Pohled Seraphiny

"Dostala jsem se na vysokou, a ty mi kupuješ lanýžové těstoviny," zahučela jsem a kousla do jídla.

"Slíbil jsem ti na zítřek párty, ne?

A ty jsi ta, která trvala na tom, že chce dneska jíst tady."

Řekl Alistair a já ho ignorovala, soustředěná na jídlo.

Declan seděl naproti nám, lokty opřené o stůl, jedl pomalu a s úsměvem sledoval naši potyčku.

Přerostlé hnědé vlasy mu lehce padaly do očí a já nenáviděla to, jak se mi převrátil žaludek pokaždé, když zvedl pohled.

Specialita ve Wellington's Reserve byla tradice, jedla jsem tu každé léto, co si pamatuju, a jako vždycky bylo jídlo pořád naprosto luxusní.

"Jsem rád, že jsi tady," řekl mu Alistair a namířil vidličkou přes stůl. "Už to s ní nezvládám. Čím je starší, tím víc je drzá."

Obrátila jsem na bratra oči v sloup a strčila si do pusy další sousto.

"Nedávej mi za vinu, že mluvím pravdu," zamumlala jsem. "Prohrál jsi sázku a kupuješ mi jen jídlo, jsi hrozný skrblík, Alistaire."

Alistair se se mnou vsadil, že se nedostanu na Yale; to byl jeho vlastní způsob, jak mě povzbudit ke studiu.

Taky mi slíbil, že pokud bych se tam čirou náhodou dostala, koupí mi něco, co miluju, a jeho úžasný nápad byl koupit mi jídlo.

Declan se tiše zasmál a z očí mě nespustil. Rychle jsem sklopila zrak a ztěžka polkla. Začínalo být až příliš okaté, že kolem něj nedokážu uvažovat racionálně.

Už jsem nemohla věřit vlastním myšlenkám ani svému tělu, ne když byl nablízku. Dokázala jsem myslet jen na ten polibek na pláži, na to, jak se jeho tělo vtisklo do mého, na otisk jeho tvrdé délky na mém břiše, na to horko, co mi ukradlo dech.

Neměla bych na to myslet tady, ve Wellington's, uprostřed večeře se svým bratrem. Ale ta vzpomínka nechtěla zmizet.

"Declane!"

Ze zvuku jejího hlasu jsem ztuhla.

Všichni jsme se naráz otočili a uviděli Genevieve. Samotná královna školy trávila léto v Sag Harbor.

Nakráčela k nám, jako by restaurace byla její předváděcí molo, lesklé vlasy se jí pohupovaly, rty natřené na dokonalou růžovou. Podívala se nejdřív na Declana, pak na Alistaira a mě přelétla pohledem, jako bych byla neviditelná.

"Ty jsi ve městě?" usmála se zeširoka. "Můžu si sednout k vám?"

Vidlička mi zamrzla napůl cesty k ústům. Sednout sem? K našemu stolu?

Tohle byla naše letní tradice. Já, Declan a Alistair.

"Jo, jasně," řekl Declan a ona s uspokojením vklouzla do boxu hned vedle něj.

"Ahoj, Alistaire," řekla nonšalantně. Oči jí sjely na mě.

"A... to je Seraphina? Usmrkaná Seraphina?"

Tvář mi zahořela.

Křečovitě jsem přikývla a odvrátila zrak.

"Vypadáš..." Naklonila hlavu a pomalu si mě prohlížela.

"Teď už jako člověk."

Jako člověk? Vypadala jsem snad předtím jako zvíře?

Otočila se celým tělem k Declanovi.

"Neřekl jsi mi, že se vracíš," řekla mu a zlehka se ho dotkla na paži.

Stiskla jsem vidličku tak pevně, až jsem se rozkašlala. Alistair mi podal sklenici s vodou a já ji zhltla.

Mezi Genevieve a Declanem vždycky něco bylo.

Každé léto spolu flirtovali, pak se dali dohromady, pak spolu přestali mluvit a další léto se k sobě zase vrátili, jako by se vůbec nic nestalo.

Rozešli se tehdy v létě před pěti lety, nebo jsem si to aspoň myslela.

Ale z toho, jak se k němu nakláněla a jak se on usmíval, jsem začala pochybovat o tom, jestli to někdy doopravdy skončilo.

