Pohled Seraphiny

V šatně bylo dusno a tma, jediné světlo vycházelo z tenké štěrbiny pode dveřmi. Zády jsem se vtiskla na dveře a plynule cítila hudbu zvenčí, která duněla jako druhý tlukot srdce.

Declan se ležérně opíral o protější stěnu a pozoroval mě přimhouřenýma očima.

"Proč se ke mně chováš tak chladně, Sero?" prolomil nakonec ticho a já si nemohla pomoct a odfrkla si.

"Nevím, o čem to mluvíš." Překřížila jsem si ruce na hrudi a pohled upřela na své tenisky. I podlaha se točila, co to se mnou sakra bylo?

Declan se narovnal a jeho pohled zjihl. "Tak se na mě podívej."

V jeho tónu nebyla žádná hravost, a to mě na vteřinu zaskočilo.

Declan čekal, ale já se na něj nedokázala podívat, ne když se mi hlava vznášela v oblacích. To ale nebylo všechno. Nejvíc mě štval jeho klid. Byl příliš klidný, téměř nevzrušený, dokonce i po tom, co se stalo.

"To se prostě budeš tvářit, jako by bylo všechno v pořádku?" vyštěkla jsem a přesunula pohled na starý stojan na oblečení vedle mě, kamkoli, jen ne na něj.

"A není snad všechno v pořádku?" Zeptal se, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě, a já se skoro rozesmála, sama sobě, tomu, že jsem si myslela, že se ho to dotkne.

"Dobře tedy." Pokrčila jsem rameny a zuby se mi zaryly do spodního rtu.

Bože, proč mě to tak štve?

Hruď mi bolestivě tepala a místnost se točila, až jsem se zapotácela na místě.

"Zadrž." Ucítila jsem, jak mi jeho ruce spočinuly na ramenou, ale ten dotek napáchal víc škody než užitku.

"Jsem v pořádku." Setřásla jsem ho zlomyslným tónem. Doufala jsem, že to skryje chvění, které se pod ním skrývalo.

Declanovy oči se rozšířily a pak zúžily, jeho pohled byl ostrý, když si mě prohlížel, jako bych byla vzorek pod mikroskopem.

"Kolik jsi toho vypila?" zeptal se, ale znělo to jako rozkaz, přesně tak, jak zní můj bratr, když mi nadává.

Ale Declan nebyl můj bratr. Takže jsem mu nedlužila žádné vysvětlení.

"Co je ti do toho?" vyštěkla jsem.

"Seraphino..."

"Ty víš, co nemáš říkat." Zvedla jsem ruku, abych ho zastavila, už jsem tušila, co řekne dál. "Řekneš, že je to proto, že jsem malá sestra tvého nejlepšího kamaráda, nebo proto, že ti leží na srdci mé dobro, nebo jakákoliv jiná hovadina, co tě napadne..."

Hruď se mi prudce zvedala, když jsem udělala krok vpřed a konečně našla odvahu podívat se na něj. Cítila jsem, jak se ze mě emoce derou ven jako voda z protržené přehrady, přetékají a topí mě.

"Řekneš mi, že ještě nejsem dost stará na to, abych pila, nebo že jsem moc dětinská na to, abych chápala skutečný svět..."

Měla bych sklapnout. Měla bych přestat mluvit a prostě počkat, až těch sedm minut přejde. Byla jsem opilá a věděla jsem to. Nedávalo to žádný smysl a já to věděla. Ale i tak jsem měla pocit, že vybuchnu, pokud budu dál dusit tyhle zuřící pocity.

Declan mě tiše pozoroval a jeho výraz se nedal přečíst. Jen mě to víc rozzuřilo.

"Ty!.." Ruce se mi sevřely v pěst a z čiré frustrace jsem narazila do jeho hrudi. Skoro nijak nereagoval, a tak jsem ho prostě dál tloukla. "Pravděpodobně mě vidíš jen jako hloupou puberťačku, na kterou nemáš jinou možnost než dávat pozor," zasyčela jsem, zatímco mé pěsti slabě bušily do jeho hrudi. "To je to jediné, co ve mně vidíš, že?"

Nenáviděla jsem, jak se mi lámal hlas a můj hněv přecházel v něco, co jsem nechtěla, aby slyšel. Hrdlo se mi stáhlo víc než ten uzel na hrudi a přála jsem si, abych mohla alkohol obvinit z těch slz, které mě štípaly v očích.

"Koneckonců..." odmlčela jsem se a moje pěsti se na něm chvěly. "....nikdy se na mě nebudeš dívat tak, jak se já dívám na tebe."

To přiznání ze mě vyklouzlo dřív, než jsem ho stihla zastavit. Ta slova visela těžce mezi námi, hlasitější než basy bušící za dveřmi.

