ Zavrtím hlavou, podívám se na Penelope a zpátky na toho více než sto osmdesát centimetrů vysokého muže, co přede mnou stojí. „Ne. Ne, můj šéf byl starší chlap, vy jste-“

Declan pomalu přikývne. „Určitě jste potkala mého otce. Arthura Sterlinga. Zastupoval mě na pohovorech, zatímco jsem byl mimo město na služební cestě.“

Zírám na Declana a proklínám osud, který si se mnou neustále zahrává. „Takže vy jste můj šéf?“

Declan přikývne a pohrává si s manžetovými knoflíčky, obočí pevně stažené k sobě. „Vypadá to tak.“

„Vy už se znáte-“

„Penelope, nechte nás o samotě,“ přikáže a nespouští ze mě oči. Penelope vyběhne z kanceláře a nechá nás o samotě.

„To je vtip, že jo? Protože tohle se nemůže dít,“ zamumlám a přecházím sem a tam. „To není možné.“

Declan si tře zátylek a sleduje, jak zběsile přecházím sem a tam a nesrozumitelně si pro sebe mumlám jako šílenec. „Seraphino, co kdybychom se posadili?“ nabídne mi, ale já zavrtím hlavou.

„Ne. Nemůžu sedět,“ odpovím a frustrovaně si prohrábnu vlasy prsty. „Připadám si, jako bych byla v noční můře, ze které se mi nedaří probudit.“ Přestanu přecházet a podívám se na něj. „Vy mě jako… sledujete?“

Zasměje se – a tím nemyslím jen nějaké uchechtnutí, myslím tím pořádný, od plic smích. „Já sleduju tebe?“ vyrazí ze sebe mezi nádechy, zatímco já tam stojím a neohromeně ho pozoruju. „Na to bych se měl ptát já tebe, zlatíčko. Ty jsi ta, co se pořád všude objevuje. To nemůže být náhoda.“

Zamračím se na něj a deskami, které držím v ruce, docela silně praštím o jeho stůl. „Prosím? Naznačujete snad, že jsem nějaká psychopatická fanynka nebo co?“ zeptám se a udělám k němu krok. Pozorně mě sleduje. „Myslím, že zjistíte, že to vy jste mě oslovil v klubu,“ řeknu a rýpnu mu prstem do hrudi. Ušklíbne se a povytáhne obočí. „A byl to taky váš nápad, abychom z klubu odešli společně,“ dodám a znovu do něj rýpnu. Jeho úsměv se rozšíří. „Byl jste to vy, kdo mě políbil, tak mi prosím vysvětlete, jak je možné, že já tady působím jako stalker?“ dokončím, opřu si ruce v bok a očekávajíc odpověď k němu vzhlédnu.

Declan si olízne rty a pokrčí rameny. „Jen jsem si dělal legraci, ale je fajn vidět, že máš kuráž, zlatíčko. To na manželce zbožňuju.“ Povzdechnu si a protočím panenky. Toho kluka asi zabiju.

„Nejsem tvoje manželka,“ odseknu popuzeně. „Když o tom tak přemýšlím, nejsem ani tvoje asistentka. Končím,“ oznámím mu a otočím se k odchodu, ale Declan mě chytne za paži a zastaví mě.

„Seraphino, notak. Jen si tě dobírám. Můžeme to vyřešit, pojď se na chvíli posadit, prosím?“ Vykroutím se z jeho sevření, přejdu k jeho stolu a posadím se na jedno z krémových křesel naproti. Declan přijde blíž, postaví se přede mě, opře se o stůl, překříží si ruce na hrudi a vážně si mě prohlíží. „Nemusíš končit. Oba jsme dospělí. Pořád můžeme pracovat spolu.“

„Jak? Jak bychom spolu po tom všem, co se stalo, mohli pracovat? Jsme manželé, vzpomínáš?“ Declan pokrčí rameny.

„No a? Kdo tady kromě nás ví, že jsme vzatí? Přeháníš. Kromě toho, můj otec tě najal z nějakého důvodu, takže musíš být dobrá v tom, co děláš.“ Zhluboka si povzdechnu a zavrtím hlavou.

„Že přeháním? Vzala jsem si svého zatraceného šéfa. Z pozice asistentky jsem rázem tou kancelářskou děvkou, co spala s generálním ředitelem.“ Declan se narovná ze své opřené pozice a prohrábne si vlasy prsty.

„Seraphino, moc nad tím přemýšlíš. Nikdo nezjistí, co se mezi námi stalo, to ti slibuji.“ Ujišťuje mě a zdá se upřímný, ale z toho hlodavého pocitu v žaludku mi není dobře.

