ELOWEN

Sledovala jsem ho do jeho pracovny poté, co jsem se ujistila, že Torin zůstane a počká na mě venku. Cestou jsem nenápadně vyhodila žvýkačku do odpadkového koše. Neuniklo mi, že se Zarek při pohledu na mě, jak žvýkám, zamračil. Ne že by mi na tom záleželo. Jen je prostě lepší se jí zbavit, možná se pak přestane mračit a bude o něco vstřícnější.

Zarkova vůně mě obklopila, jakmile jsem vkročila do jeho pracovny. Působila uklidňujícím dojmem, ale nezabránilo mi to v tom, aby mě jeho mlčení neiritovalo.

Očekávala jsem, že bude alespoň trochu nadšený, když mě vidí zpátky. Jenže jsem se opět zklamala. Kluk, ne, muž přede mnou byl nehybný jako kámen. Žádné emoce. Ale měla jsem to od něj čekat, přesně jak říkal Torin, změnil se. Už to nebyl ten milý Zarek, kterého jsem jako dítě zbožňovala.

„Takže... proč jsem zase tady?“ prolomila jsem ticho, které mě ubíjelo, zatímco jsem seděla naproti němu. Prsty jsem sáhla po peru ležícím na stole a začala si s ním pohrávat.

Trvalo mu několik vteřin, než promluvil. „Odmítla jsi náhodou před pěti lety, když jsi odcházela, smečku? Nebo snad v průběhu posledních let?“

Cítila jsem na sobě jeho pohled. Zvedla jsem svůj, abych se mu podívala do očí, a prostě jsem se v nich začala ztrácet. Zapomněla jsem, jak jsou krásné, ale když jsem odcházela, bylo mi teprve dvanáct. A i když jsem k němu už tehdy cítila obdiv, nikdy jsem si nenašla čas na to, abych skutečně ocenila jeho rysy. Ale ty tmavě modré oči, které na mě teď upřeně hleděly, nebyly nic jiného než nádherné. Byly, troufám si říct, hypnotizující.

Slyšela jsem, jak si odkašlal, než znovu promluvil, což mě vytrhlo z transu. „Elowen, slyšela jsi mě?“

Dvakrát jsem zamrkala a až příliš rychle přikývla. Tváře mi hořely rozpaky. Byla jsem si jistá, že už se červenám. Pokud si toho všiml, nedal to na sobě nijak znát.

„Takže jsi ji tedy zavrhla?“ zeptal se znovu a svraštil obočí.

„Cože? Zavrhla co? Ne. Na co ses to vlastně ptal?“ koktala jsem, zatímco mi tváře dál hořely.

Zatřásl hlavou a pak se mírně usmál, ale po zlomku vteřiny úsměv zase stáhl a nahradil ho vážným výrazem.

„Udělala jsi něco, abys přerušila své spojení se smečkou? Odmítla jsi mě jako svého Alfu? Dokážeš se spojit telepaticky?“

„Ne. Myslím, že ne. Můžu to vůbec udělat, odmítnout tě jako svého Alfu?“

Jen přikývl a znovu se na mě zahleděl. Teď už vypadal uvolněněji, jak se opřel v křesle. „Rád slyším, že ne. V tom případě nepotřebujeme žádný formální obřad, abychom tě přijali zpět do mé smečky.“

Přikývla jsem a zastrčila si pramen vlasů za ucho, stále jsem na něj hleděla, ale vyhýbala se přímému očnímu kontaktu. „Dobře. To ráda slyším.“

Čekala jsem, že řekne něco víc, ale on mě jen dál mlčky pozoroval.

Jeho pohled mě znervózňoval. Cítila jsem, jak se mi tělo pod jeho očima zahřívá, a měla jsem pocit, že kdybych tu zůstala déle, začala bych hořet.

„Mohl bys na mě tak nezírat? Je to neslušné,“ prolomila jsem znovu ticho.

Naklonil hlavu, aniž by ode mě odvrátil pozornost. Jeho kamenný výraz se neměnil. „Je ti to nepříjemné? Dřív jsi mě neustále prosila, abych se na tebe díval, ať už jsi tancovala, zpívala, nebo jsi prostě jen chtěla mou pozornost. Teď ti ji věnuji a tobě to připadá neslušné?“

„Přestaň s tím, Zarku. Už nejsem dítě.“ Střelila jsem po něm pohledem a snažila se skrýt rozpaky z jeho poznámky.

Přejel očima z mé tváře k mému hrudníku, než se mi znovu podíval do očí. „Toho jsem si velmi dobře vědom.“

Neměla jsem tušení, co se mu honí hlavou, ale tenhle rozhovor se zvrtl děsným směrem.

Byla jsem si skoro jistá, že moc dobře ví, že jsem na něj předtím zírala, a chtěl mě uvést do ještě větších rozpaků. Vstala jsem ze židle, protože jsem jeho pohled už nemohla snést.

„Vážně jsi mě sem musel tahat kvůli jedné otázce? Mohl jsi ušetřit svůj drahocenný čas, kdyby ses mě zeptal tam venku.“

Už jsem se chtěla otočit, když se na něco zeptal. „Proč se s tebou nemůžu spojit přes telepatické pouto?“

Zmateně jsem se na něj podívala. „Nevím. Ani nevím, jak to funguje,“ odpověděla jsem.

