"Hej chlape, kde jsi? Ty dneska nejdeš do práce?" zeptal se Zareka jeho přítel Ronan po telefonu.

'Jsi už ten nejbohatší muž na zemi. I tvoje vnoučata mohou z peněz, co jsi vydělal, pohodlně žít. Přestaň už teď utíkat a začni si hledat družku, Zareku,' rezonovala mu v hlavě slova Kaelara Valeria.

"Zareku, jsi tam ještě?" zeptal se Ronan svého přítele.

Zmeškat den v práci se Zarekovi vůbec nepodobalo.

"Jo, chlape, jsem tu," odpověděl Zarek roztržitě.

"Ty dneska nepřijdeš?" zopakoval Ronan svou první otázku.

"Ne, dneska nepřijdu. Řekni mému asistentovi Barekovi, ať mi přepošle důležité dokumenty a zruší všechny mé schůzky," nařídil Zarek Ronanovi.

Ronana to ohromilo natolik, že oněměl.

'Co se mu stalo? Draci obvykle nebývají nemocní. Je to kvůli jeho družce?' uvažoval ustaraně.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Ronan s obavami.

Zarek zaslechl v přítelově hlase obavy.

"Jsem v pořádku, Ronane, jen se mi dneska nechce přijít," odpověděl Zarek.

"Je to kvůli tvojí družce?" zeptal se nakonec Ronan. Už ho nebavilo chodit kolem horké kaše. Je lepší se zeptat přímo.

Zarek zůstal zticha.

'Nenech se nikým do ničeho nutit, Zareku,' vybavila se mu otcova slova.

"Zjistil jsi něco o osobě, která mě zdrogovala?" zeptal se Zarek, čímž se vyhnul jeho otázce.

Ronan se rozhodl, že to prozatím nechá plavat.

"Ne chlape, ten lidský sluha, který tě obsluhoval, si nic nepamatuje. Četl jsem mu myšlenky. Někdo ho zhypnotizoval a tu vzpomínku mu po dokončení práce vymazal. Tvoje nevlastní matka necítila potřebu instalovat bezpečnostní kamery. Takže jsme tady ve slepé uličce," odpověděl Ronan.

"Ať už mi to dal kdokoli, je to žena. Chtějí mě zahnat do kouta a donutit mě, abych ji přijal jako svou družku," analyzoval Zarek situaci.

"Máš štěstí, že jim jejich plán nevyšel a ty jsi skončil s někým jiným," řekl Ronan s úlevou.

"Jo..." Bylo vše, co Zarek pronesl.

Její hlas, její rty, její tělo, to je to jediné, nač si v těchto dnech dokáže vzpomenout.

"Počkej, všiml sis někoho, kdo by za mnou šel, když jsem odcházel z večírku? Ten, kdo mě zdrogoval, by mě neustále sledoval. Byli by blízko mě, aby byli k dispozici ve chvíli, kdy ta droga zabere. Tím by si zajistili, že se vyspím jen s nimi a s nikým jiným," uvažoval Zarek.

"Jo, chlape, máš pravdu. Když vzpomínám na tu noc, viděl jsem jen tvou nevlastní sestru Vexii, jak tě následuje. V tu chvíli jsem si o tom nic nemyslel," rozpomínal se Ronan.

Ronan i Zarek dospěli ke stejnému závěru.

"Takže..." zaváhal Ronan.

"Viníkem je Vexia," dokončil za něj Zarek.

"Ale nemůžeš na ně ukázat prstem bez jediného důkazu. Tvůj otec by se mohl cítit špatně," poukázal Ronan na to, co bylo zřejmé.

Zarekova pěst se na volantu sevřela.

"Můj otec je důvodem, proč nad většinou jejich nedostatků přivírám oči. Kdyby se mi dostalo do rukou cokoliv, co dokazuje, že za to může Vexia, tentokrát bych jí to neprominul. Uštědřil bych jí cennou lekci," procedil Zarek skrz zatnuté zuby.

"Ještě že jim ten plán nevyšel," zamumlal Ronan.

"Jo..." souhlasil Zarek.

Na panství Valerius byla Elira tou, na koho padla povinnost uklízet pokoj pana Valeria. Vzhledem k tomu, že ho všichni považují za děsivého, raději se od něj drží co nejdál. Ale Eliře ta práce nevadila. Svým způsobem ji to alespoň zaměstnávalo.

Elira si všimla pendlovek zavěšených nade dveřmi pana Valeria. Nefungují.

'Je v nich vybitá baterie? Mám ji vyměnit?' pomyslela si.

Přitáhla si židli a stoupla si na ni poté, co zavřela dveře pokoje. Elira hodiny prohlížela a zjistila, že baterie je vybitá. Vyměnila ji a zrovna hodiny čistila, když někdo otevřel dveře zvenčí.

Elira ztratila na židli rovnováhu a s písknutím by padla k zemi, kdyby ji pár silných paží nezachytil dřív, než dopadla.

Zarek se polekal, když se dveře po pootevření zasekly a zpoza nich vypadla dívka.

