Pohled Seraphiny

Probudila jsem se dalšího rána s třeštící hlavou, v ústech sucho jako troud a žaludek se mi svíral výčitkami.

Ani jsem si nepamatovala, jak jsem skončila v posteli, a události včerejší noci byly v mlze.

Pamatovala jsem si jen, jak jsem se chystala na večírek, pálení piva klouzajícího mi do krku... a...

Declana.

Oči se mi rozletěly, když mi hlavou bleskla vzpomínka na to, jak mě Declan líbá.

S trhnutím jsem se posadila a okamžitě toho zalitovala, protože mi v hlavě bolestivě tepalo. Se zafuněním jsem zabořila hlavu do polštáře a to, co bylo kdysi jen rozmazanou vzpomínkou, se stalo živým jako děsivý sen.

Declanovy rty na mých. Jeho pevné ruce svírající můj pas. To horko a příval, které polibek provázely, ten hlad, ten pocit, jako by mé tělo už nebylo moje.

Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Musím mít halucinace nebo něco takového. Declan... ten by nikdy...

Z mých rtů vyklouzlo další zasténání, když jsem zatahala za kořínky svých vlasů. Neexistovalo, že by mě Declan políbil. Působilo to jako sen, takže to musel být sen. Ano. Jen hloupý opilecký sen a nic víc.

Přestala jsem si tahat vlasy a podívala se do stropu, svírajíc spodní ret mezi zuby. Rty mi pořád brněly, jako by si to pamatovaly, což mi ztěžovalo tu myšlenku zapudit.

"Bože," zamumlala jsem a přitiskla si dlaně na obličej. "Ztrácím rozum."

Zrovna když jsem chtěla sama sebe přesvědčit, že to byl jen sen, uslyšela jsem hlasité zaklepání na dveře.

"Seraphino!" zavolal Alistair, "Snídaně!"

"Už jdu!" zavolala jsem zpátky, ale vlastně jsem neměla hlad a věděla jsem, že tam bude někdo konkrétní.

Zhluboka jsem se nadechla, vylezla z postele a zamířila do sprchy. Dál jsem si namlouvala, že to byl jen divný sen, a tak nějak to fungovalo.

Srdce mi přestalo bušit a místo toho jsem cítila menší zklamání. Ale to bylo normální, proč by proboha Declan líbal zrovna mě?

Před odchodem z pokoje jsem pohlédla na svůj odraz. Nedbalý drdol, zarudlé tváře a rty lehce oteklé.

Palcem jsem přejela po spodním rtu. "Byl to jen sen, Seraphino," řekla jsem svému odrazu. "Jen sen."

V kuchyni mě přivítala vůně slaniny a kávy. Žaludek mi v reakci zakručel, ale moje kroky zakolísaly, když jsem ho uviděla sedět u stolu. Declan vypadal nevzrušeně, hnědé vlasy rozcuchané, jako by právě vyskočil z postele, tetování mu vykukovalo zpod trička, v jedné ruce hrnek s kávou, zatímco druhou ležérně projížděl telefon.

Vzhlédl a naše oči se střetly.

Srdce mi poskočilo, žaludek se mi sevřel ne z hladu, ale z úzkosti.

"Dobré ráno, Sero." Pozdravil mě s malým úsměvem.

Přikývla jsem a odhadovala jeho reakci. Možná to opravdu byl jen sen. Teď stačilo chovat se normálně.

"Dobré ráno.. Declane."

Alistair seděl naproti němu a ládoval si do pusy vajíčka. Oči mu střelily ke mně, když jsem se posadila, a obočí se mu zkřivilo způsobem, který znamenal, že mi bude nadávat.

"Včera v noci jsi byla opilá." Začal a já bojovala s nutkáním obrátit oči v sloup. "Nepamatuju si, že bych ti dal povolení pít."

"Vzala jsem si jen jeden kelímek, toho naděláš." Odfrkla jsem si a v hrudi mi narůstalo podráždění.

"Toho nadělám?" Alistair si odfrkl a máchl na mě vidličkou. "Taky jsem slyšel, že jsi v tomhle stavu hrála vadí nevadí."

"Pozval jsi mě, takže jestli jsi chtěl, abych tam jen seděla a nic nedělala, měl jsi mě nechat v pokoji."

"To proto, že jsem si myslel, že budeš natolik zodpovědná, abys neudělala nějakou hloupost. Nebýt Declana, bůhvíkdo by s tebou uvízl v šatně—"

"Co?" Přerušila jsem ho a dívala se střídavě na oba muže. Proč Alistair mluví o tom, co se stalo v mém snu?