„Fajn,“ poddám se s povzdechem. Přimhouřím oči. „Musel sis myslet, že jsem pěkná husa, když jsem nevěděla, kdo jsi. Proč jsi nic neřekl?“

„Nic takového jsem si nemyslel,“ usměje se teple. „Naopak, bylo příjemné být vnímán jako normální lidská bytost a ne jako--“

„Notoricky známý miliardářský playboy?“ dokončím a on se trochu uchechtne, zatímco sklopí zrak ke svým černým koženým botám od Louboutina na svých nohou. „Jsem sice o něco víc než jen tohle, ale ano. Možná se mi líbilo, že tě nijak nevykolejil fakt, že mám peníze.“

„Proč by mělo? To, že máš peníze, z tebe nedělá nikoho lepšího. Když se řízneš, krvácíš úplně stejně červeně jako my ostatní smrtelníci.“

Naše pohledy se střetnou; dlouhou chvíli na sebe zíráme. Declan se usměje a zavrtí hlavou, zjevně potěšen mou odpovědí. Obejde stůl a posadí se do svého křesla. „Už bude čas na oběd. Chtěla bys zajít na oběd?“

„Na oběd?“ protáhnu a on přikývne, přičemž se opře v křesle.

„Jo, můžeme zajít do toho snídaňového baru.“ Zasténám a vstanu. „Můžeme se podělit o palačinky.“

„Nenávidím tě,“ hlesnu a otočím se ke dveřím. Za sebou slyším Declanův smích.

„Hej, co se stane ve Vegas...“

„Sklapni.“ Vyjdu z jeho kanceláře, ohlédnu se a vidím, jak mě s úsměvem a kroucením hlavy pozoruje. Holky trefí šlak, až o tomhle uslyší.

Jdu na toaletu a vytočím číslo Beatrice. Zvedne to po dvou zazvoněních. „Čauky, co se děje?“

„Co se děje? Hned ti řeknu, co se děje. Pamatuješ na toho miliardáře, kterého jsem si omylem vzala?“

„Toho sexy miliardáře, jasně.“

„No, tenhle ‚sexy miliardář‘ není jen můj drahý manžel… je to taky můj nový šéf,“ řeknu jí a na druhém konci slyším, jak kašle a prská, zjevně jí z toho zaskočilo. „Žiješ?“

„Jsem v pohodě. Jsem dobrá. Jak to myslíš, že je tvůj šéf?“ ptá se a odkašlává si.

„Je to můj šéf. Ten muž, co se mnou dělal pohovor, byl jeho táta -- Arthur Sterling. Jak jsem si to sakra nespojila, Beo? Do prdele. Jsem chytrá holka -- aspoň jsem si to myslela. Držela jsem v ruce jeho vizitku a nedocvaklo mi to. Určitě si myslí, že jsem naprostá kráva. Ježíši, já se tak stydím,“ zamumlám, zavřu prkénko záchodu a posadím se na něj.

„Za ty čtyři dny se toho stalo hodně. Moje hlava to všechno nestíhá pobrat; nevím, jak to zvládáš tak v klidu,“ říká ve snaze mě uklidnit.

„V klidu? Já šílím, Beatrice. Nemůžu tady pracovat. Je to moc divný, pracovat s ním bok po boku den co den. Tohle nedám. Dám výpověď.“

„Seraphino, ne. Nezapomeň; tu práci potřebuješ. Vzpomeň si, jak jsi byla nadšená, že jsi konečně získala místo v oboru, který tě zajímá. Tahle práce ti do budoucna otevře spoustu dveří. Jen se soustřeď na svou práci a slibuju ti, že až z tebe na konci bude drsná architektka, bude to stát za to.“ Přikývnu a povzdychnu si. Měla pravdu. Jakkoli je tahle situace na prd, musím to vydržet tak dlouho, jak to jen půjde. „No a co, že ses s ním vyspala, on se vyspal s desítkami holek. Jemu to je zjevně fuk, proč by tebe to mělo trápit?“

„Jo, máš pravdu. Tedy, slíbil, že to, co se stalo, zůstane mezi námi,“ říkám jí.

„Vidíš. Prostě buď v klidu a užij si svůj první den, všechno bude v pořádku.“ Pevně doufám, že měla pravdu, protože víc už toho upřímně nesnesu. S mým štěstím se nakonec k tomu všemu ještě ukáže, že to je můj dlouho ztracený bratr nebo tak něco. Při pouhém pomyšlení na to se otřesu.

Nedej bože.