ELOWEN

Nervózně jsem si mnula prsty, jak jsem stála vedle svého auta, které mi dal strýček Gideon. Byl to starý, otlučený teréňák Wrangler v barvě rzi a já v něm jezdila už od šestnácti.

Torin se nabídl, že mě vyzvedne z nejbližšího vlakového nádraží, ale já odmítla nechat své auto za sebou. Klidně bych na území dojela sama, kdybych jen tušila cestu. Ale protože teritorium obklopovaly masivní lesy a hory, GPS tu moc nefungovala, takže mi nezbývalo nic jiného, než nechat Torina, aby mě vyzvedl, a jet za jeho autem.

Říct, že jsem byla nervózní, by bylo slabé slovo. Myslím, že jsem měla strach. A vůbec jsem netušila proč. Asi to bylo to uvědomění, že po pěti letech se konečně vracím.

Pět let, pět dlouhých let. Pohybovala jsem se mezi lidmi tak dlouho, až se zdálo, že jsem úplně zapomněla, jaké to je žít ve smečce.

Jak asi zareagují, až mě uvidí? Přijmou mě? Bude to vůbec někoho zajímat?

Sarkasticky jsem si odfrkla. Proč by mě to mělo zajímat? Tahle smečka mě opustila, když jsem je nejvíc potřebovala. Znovu jsem si připomněla, že jsem tady jen proto, že musím. Po proměně hned zmizím a silně pochybuju, že na tohle území ještě někdy vstoupím.

„Elowen!“ Vytrhla jsem se ze svých myšlenek, když jsem uslyšela své jméno, a otočila se směrem, odkud ten hlas vyšel. Stál tam můj pohledný bratr se širokým uvítacím úsměvem na tváři.

Jestli jsem někoho opravdu chtěla vidět, byl to Torin. Za celých těch pět let mi nezapomněl ani jednou zavolat a snažil se mě přesvědčit k návratu. Vykupoval se za své opuštění tím, že mi ke každé příležitosti posílal dárky a pohledy.

Čas od času mě jezdil navštěvovat, ale návštěvy prořídly, když nastoupil na post Gamy. Byl to taky on, kdo mi neustále připomínal proměnu a vyhrožoval, že mě unese, jestli se pár dní před úplňkem neobjevím.

Torin roztáhl paže a než jsem se nadála, běžela jsem k němu a nechala se zabalit do jeho vřelého objetí. I když jsem tu nechtěla být, nemohla jsem popřít, že mi bratr chyběl.

„Torine!“ vzlykla jsem tiše, zabořila mu obličej do hrudi a nasávala jeho vůni. Bylo to tak dávno, že jsem skoro zapomněla, jak voní, a jak mě tahle vůně dřív štvala pokaždé, když mě drtil v tom svém medvědím objetí. Ale teď jsem se jí nemohla nabažit. „Chyběl jsi mi!“ mumlala jsem a dál se ho pevně držela.

„Elowen, moje sladká malá Ellie, taky jsi mi chyběla, zlato!“ odpověděl Torin a zmáčkl mě.

Když mě nazval zlatem, předstírala jsem zvracení. Lehce jsem ho plácla do hrudi a pak se odtáhla. „Přestaň mi říkat zlato, zní to divně. Jsem na to už moc stará!“

Z plných plic se rozesmál, než si mě vtáhl do dalšího objetí. „Víš, že pro mě budeš vždycky moje Ellie? I když budeme staří a už se ani neudržíme na nohou.“

Odtáhla jsem se, dala si ruce v bok a hravě zvedla obočí. „Přestaň být tak sentimentální, Gamo! To ti nesluší. Tak mě vezmi domů, umírám hlady!“

Položil si ruku na srdce, než se přede mnou uklonil. „K vašim službám, princezno. A teď zvedni zadek a nastup do auta, Silas ti odveze tvůj náklaďáček domů.“ Otočil se a naznačil druhému klukovi, ať převezme moje auto. Až tehdy jsem si uvědomila, že tu nejsme úplně sami.

„Ráda tě poznávám, Silasi. Já jsem Elowen! Dávej pozor na mýho miláčka!“ zavolala jsem na něj a zamávala mu, než stihl zabouchnout dveře od auta.

Slyšela jsem, jak dveře zase otevírá, zasmál se a řekl: „Taky tě rád znovu vidím, Elowen!“

Zmateně jsem se podívala na Torina, zatímco jsme nasedali do jeho auta.

„Nemůžu očekávat, že si budeš pamatovat každého ještě z doby, než jsi odešla. Bylo ti jen dvanáct.“ Pustil mě na místo spolujezdce a pak přešel na druhou stranu auta. „Ale oni si tě pamatují. Tu malou holku, která vždycky utekla, když mámě ukradla pečivo. Všichni tě museli hledat, jinak jim nic nedala.“ Uchechtl se, když si sedal za volant, a myšlenky na mámu mi zaplavily mysl.

„Máma mi chybí,“ promluvila jsem, zatímco jsem si zapínala pás, a odmítala se mu podívat do očí.