Alistair na mě zavrtěl hlavou. "Nebyla jsi s Declanem v šatně při sedmi minutách v nebi?"

Málem jsem se zadusila jídlem, zatímco Declan zůstal klidný. Místo toho se ležérně opřel do židle.

"Byla opilá," řekl Declan plynule dřív, než jsem stačila promluvit. Oči mu sjely na Alistaira, ne na mě. "Zdálo se, že jí někdo něco přimíchal do pití, které si vzala, jen jsem na ni dával pozor, jak to dělám vždycky."

Alistair ze sebe vyrazil smích a poplácal Declana po rameni. "Díky kámo, bůhví, co by se stalo, kdybys tam nebyl."

"Nemáš zač, Seraphina je pro mě spíš jako rodina," zamumlal Declan a znovu si usrbl kávy.

Jeho slova bodla a já tam seděla a přemýšlela, jestli to všechno opravdu byl jen sen. Hruď mi ztěžkla neznámou emocí, něčím, co pálilo hlouběji než kocovina.

Beze slova jsem upustila vidličku a vstala.

"Seraphino?" zavolal za mnou Alistair, ale já se neohlédla. Vykročila jsem chodbou, dokud jsem za sebou neucítila další přítomnost.

"Seraphino, počkej." Ruka se mi sevřela kolem paže, pevně, ale jemně, a já se nemusela otáčet, abych věděla, kdo to je.

"Pusť mě." Snažila jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk jen zesílil.

Declan mi vstoupil do cesty a jeho pohled se zabodl do mého. "Ohledně včerejší noci. Zapomeňme na to, že se to vůbec stalo." Jeho hlas klesl, jako by mi říkal zakázané tajemství, a tehdy jsem to věděla.

Byl to sen.

"Co se stalo včera v noci?" Předstírala jsem nevědomost a konečně se vymanila z jeho sevření.

Declanovi na okamžik zablýsklo v očích a obočí se mu stáhlo k sobě. "Ty si to nepamatuješ?"

Chtělo se mi smát, ale jen jsem pokrčila rameny.

"Jak jsi říkal, byla jsem opilá. Takže si nic nepamatuju, udělala jsem nějakou hloupost?"

Čelist se mu napjala a kdybych nevěděla víc, myslela bych si, že je zklamaný.

"Seraphino..."

"Nemusíš si o mě dělat starosti, Declane." Začala jsem, můj hlas zněl překvapivě pevně. "Už nejsem to dítě, které musíš hlídat. A myslím, že jsi to už viděl." Zakončila jsem s odkazem na to, jak mi sklouzl ručník.

Declanovy oči ztmavly, ale odvrátil se ode mě, když pochopil narážku. "Promiň..."

Vyhnula jsem ze sebe úsměv. "Jo, a vítej zpátky, myslím, že jsem ti to včera neřekla."

Otočila jsem se dřív, než stihl říct další slovo, úsměv mi z obličeje spadl.

Pokud mě hodlal po tom polibku odmítnout, tak ať. Raději budu předstírat, než aby se mnou zacházeli jako s chybou.

***

Pozdě odpoledne slunce řádilo jako šílené a já už ten dusivý vzduch v domě nemohla vydržet. Nervy mi pořád bzučely z dnešního rána, každé Declanovo slovo se mi přehrávalo v hlavě.

Tak jsem si řekla, že mě zchladí rychlé zaplavání v jezeře. Jezero se třpytilo hned za hradbou stromů, chladné a lákavé. Převlékla jsem se do bikin, natáhla si je pod šortky a tričko a vydala se po vyšlapané dřevěné pěšině.

Nejdřív jsem strčila nohy do vody a úlevně si oddechla nad tím osvěžujícím pocitem. Pomalu a opatrně jsem si sundala šortky a tričko, než jsem se ponořila a nechala vodu, aby mě obalila jako hedvábí.

Když jsem zavřela oči, cítila jsem, jak ze mě smývá horko a část mé frustrace. Nechala jsem se unášet na zádech a poslouchala jemné šplouchání vln. Na několik blažených minut jsem zapomněla, že Declan vůbec existuje.

"Bavíš se bez nás?"

Trhla jsem sebou při zvuku Alistairova hlasu a prudce otočila hlavu, abych viděla, jak on a Declan vystupují z cesty, oba bez košile a s pivem v ruce.

Obrátila jsem na ně oči v sloup a předstírala, že jejich přítomnost neberu na vědomí.

Alistair odhodil tričko a s úsměvem skočil rovnou do vody. Declan si však dával na čas.