Měla na něj nárok a já to nenáviděla.

Její oči spočinuly na papíru, který Alistair předtím nedbale pohodil na stůl.

Byl to seznam věcí, které musel koupit na večírek.

Zvedla ho mezi dvěma nalakovanými prsty. "Co to je?" zeptala se.

"Zítra pořádáme párty. Seraphina se dostala na vysokou." Řekl Alistair.

Genevievin pohled těkal mezi mnou a ním. "Párty? To zní zábavně."

"Měla bys přijít." Dodal Alistair jen tak mimochodem.

"Jo," přidal se Declan a přitom se díval na mě. "Měla bys dorazit."

Samozřejmě, že ji pozval.

Genevievin úsměv se rozšířil. "Jasně, že tam budu."

Vidlička mi vyklouzla z prstů a s rachotem spadla na zem.

"Donesu ti novou vidličku," řekl Declan a už se zvedal.

Rychle jsem zavrtěla hlavou. "Nenamáhej se. Už nemám hlad."

Ignoroval mě a vydal se k pultu, takže mě nechal s Alistairem a Genevieve.

"Ach... Gratuluju, holka," řekla nakonec Genevieve a věnovala mi jediný pohled.

"K té věci s vysokou." Řekla to tak, jako by to nemělo žádnou váhu.

Kdo dal Declanovi povolení pozvat ji na mou párty?

Kopla jsem Alistaira pod stolem do holeně a on sebou trhl. "Au! Za co to bylo?"

"Za to, že jsi k ničemu," vyštěkla jsem.

"Co se to s tebou dneska děje, Seraphino?" zeptal se Alistair.

"Nic," zamumlala jsem.

Genevieve si opřela bradu o dlaň, oči se jí třpytily. "Takže, Seraphino, pořád běháš za Declanem? Některé věci se prostě nemění."

Zírala jsem na stůl a zatínala čelisti.

"Stejně jako ty běháš za každým klukem, co má tep." Zamumlala jsem.

"Mm," broukla Genevieve nezaujatě. Očima jako ostříž sledovala Declana přes celou místnost.

Měla jsem sto chutí chrstnout jí pití do obličeje.

Declan se za chvíli vrátil s novým příborem a položil ho přede mě. Ruka se mu o tu mou lehce otřela a i ten drobný dotek mi poslal paží příval horka.

"Díky," zamumlala jsem a vyhýbala se jeho očím.

Otočil se zpátky ke Genevieve a znovu jí věnoval veškerou svou pozornost.

Napíchla jsem kus kuřete, plná vzteku. Smáli se něčemu, co řekla, a on se naklonil o něco blíž.

"Declane, vyprovodíš mě ven?"

Hlava mi vystřelila vzhůru.

Zatřepotala na něj řasami. "Jsem si jistá, že jim to nebude vadit." Dodal a pohlédl směrem ke mně a Alistairovi.

Declan se postavil. "Jasně."

Zírala jsem na něj.

Chuť k jídlu mě přešla a odstrčila jsem misku.

"Už máš dost?" zeptal se Alistair, když se podíval na můj talíř.

"Ano," vyštěkla jsem.

Popadl můj talíř a začal jíst.

Kroutila jsem se na židli a počítala minuty, co byl pryč. Alistair byl příliš zabraný do mého talíře, než aby si všiml mého neklidu.

Nedokázala jsem klidně sedět a oči mi neustále uhýbaly ke dveřím. Co tam venku dělají? Povídají si? Smějou se? Nebo hůř, líbají se?

Konečně jsem se postavila.

"Kam jdeš?" zeptal se Alistair.

"Na záchod," zalhala jsem.

Vyšla jsem ven a na tvář mi narazil chladný noční vzduch.

Konečně jsem je uviděla;

Declan stál před Genevieve, která se opírala zády o své auto.

Byla o něj opřená, s úsměvem k němu vzhlížela a ruku měla na jeho hrudi.

A on se neodtahoval.

Srdce se mi sevřelo.

Naklonila hlavu vzhůru.

Nezastavil ji, i když jejich obličeje dělily jen centimetry.

Tiše jsem lapla po dechu,

Chystá se ji políbit?

Hruď se mi stiskla tak silně, že jsem se nemohla nadechnout. Nedokázala jsem se na to dál dívat a okamžitě se otočila zpátky dovnitř.