„Jo, mně taky.“ Slyšela jsem, jak odpověděl téměř neslyšným hlasem, než nastartoval motor a rozjel se.

Tohle téma jsem nesnášela. Snažila jsem se popírat všechny ty emoce spojené se ztrátou mámy, a tak jsem stočila řeč někam jinam. „Takže Gama, jo? Jaký to je? Řekni mi, o co jsem přišla.“ Otočila jsem se na něj celým tělem, abych ukázala své nadšení, zatímco jsem čekala na odpověď.

Usmál se, naklonil hlavu a pak mě zasvětil do všech podrobností. Bavili jsme se hlavně o něm a o tátovi, a o tom, že on si svou družku doteď nenašel. A že jakmile mu bylo osmnáct, byl jmenován do funkce Gamy, po boku Bety Brama. To bylo před dvěma lety.

Předchozí Beta a Gama odstoupili z funkce, když Alfovi Zarekovi padlo dvacet let a jeho vybraný Beta i Gama dosáhli osmnácti a už se proměnili ve své vlky.

Vlci se normálně proměňují při posledním úplňku před osmnáctinami, ale Alfa Zarek byl výjimka. Proměnil se při posledním úplňku, než mu bylo čtrnáct. Rodová linie Alfů se obvykle mění v patnácti nebo šestnácti letech. Z nějakého neznámého důvodu se ale proměnil dřív, což jen posílilo dědečkovo rozhodnutí přenechat smečku pod jeho dohledem namísto jeho nezvedeného otce.

„A Zarek? Jak se má? Je to dobrý Alfa?“ zeptala jsem se.

Můj bratr přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. „Alfa. Je to Alfa Zarek. Nechceš se ztrapnit tím, že mu začneš říkat Zar. My mu obvykle říkáme Zar jen tehdy, když jsme mezi svými, ale před smečkou je to Alfa Zarek. Umí být pěkně zlý, když má pocit, že se k němu někdo chová bez respektu. A ta poslední věc, co chci, je, aby tě před celou smečkou ponížil.“

Povzdechla jsem si a odpověděla: „Takže se změnil.“

„Lidé se mění, Elowen. Nemůžeš čekat, že to bude pořád ten samý sedmnáctiletý kluk, jaký byl, když jsi odešla. Zažil toho spoustu a táhl toho na svých bedrech hodně, bez otce, který by ho vedl,“ pokračoval ve vysvětlování.

„Úplně jako já, taky bez otce, který by mě vedl.“

Podle toho, jak si povzdechl, Torin tuhle odpověď nečekal. „Omlouvám se, Elowen. Opravdu mě to mrzí. Nebyl jsem tehdy dost chlap na to, abych tátu zastavil, když tě posílal pryč. Kéž bych to udělal.“

Slyšela jsem v jeho tónu takovou upřímnost, že jsem neměla to srdce nutit ho cítit se kvůli tomu všemu ještě hůř. Položila jsem svou ruku na jeho, kterou držel řadicí páku, a obdařila ho vřelým úsměvem. „Už jsme o tom mluvili dřív. Nebyla to tvoje vina, Torine. Bylo ti teprve patnáct. Co jsi tak mohl vědět o výchově dvanáctileté holky? A navíc jsem nevyrostla zas tak špatně, ne?“

„Celkově vzato možná ne.“ Na tváři se mu usadil sarkastický úsměv.

Plácla jsem ho do paže, než jsem se ze srdce zasmála. „Jak jsi mohl? Co je se mnou špatně?“

„Ha! Nic!“ Usmál se rozpačitě a podrbal se ve vlasech. „Jen jsem od strýčka Gida slyšel spoustu věcí. Nic, co bys jako bratr chtěl slyšet, a nic, co by...“

Zakryla jsem si uši rukama a překřičela cokoliv, co chtěl Torin říct. „Zadrž, Torine! Gidovi nevěř. Je moc přísný. Vždyť já neměla ani kluka! Byla jsem na rande, ale to bylo všechno!“ snažila jsem se bránit.

Zasmál se, natáhl ruku a přitáhl si mě do bočního objetí: „Bez ohledu na to, co říkal, tě mám pořád rád, Ellie.“

Přimhouřila jsem na něj oči s rukama zkříženýma na hrudi. „Jak jsi mohl něčemu takovému věřit? Víš, jak mi máma vždycky říkala, abych měla úctu k poutu s druhem.“

Torin zvedl obočí, než po mně střelil rychlým pohledem: „Schováváš se pro svého druha, co?“

Cítila jsem, jak mi tváře hoří rozpaky. Tohle zrovna nebylo téma, které byste chtěli probírat s bratrem.

„Já nejsem jako ty. Děvkaři!“ oplatila jsem mu, než se mi z hrdla vydral zvonivý smích. Zasmál se, ale k tématu už nechtěl říct ani slovo.

A pak se jeho hravá nálada najednou změnila na vážný tón. „Už jsme skoro tam. Připrav se.“