Aria si přitiskla ruku na ústa, aby potlačila výkřik. Do morku kostí jí pronikl mrazivý děs. V krku se jí utvořil knedlík. Takže takhle se jí hodlal Alfa Roman zbavit. Nabídnout ji lykanovi a odstranit ji ze života svého syna. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou.

„Musím utéct,“ hlesla Aria tiše. Pulzovala v ní živá, zdrcující hrůza. Prohrábla si rukou zacuchané zrzavé vlasy. „Musíš mi pomoct, Milo.“

Mila ji objala. Byla si jistá, že pokud jí pomůže utéct a pokud je najdou, nezabijí jen Ariu, ale i ji. Její rodina by byla zneuctěna a stala by se terčem opovržení.

Alfa Roman by jí sebral malého bratříčka, aby z něj udělal gama válečníka, a její rodiče by nechal zabít. A její bratr by navždy žil s pocitem viny a stigmatem, že je příbuzný s někým, kdo pomohl utéct Alfově družce.

Její jméno by bylo navždy pošpiněno, stejně jako jméno jejích rodičů. Její otec byl Alfovi nanejvýš loajální. Byl jedním z vážených válečníků smečky Silver Creek. Jen nevěděla, jak by dokázala Arii pomoct, aniž by na sebe upoutala Alfovu pozornost. Z jejích rtů unikl rozechvělý povzdech.

„Pokusím se, Ario,“ řekla. „Ale nic neslibuju.“

Aria se z Milina objetí vymanila. „Rozumím ti.“

„Mám schované nějaké peníze v prasátku,“ řekla Mila. „Rozbiju ho a dám ti všechny peníze, co tam jsou. Vezmi si je a uteč.“

To prasátko dostala jako dárek od maminky k desátým narozeninám. S každými dalšími narozeninami v něm peněz přibývalo. Chtěla ho rozbít po osmi letech.

Zezadu ode dveří uslyšely těžké kroky.

Mila si vzpomněla na otcovy dokumenty a rychle dodala: „Přijdu v noci. Nech si otevřené okno. Musíš zamířit na sever od území smečky. Odtamtud zahneš na severovýchod, jakmile uvidíš chátrající budovu. Pokračuj—"

Dveře se otevřely a vešla Brenda.

„Co tu děláš?“ okřikla Milu. „Ztrať se!“

Mila vrhla na Ariu poslední významný pohled, sebrala svou brašnu a vyrazila ven.

„Alfa tě pošle do Shadowwoodu,“ řekla Brenda s jiskřičkou v očích, jakmile byla Mila z doslechu. „Zabal si, co máš. Zítra tě odvezeme do Alfova sídla, kde si tě převezmou lykani.“ Brenda si odfrkla a sjela ji pohledem od hlavy k patě. Odešla a zavřela za sebou. Aria uslyšela cvaknutí zámku.

Aria byla… vyčerpaná. Svalila se na postel. Nenáviděla svůj život, nenáviděla svou matku a nenáviděla svého otce. Ale ze všeho nejvíc nenáviděla Rydera, svého druha.

Neměli si snad druhové navzájem poskytovat tolik potřebnou citovou i fyzickou ochranu? Byl snad Ryder tak pohlcen svou falešnou prestiží, že ji ve vteřině zavrhl? Nedal jí ani jedinou šanci. Jeho zrada ji bolela ze všeho nejvíc.

Zůstala v té poloze dlouho, dokud se jí neozvalo kručení v břiše. Vstala a uviděla, že je půlnoc. Stále se cítila vnitřně mizerně, a tak se dopotácela do koupelny. Opláchla si obličej a vrátila se. Hodlala utéct, ať se stane, co se stane.

Zabalila si poslední kusy oblečení a zavázala svůj vak. Rozhlédla se kolem sebe a přemýšlela, jestli tam něco nenechala. Příliš majetku neměla. Její taška byla napůl prázdná. Nikdy neměla moc věcí, protože její otec jí je v záchvatech zuřivosti rozbíjel. Většinu dokumentů si i tak nechávala v telefonu.

Arii zbyla v brašně polovina jablka. Vytáhla ho, ovoce snědla a pak čekala na Milu. Aria u sebe neměla vůbec žádné peníze. Kdyby utekla, dorazila by do lidského světa jako žebračka. Takže bylo nezbytné, aby jí Mila nějakou hotovost dala. Měla v plánu jet autobusem do nejbližšího města.

Vzpomínala si, odkud její matka pocházela. V tašce jí ležela její stará fotka, na jejíž zadní straně stálo: ‚Od Cerys pro Garretta. S velkou láskou.‘

Aria čekala hodinu, pak další a pak ještě jednu. Mila nepřišla. Byly tři hodiny ráno a začínala být netrpělivá. Vykoukla z okna, pohledem přes sklo přejížděla po dvorku a napínala zrak, aby Milu zahlédla.

Vtom na ni skrz okno zaútočil vlk, až jí po zádech přeběhl mráz čirého děsu. Aria vykřikla a padla na záda. Byl to její otec. Drápal drápy po skle okna a vrčel na ni s vyceněnými tesáky. Odtáhla se vzad a potlačila svůj pláč. Byla to noční můra. Hlídali ji.

Aria se posadila na postel – omámená, vyděšená a naprosto bezradná, když jí při návalu strachu přeběhl mráz po těle. Přitáhla si kolena k hrudi a schovala si obličej mezi ně. Vydral se z ní žalostný nářek. Její útěk nepřipadal v úvahu. Kdyby se sem Mila pokusila přijít, musela by utéct.

Dveře pokoje se s hlasitým bouchnutím otevřely. Aria trhnutím otevřela oči a prudce se posadila. U její postele stála matka s rukama v bok.

„Vstávej, ty huso!“ ulevila si na její účet. „Je čas tě obléknout a odvézt do Alfova domu.“

Aria se rozhlédla a uvědomila si, že spala hodně dlouho, protože oknem dovnitř pronikaly jasné sluneční paprsky. Bylo už dopoledne.

Brenda ji donutila obléct si bílé šaty, které vypadaly jako svatební.

„Tohle ti poslali z Alfova domu. Je zvykem, že to oběť nosí,“ informovala ji Brenda.

Aria v zrcadle zachytila odraz Chloe, která ji sledovala s čirou žárlivostí a nenávistí. Za celý její život se Brenda Arii nikdy ani nedotkla, s výjimkou bití, ale dnes ji s neskrývaným nadšením oblékala.

„Konečně pokoj!“ zamumlala.

„Proč já?“ zeptala se jí Aria, zatímco jí Brenda nanášela na víčka modré stíny.

Brenda se zachechtala. „Protože oběť by měla být někdo čistý a svolný.“

„Ale já nejsem svolná,“ namítla Aria a cítila, jak se jí do hrudi vplížila úzkost.