Jedním prudkým škubnutím si sundal tričko a odhalil ostré rysy svých břišních svalů. Pak padly na zem šortky a zůstal jen v tmavých plavkách, které mu visely nízko na bocích a odhalovaly V-linii, jež vedla ke spodní části jeho trupu.

Snažila jsem se nedívat. Opravdu jsem se snažila. Ale nemohla jsem si pomoct. Můj pohled tam ulpěl o něco déle, hltala jsem každý pohyb, každé zavlnění svalů, když kráčel do vody.

Těžce jsem polkla a donutila se odvrátit zrak.

Vzpamatuj se, Seraphino.

My tři jsme chvíli jen tak plavali a já dbala na to, abych si od Declana udržovala odstup.

Ale jeho oči ke mně neustále zabloudily, každý pohled spaloval, až bylo nemožné normálně dýchat.

Pak Alistairovi zazvonil telefon na molu. Zaklel pod vousy a brodil se zpátky, aby ho zvedl. "To jsou asi máma s tátou. Neutopte se beze mě."

Když Alistair odešel, zůstala jsem s ním sama.

Pokračovala jsem v plavání, soustředila se na to, abych udržovala plynulé tempo, a odmítala vnímat, jak se atmosféra změnila.

Zkusila jsem plaveckou techniku, kterou jsem kdysi viděla na internetu, a to se ukázalo jako moje největší chyba.

Když jsem se ponořila hlouběji, tehdy jsem to ucítila – náhlé povolení na rameni.

Ramínko od bikin.

Pak se mi horní díl plavek uvolnil a odplul jako malá vlaječka ponížení, nesená vodou přímo k Declanovi.

Dech se mi zadrhl v krku, tváře mi zahořely do ruda, když ve mně vzplanula panika. Okamžitě jsem se k němu otočila zády a překřížila si ruce na hrudi.

Co to je sakra za situaci?!!

Proč zrovna teď?!

Ztuhla jsem, když jsem ucítila, jak pročesává vlnky.

"Nepřibližuj se!" zasyčela jsem, ale moc jsem s tím nezmohla.

"Můžu ti pomoct."

"Nedělej to!"

Navzdory mé zoufalé prosbě Declan plaval dál směrem ke mně a vršek se mu houpal mezi prsty.

Mozek mi v tu chvíli úplně vypověděl službu a já se prostě ponořila hlouběji, voda mi sebrala dech, když jsem se před ním snažila schovat.

Studená voda vůbec nedokázala uhasit to horko, které mi stoupalo po těle. Kopala jsem usilovněji, hlouběji, zoufale se snažila uniknout jak jemu, tak sama sobě. Ale pak mi lýtkem projela ostrá bolest.

"Agh" Trhla jsem sebou dozadu proti vodě, bublinky mi vylétly z úst. Noha mi ztuhla a odmítala se pohnout. Plíce mě pálily, když jsem začala klesat, hladina se mi vzdalovala z dosahu.

Slabě jsem natáhla ruku a pak se kolem mého zápěstí obtočila silná ruka. S lehkou silou jsem byla vytažena nahoru a s prudkým šplouchnutím prolomila hladinu.

Zalapala jsem po dechu a vykašlávala vodu, která mi vnikla do plic. Bez přemýšlení jsem se k němu přitiskla. A v tu chvíli jsem si to uvědomila..

Moje odhalená hruď se tiskla k jeho. Kůže na kůži.

Každý nerv ve mně ztuhl. A cítila jsem, jak ztuhl i on.

Srdce mu do mě bušilo, rychleji, silněji, přesně v rytmu toho mého. Snažila jsem se vykroutit, ale tím jsem se k němu přitiskla jen ještě těsněji.

"Zůstaň v klidu..." zafuněl Declan, jeho hlas zněl hrubě a napjatě.

Tehdy jsem to ucítila, ucítila jsem ho, jak je tvrdý a pod vodou se mi tlačí do břicha.

Ach Bože.

"P-Pusť mě..." Chtěla jsem si nafackovat za to koktání, ale rozpadala jsem se na kousky.

V hrudi mu zahučelo sténání, čelist měl zaťatou, oči temné, jako by bojoval s něčím divokým uvnitř sebe. A přesto jeho stisk nepovolil.

Vzduch mezi námi byl žhavější než oheň, hustší než voda, ve které jsme se vznášeli.

Měla jsem křičet, bít ho, kopat a odstrčit ho od sebe. Ale jediné, co jsem dokázala, bylo chvět se, uvězněná u něj, v jeho blízkosti, v jeho teple.

"Seraphino..." jeho hlas nebezpečně klesl, znělo to jako varování a přiznání zároveň. "Doháníš mě k šílenství..."