ELOWEN

Poslední tři dny utekly jako voda. Po tom rozpačitém prvním shledání s tátou po mnoha letech jsme se všichni snažili jít dál a být zase rodinou.

Nebylo to lehké a já chtěla být rebelka a dát mu najevo, jak špatně se ke mně zachoval, když mě poslal pryč. Ale nedokázala jsem to. I když jsem ho za to nenáviděla, svého otce jsem milovala. A toužila jsem po něm stejně jako po mámě. Věděla jsem, že potrvá dlouho, než se všechny rány z toho opuštění zahojí. Ale chtěla jsem, abychom byli zase rodina, i kdyby jen na tu krátkou chvíli, než se osamostatním a stanu se dospělou.

Takže jsem se snažila, stejně jako on.

Táta pracoval jako vedoucí městské knihovny v sousedním městečku. Od mého příjezdu mi domů nosil další a další knihy na čtení. Věděl o mé lásce ke knihám, ale Torin si z něj utahoval, že to vypadá, jako by mě chtěl jen držet zavřenou doma s knížkami a bez společenského života.

Ale abych byla upřímná, od svého příjezdu jsem neměla čas ani na sebe, ani na všechny ty knihy, co mi táta dal.

Myslela jsem si, že si mě nikdo nepamatuje nebo že je nikomu jedno, že jsem zpátky. Všichni se však zdáli být upřímně rádi, že mě vidí, od starších lidí přes rodiče, se kterými se máma a táta přátelili, až po ty v mém a Torinově věku. Během posledních tří dnů jsem navštívila snad každého – dostávala jsem pozvání od snídaně po večeři, nebo prostě jen na kávu, což jsem v některých případech musela odmítnout, protože jsem chtěla trávit čas s tátou a Torinem.

Nicméně ta pozornost mi hladila srdce a byla bych naprosto spokojená, kdyby i samotný Alfa vzal mou přítomnost na vědomí. Jenže jsem ho od dne svého návratu neviděla.

Věděla jsem, že má hodně práce, protože jsem většinu dne neviděla ani Torina, ale dodržel svůj slib, že bude bydlet s námi, takže jsem s ním před spaním mohla strávit aspoň nějaký čas.

A úplněk se blíží. Zítra bude úplněk. A podle všeho jsem byla jediná, od koho se očekávala proměna. Což jen přidávalo k mé úzkosti.

Nadia měla na starosti odpolední trénink, kterého jsem se dnes zúčastnila. Do úplňku mi zbývalo méně než 48 hodin a byla jsem odhodlaná nezemřít. Nadia se jen smála, když jsem jí řekla, že mám smrtelnou hrůzu z toho, že umřu, a proto jsem tak motivovaná k tréninku.

„Vzpamatuj se, Elowen! Neumřeš. Je to bolestivé, ale nejsi ani nemocná, ani tak stará, abys na proměnu umřela.“ Uchechtla se a plácla mě přes zadek, zatímco jsem se rozcvičovala, a řekla mi, co mám dělat dál. „Běž běžet! Dej si deset koleček, než začneme!“

Zvedla jsem pravou ruku ke spánku v pozdravu, než jsem jí vyhověla. „Rozkaz, madam!“

Srdečně jsem se zasmála, otočila se na podpatku a vyrazila k běžeckému oválu. Byla jsem ráda, že jsem potkala Nadiu. Byla jednou z mála bojovnic pod vedením mého bratra.

S matkou se k naší smečce připojily tři roky poté, co jsem odešla. Tehdy jí bylo sedmnáct. Teď je jí devatenáct a ukázalo se, že je jednou z nejlepších bojovnic vůbec.

Její motivace? Můj bratr. Je do Torina blázen od svých sedmnácti a dělala všechno pro to, aby se dostala do jeho jednotky. A můj nevšímavý bratr o tom neměl ani potuchy, nebo se tak aspoň tvářil.

Bohužel ani oni nebyli osudoví druhové.

Ale to nebylo nic neobvyklého. S tím, jak se vlkodlačí smečky všude rozrůstají, má člověk štěstí, když najde svého osudového druha včas. Většina to vzdala a prostě šla dál životem se svými vyvolenými druhy. Moji rodiče patřili k těm šťastným, kteří si byli osudem určeni.

