ELOWEN

„Děkuji, Alfo.“ Otočila jsem se a znovu sáhla po klice.

Na okamžik jsem se zarazila, když jsem ucítila, jak mě pálí na zátylku. Vím, že mě sleduje. Váhala jsem, jestli se mám ohlédnout, ale nakonec jsem se rozhodla proti a otočila klikou. Rychle jsem opustila jeho pracovnu, a jakmile jsem za sebou zavřela dveře, ozval se hlasitý zvuk tříštícího se skla o zeď.

Na pár vteřin jsem šokovaně ztuhla, než jsem se dokázala vzpamatovat a odejít od jeho kanceláře, nevěřícně kroutíc hlavou.

„To je ale parchant!“ řekla jsem si pro sebe.

„Slyšel jsem tě, princezno. Zapomněla jsi to telepatické spojení ukončit.“ Zastavila jsem se a cítila, jak se mi zježily chlupy na krku, když jsem v hlavě uslyšela jeho hlas. A to se právě uchechtl?

„Sakra! Jak se to vypíná?“ ptala jsem se sama sebe, ale moc dobře jsem věděla, že to slyšel taky.

„Na to přijď sama.“

„Do prdele!“

„Hlídej si pusu, princezno.“

„Do prdele! Do prdele! Do prdele! Pořád mě slyšíš?“ Zavřela jsem oči a ruce sevřela v pěsti.

„Ano.“

„Ááágrh!!! Pomoz mi! Nebo to přeruš!“ vyštěkla jsem na něj v duchu.

„Vlastně je docela fascinující slyšet tvoje myšlenky, tak proč bych to dělal?“ odpověděl a já si ho dokázala živě představit, jak se šklebí, což mě vytočilo ještě víc.

„To není vtipné, Zarku! Přísahám, že tě budu štvát celou noc, jestli to nepřerušíš!“

„Vážně? O jaké myšlenky se se mnou tedy dneska v noci podělíš?“ Zdálo se, že ho to náramně baví.

„To nemáš nic jiného na práci, Alfo? Měl by ses raději věnovat úřadování, než abys otravoval členy své smečky!“ vyprskla jsem naštvaně, zatímco jsem rázovala ven ze sídla smečky směrem k Torinovu autu.

„Hej, už jsi zpátky, konečně!“ pozdravil mě Torin. „Dopadlo to dobře?“

„Jo. Všechno je v pohodě. Můžeme už jet domů?“ zeptala jsem se ho a snažila se skrýt vztek, který ve mně kypěl.

„Lhářko. Myslel jsem, že jsi trochu vytočená. Možná bys měla bratrovi říct proč, místo toho lhaní.“

„Jdi do háje.“ Zavřela jsem oči, jakmile jsem se posadila na sedadlo spolujezdce vedle Torina.

„Jo, to bych mohl, možná u sebe v pokoji.“ Zčervenala jsem nad jeho slovy a nad obrazem, který mi v hlavě vytvořila moje šílená fantazie.

„Elowen?“ Prudce jsem otevřela oči a uviděla bratra, jak se na mě ustaraně dívá. „Slyšela jsi mě? Jsi v pořádku?“

„Cože?“ Podívala jsem se na něj a snažila se nemyslet na Zarka.

„Říkal jsem, zapni si pás, ať můžeme jet domů.“

„Aha, dobře,“ odpověděla jsem a neohrabaně si zapínala pás. „Torine, jak funguje to telepatické spojení? Jak se to vypíná?“

„Prostě ho vypneš. Už se umíš spojit?“

„Ne, ještě ne. Jen mě to zajímá,“ odpověděla jsem až příliš rychle, zatímco startoval motor. Nechápala jsem, proč jsem mu prostě neřekla, že už to umím.

„Lži. Zase samé lži, princezno.“

Byla jsem tak vytočená, že jsem vyštěkla na Torina. Tentokrát trochu hlasitěji. „Ale jak se to vypíná? Mám prostě říct 'vypnout'?“

„Klid, Ellie. Můžeme to natrénovat doma. Nemusíš být tak rozrušená! Jasné?“ uchechtl se, když začal točit volantem.