Z reflexu ji zachytil. Dívka zavírala oči, jako by se připravovala na náraz po dopadu na zem. Její pleť byla bezchybná a jeho pozornost upoutaly její rty.

Růžové rty ve tvaru luku byly pevně sevřené v grimase.

'Vypadají jako rty mé družky,' blesklo mu hlavou.

Ale okamžitě tu myšlenku zavrhl.

'Co to s tebou je? Vidíš svou družku v každé dívce, na kterou se podíváš,' napomenul se.

Elira pomalu otevřela oči, když necítila žádnou bolest. Spatřila pár tmavě hnědých očí, jak na ni zírají. Eliře došlo, komu ta pohledná tvář a chladné oči patří.

"Pane Valerie," zašeptala zděšeně.

Dívčin zděšený šepot vrátil Zareka z jeho myšlenek zpět a on byl uvítán těma nejkrásnějšíma očima, jaké v životě viděl.

Ten zelený odstín jejích očí byl tak jedinečný a nádherný, takový odstín zelené ještě nikdy předtím neviděl. Oči spárované s dlouhými černými řasami jí dodávaly auru nevinnosti.

Z nějakého důvodu se na povrch prodral Zarekův ochranitelský instinkt.

'Co to děláš, Zareku? Máš družku,' vynadal si a okamžitě dívku pustil.

"Moc se omlouvám, pane Valerie, nevěděla jsem, že se vrátíte tak brzy. Já..." Zarek dívčino zpanikařené blábolení zastavil přísným pohledem.

"Potřebuji kávu," přikázal chladným a ostrým tónem.

"Dobře," odpověděla Elira tiše a okamžitě pokoj opustila, ale jakmile udělala pár kroků venku, vzpomněla si na židli, která stále překážela v cestě.

Nakoukla dovnitř, pomalu posunula židli na její původní místo a odešla dřív, než by ji mohl zahlédnout.

Tessa pohlédla na Eliru, která vypadala rozrušeně.

"Co se stalo?" zeptala se Tessa Eliry.

Z nějakého důvodu se Elira rozhodla, že nikomu neřekne, co se v tom pokoji událo.

"Nic, pan Valerius se vrátil," řekla místo toho a začala mu připravovat kávu.

Elira se bála jít znovu do jeho pokoje. Nikdo ji ale nebyl ochoten nahradit. Takže se zhluboka nadechla a vešla dovnitř, aby mu donesla kávu.

Elira viděla, jak pan Valerius sedí na balkoně a pracuje na svém notebooku.

Tiše se k němu přiblížila a měkce pronesla.

"Pane, vaše káva." Zarek, který se díval do souborů ve svém notebooku, trhl hlavou, aby si kávu vzal, ale omylem pohlédl do Elířiny tváře.

"Ty, kde je ta služebná, která mi nosí kávu každý den?" vyštěkl na ni Zarek.

Elira na něj pohlédla vykulenýma očima.

'Jak můžu tomuhle hrubiánovi říct, že jsem to já?' uvažovala s obavami.

"Jsi snad hluchá? Neslyšíš? Na něco se tě ptám," zabodl Zarek pohled do té neohrabané služebné.

"To jsem já, pane," zašeptala Elira.

Nechtěla ho rozzlobit ještě víc, než se jí už povedlo.

Zarek si pomyslel, že slyšel něco jako 'to jsem já'. Jak by mohla tahle nemotorná holka být tou kultivovanou služebnou, která ho obvykle obsluhuje? pomyslel si s posměchem.

"Cože?" zeptal se znovu.

Eliře docházela trpělivost. Kdyby nebylo toho pitomého dračího tetování, nemusela by tu pracovat jako služebná. Sama o sobě je bohatá.

"Říkala jsem, že jsem to já, pane. Já jsem ta, co vám připravuje jídlo, uklízí váš pokoj a nosí vám kávu," odsekla Elira.

Zareka její odpověď překvapila. Ještě více ho ale překvapil tón, jakým mu odpověděla.

"Jak se opovažuješ?" vyhrožoval Eliře.

Elira si uvědomila svou chybu a pokusila se ji zakrýt.

"Napoprvé jste mě neslyšel. Tak jsem to podruhé řekla jen o něco hlasitěji," řekla Elira plachým a nevinným tónem.

Zarek se nenechal jejím vysvětlením snadno obelstít. Kdyby nebylo její kávy, už by ji vyhodil. Stále ji ale mohl přimět litovat jejích slov, pomyslel si samolibě.

"Takže, ty jsi ta, co se mi stará o věci?" zeptal se líně.

Něco v jeho tónu v Eliře vzbudilo podezření.

'Co má za lubem?' pomyslela si s obavami.

"Ano, pane," přesto mu tiše odpověděla.

"Hmm, tak vezmi všechny mé obleky a jeden po druhém je vyžehli," nařídil jí.

Elira" "

Stála tam beze slova. Jeho šatník měl velikost jejího pokoje. Má tolik obleků. Jak je vůbec můžu všechny vyžehlit? napadlo ji zděšeně.

"Pospěš si, potřebuji je do dnešního večera," řekl záměrně, aby ji donutil k chvatu.

Elira se okamžitě probrala zpět k akci.