„Měla bys to umět od patnácti let.“ Opřel se lokty o stůl, propletl si prsty a dál mě pozoroval.

Protočila jsem panenky a znovu klesla do křesla. „Říkám, že nevím. Pro případ, že bys nevěděl, kde jsem posledních pět let byla, tak tě informuji. Žila jsem s lidmi. My nepoužíváme telepatické spojení. Mluvíme ústy.“ Nemohla jsem zabránit podráždění, které mi zaznělo v hlase.

A on na mě jen dál hleděl. Ani jednou neodvrátil zrak od mých očí.

„Možná, když mi řekneš, jak se to dělá, tak to můžu trénovat. Ale víš co, je to jedno, nebudu to potřebovat. Za pár dní odsud zmizím.“

Pozvedl obočí, zmatený mou odpovědí.

„Vysvětli to.“ Jeho tón se náhle změnil z pasivního na rozzlobený. Cítila jsem, jak se nade mnou přelévá jeho alfa aura, až jsem ze sebe nemohla vypravit ani slovo.

„Vysvětli to.“ Jeho tón změkl. Narovnala jsem se v křesle a pokusila se odpovědět sebejistě.

„Myslím tím, že to nebudu potřebovat, až se vrátím k lidem.“

„Ty nezůstáváš?“ Jeho hlas zněl tak tiše, že kdybych se nedívala na jeho tvář bez emocí, myslela bych si, že ho moje odpověď mrzí.

Přikývla jsem. „Jo, nezůstávám. Jsem tu jen kvůli proměně a Torin mě přesvědčil, že k tomu budu potřebovat pomoc. Takže jsem tady.“

Ticho.

„Uhm, ještě něco potřebuješ vědět, Alfo?“ zeptala se a znovu prolomila ticho.

Ticho.

Nadzdvihla jsem obočí a čekala na další reakci. Po čase, který mi připadal jako věčnost, jsem v frustraci plácla dlaněmi do stehen a vstala. „Dobře, končím. Děkuji za vřelé přivítání, Alfo!“

Otočila jsem se k jeho stolu a sarkasticky se uklonila, než jsem se otočila na podpatku. Byla jsem už u dveří, když jsem ho slyšela promluvit.

„Otevři svou mysl spojení.“

Zastavila jsem se uprostřed kroku. Ruka sevřela kliku, ale neotočila jí.

„Ne,“ odpověděla jsem, aniž bych se ohlédla. „Nevím jak.“

„Vyčisti si mysl a soustřeď se na to, že se mnou chceš komunikovat.“

Srdce se mi rozbušilo při pomyšlení na to, že s ním budu komunikovat telepaticky. Na rtech se mi usadil úsměv, ale zabránila jsem se otočit, abych mu neukázala, jak se mnou ta představa zamávala. Zavřela jsem oči a pokusila se soustředit na komunikaci s ním, ale v hlavě se nic neseplo.

Povzdychla jsem si a ramena mi poklesla: „Nefunguje to...“

„Elowen?“ Uši mi nastražily a po kůži mi přeběhl mráz z tónu, který použil.

Proč to znělo tak sexy?

„Ano, Alfo?“ Zůstala jsem přimrazená na místě, protože představa, že se na něj teď podívám, by mi určitě podlomila kolena a já nechtěla v jeho přítomnosti skončit na zadku.

„Otoč se. Trénink zítra v šest ráno. Neopozdi se.“

„Cože?!“ vydechla jsem, pustila kliku a otočila se k němu čelem. „Já nemusím trénovat. Nechci být bojovnice.“

„Zkus se mnou mluvit myslí.“

Poklesla mi čelist, když mi došlo, že neotevřel pusu, aby na mě promluvil. V mžiku jsem zapomněla na trénink a na rtech se mi objevil široký úsměv.

„Hej! To jsem já, Elowen!“ odpověděla jsem nadšeně a tělo mi cuklo vzrušením, jak se moje mysl spojila s Alfou.

A pak jsem to uviděla. Na jeho tváři se mihl úsměv, ale zmizel dřív, než jsem si mohla potvrdit, že to byl skutečný úsměv. Místo toho se podíval dolů na své ruce.

„Vím, že jsi to ty, Elowen. Takže zítra v šest ráno? Musíš trénovat. Tvé lidské tělo by nemuselo proměnu dobře zvládnout, pokud nebudeš trénovat. Od zítřka máš do úplňku jen čtyři dny. Nesmíš být slabá. Někteří to nepřežijí, pokud jsou příliš slabí.“

Oči se mi rozšířily při pomyšlení na to, že bych uprostřed proměny zemřela. Ta představa mě nakonec vyděsila a já souhlasně přikývla. „Dobře. Tak v šest.“

Čekala jsem, jestli nechce říct ještě něco dalšího, a doufala jsem, že se na mě znovu podívá. Ale vládlo jen ticho.

„Umm, Alfo, můžu už jít?“

Přikývl, aniž by mi věnoval jediný pohled.

Frustrovaně jsem si odfrkla. „Děkuji, Alfo.“