Zavřela jsem oči, zkřížila ruce na hrudi a vší silou se snažila to spojení v mysli přerušit.

„Pořád tam jsi?“ zeptala jsem se v duchu a doufala, že neodpoví.

„Navždy tady.“

A dost! Byla jsem tak nepříčetná, že jsem si odepnula pás, nařídila Torinovi, aby zastavil, a vyskočila z auta dřív, než se mě stačil na cokoli zeptat. Dlouhými kroky a s funěním jsem zamířila zpět k pracovně Alfy a vrazila dovnitř bez klepání.

„Přeruš to, Zarku! Už to není vtipné!“ Můj hlas byl plný zoufalství a vzteku.

„Cože? Možná kdybys zkusila poprosit o něco slušněji, nemusela by ses s tímhle potýkat.“ Uchechtl se. Kdybych nebyla tak vytočená, ocenila bych, že konečně projevil jinou emoci než ten kamenný výraz, který měl předtím.

„Dochází mi trpělivost!“ odfrkla jsem si se založenýma rukama, stále stojíc před jeho stolem.

Chvíli se na mě díval, než se znovu věnoval papírům před sebou. „Mně taky, maličká. Odejdi, Elowen. Mám práci!“

Přistoupila jsem blíž, opřela se dlaněmi o jeho stůl a probodávala ho pohledem. „Copak to nechápeš? Nechci tě mít ve své hlavě!“

Dál pracoval na svých papírech a odpovídal stroze, což mě iritovalo ještě víc. „Časem to bude snazší.“

„Cože? Ty neumíš udržet konverzaci? Jak to, že jsi Alfa? Připadám si, jako bych mluvila s robotem! Panebože, ty jsi tak neuvěřitelně frustrující chlap!“

Znovu ke mně vzhlédl a zdálo se mi, že se mu v očích mihl záblesk bolesti, než se opět změnily v netečné. „Jdi domů. Už jsem to vypnul. Příště, až mi projevíš jakoukoli formu neúcty, nebudu váhat tě potrestat,“ prohlásil pevně, než se znovu vrátil k práci.

Stála jsem tam v tichu. Předtím jsem byla naštvaná, ale ta bolest, kterou jsem mu v očích zahlédla, mě teď také zabolela. Já a ta moje nevymáchaná pusa!

„Uhm, Zarku...“ zakoktala jsem se, hlas se mi zasekl v hrdle.

„Hmm...“ Ani se neobtěžoval na mě podívat.

„Omlouvám se... Jenom... Já nevím. Byl jsi...“ Vlastně jsem neměla tušení, co mu chci říct, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ odpověděl a do místnosti vstoupil Torin s výrazem naprostého zmatení ve tváři.

„Alfo, Elowen. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli je všechno v pořádku?“ Jeho pohled těkal mezi mnou a Zarkem.

„O nic nejde, kámo. Jen jsem jí potvrzoval rozvrh tréninků od zítřka. Můžeš ji vzít domů. Uvidíme se zítra,“ odpověděl mu a propustil nás, aniž by se na nás podíval; dál jen studoval dokument v ruce.

„Ano, Alfo.“ Torin mi pokynul rukou, abych ho následovala. „Elowen, pojď už.“

Naposledy jsem se podívala na Zarka, než jsem se otočila a šla za Torinem. Chtěla jsem se mu omluvit za to, že jsem zvýšila hlas, ale nevěděla jsem, jak znovu otevřít telepatické spojení, a i kdybych to věděla, nechtěla jsem riskovat, že se mu v mysli otevřu a nebudu schopná to sama ukončit. Tak jsem jen pokrčila rameny a odešla s Torinem. Koneckonců to byl on, kdo si mě začal dobírat, takže bych se neměla cítit moc provinile.