Uplynul okamžik mučivého ticha. Držela jsem hlavu skloněnou, neschopná podívat se mu do očí. Jen jsem tam stála a uvědomovala si, že jsem řekla něco, co nikdy nemělo být vysloveno, a to uvědomění udeřilo tvrději než blesk.

"Řekni něco." Pěsti se mi sevřely na jeho košili a já se bála, že se mi vysměje, nebo hůř, že mě bude litovat.

Když nepřicházela žádná odpověď, promluvila jsem znovu.

"Proč jsi odjel, aniž bys cokoliv řekl?" zašeptala jsem chraptivě, otázka, kterou si kladu posledních pět let od doby, co odjel. "Jsem si jistá, že Alistairovi jsi dal vysvětlení... takže to prostě znamená, že jsem nestála za námahu, co?"

Znovu jsem čekala, ale on zůstal zticha.

"Bože, já tě nenávidím." Po tváři mi sklouzla osamělá slza a ramena mi klesla, když jsem konečně přijala pravdu. Ale co jsem nenáviděla víc než cokoliv jiného, bylo, jak dokázal zařídit, abych si připadala tak malá, tak neviditelná, a přesto naprosto pohlcená jeho přítomností.

"Ještě dvě minuty!!" Zavolal někdo zvenčí a já si povzdechla, než jsem ho pustila.

Ale zrovna když jsem udělala krok zpět, Declanovy paže se obtočily kolem mého pasu.

Vydechla jsem, když si mě přitáhl k sobě a mé dlaně přistály naplocho na jeho hrudi.

"Co.."

Moje slova byla utnuta, když se jeho ústa přitiskla na ta má.

Jako by se svět zastavil.

Vzduch v šatně najednou zhoustl a já sotva dokázala cokoliv vnímat. Ale jednu věc jsem cítila naprosto jasně, byly to jeho rty, to jediné, co jsem cítila, byly jeho rty.

Nebylo to něžné. Nebylo to opatrné.

Bylo to uspěchané, žhavé a chaotické: téměř zoufalé, jako by se celou tu dobu držel zpátky. Jeho rty si mě nárokovaly s takovým hladem, že mi to ukradlo dech z plic, a na vteřinu jsem zapomněla, jak se myslí.

Chutnal po pivu a slabém náznaku kouře, a když naklonil hlavu a jeho jazyk zkoumal dál, zhroutila jsem se a kolena se mi málem podlomila.

Bolestně jsem si uvědomovala teplo jeho těla, které se tisklo k mému, v obavě, že cítí, jak silně mi buší srdce. Paže se mi pevněji ovinuly kolem pasu a držely mě tam.

Tohle nebyl ten Declan, který si ze mě dělal legraci, když jsme vyrůstali, nebyl to ten, který mi hravě cuchal vlasy, když jsem byla naštvaná, nebyl to ten, který mě chytil za ruku ve tmě, když jsem byla dítě. Tohle byl úplně někdo jiný, někdo, koho jsem sotva poznávala, ale uprostřed té neznámosti jsem zjistila, že jsem zvědavá a chci zjistit víc.

Takže jsem mu polibek oplatila.

Rozplynula jsem se v něm, následovala jeho vedení, nechala jeho rty krást kousky mě samotné, u kterých jsem přísahala, že je nikdy nikomu nedám.

Pak, stejně náhle, jako to začalo, to skončilo.

Declan sebou trhl dozadu, jako by se popálil, hruď se mu zvedala, oči vykulené šokem, téměř zděšené.

Stála jsem jako přimrazená, mlha se mi z mysli vytrácela. Prsty mi instinktivně vylétly ke rtům, které stále pulzovaly z toho, jak jsem ho cítila. Srdce ve mně vyvádělo, mlátilo sebou, jako by se snažilo uniknout z hrudního koše.

Následovalo znepokojivé ticho. Ani jeden z nás se ho neodvážil prolomit. Nemohli jsme.

Váha toho, co se právě stalo, mezi námi těžce tížila, hustá a dusivá.

A pak...

Dveře šatny se rozletěly.

Dovnitř vniklo světlo a z davu venku vytryskl jásot, který nás vrátil zpátky do reality.

"Čas vypršel!" zasmál se někdo.

Declan okamžitě couvl, s pevně sevřenými čelistmi vyšel ven a ani jednou se na mě neohlédl.

Nohy mi konečně vypověděly službu a já se zády opřela o zeď, abych získala stabilitu, omámená.

Co se to sakra právě stalo?

Declan se neohlédl, místo toho přirozeně splynul s hlukem a chaosem večírku, jako by se vůbec nic nestalo.