Máma a táta nepocházeli ze stejné smečky. A původně žádný z nich nepatřil ani k této smečce. Museli odejít ze svých původních smeček, protože oba byli v jiných vztazích, než se potkali, a ti druzí se jich nechtěli vzdát. No, hotová dramata s druhy!

Nakonec oba skončili tady, protože moje matka byla dobrou přítelkyní Zarkovy matky a ta je přesvědčila, že tohle je skvělé místo pro výchovu rodiny. A zbytek už je historie.

Byla jsem ztracená ve svých myšlenkách, když jsem běžela sedmé kolečko a ucítila vedle sebe přítomnost někoho dalšího. Naklonila jsem hlavu doprava a uviděla Zarka, jak běží stejným tempem jako já.

„Ahoj!“ Cítila jsem, jak se mi úsměv rozlil od ucha k uchu. Byla jsem překvapená, že ho vidím, a zároveň nadšená, že je tady.

„Ahoj! Jak to jde?“ odpověděl, aniž by se na mě podíval, a zachovával stejnou kamennou tvář, jakou měl před pár dny v kanceláři.

Zastavila jsem se, dala si ruce v bok a těžce oddychovala. On se také zastavil a otočil se na mě. „Už unavená?“

Zatřásla jsem hlavou a podívala se na něj. „Ne! Jen mě zajímalo, jestli se zastavíš a podíváš se na mě, nebo jestli máš v plánu se mnou mluvit, aniž bys mě vůbec vnímal.“

Zavrtěl hlavou a vykročil ke mně, zastavil se jen pár kroků ode mě. „Vůbec tě nechápu. Naposledy jsi říkala, že nechceš, abych na tebe zíral. Teď zase chceš, abych se na tebe díval. Rozhodni se, princezno.“ Uchechtl se a ukázal ty své hluboké dolíčky v tvářích.

Musela jsem se hodně snažit, abych neroztála pod jeho chlapeckým úsměvem. On se opravdu usmíval?

„To myslíš vážně? Řekla jsem 'nezírej na mě', ne 'nedívej se na mě'!“ Protočila jsem nad ním panenky a založila si ruce na hrudi, stále ještě zadýchaná z běhu. Snažila jsem se maskovat své skutečné emoce. Jen jeho úsměv ve mně vyvolával chvění a bylo čím dál těžší potlačit cukání koutků.

Přivřel oči a jeho úsměv se ještě víc roztáhl, až mu zasáhl i oči. Vypadal tak sexy, že jsem musela odvrátit zrak, protože pohled na něj mě pálil v očích. Byl příliš dokonalý!

„Jo, moje chyba! Jen prostě nevím, jak s tebou mluvit. Vím, že jsem tě tím telepatickým žertíkem musel pořádně vytočit.“ Podrbal se na hlavě a vypadal jako ztracený kluk. Velmi pohledný ztracený kluk.

Znovu jsem se musela bránit úsměvu, protože jeho slova mi v nitru vyvolala příjemné mravenčení.

Polkla jsem a usilovně se snažila nasadit neutrální výraz. „No, to jsi teda vytočil. Byl to pěkný podraz, Zarku.“ Ale úsměv už jsem neudržela a nechala ho protnout své rty. „Ale v pohodě, tobě tady projde všechno, když jsi ten Alfa.“

Znovu jsem si dala ruce v bok a s hravým úsměvem pokračovala: „Ale mohl bys říct 'Vítej doma' a pak mě třeba obejmout?“

Netušila jsem, kde jsem vzala odvahu říct tu poslední část. Prostě to ze mě vypadlo. Zatímco jsem čekala na jeho reakci, vteřiny mi připadaly jako věčnost. Část mého já chtěla litovat toho, co jsem právě vypustila z pusy. Nebyla jsem moc agresivní?

„Jo, to by bylo fajn. Pojď sem, princezno. Obejmi tohohle starého chlapa!“ Uchechtl se a pokynul mi rukou, aby přišla blíž, s širokým křeněním na tváři.

A já jsem se jako malá holka, co chce zmrzlinu, k němu vrhla a objala ho kolem krku. Okamžitě mě zvedl do vzduchu, než mě zase postavil na nohy, ale z náruče mě nepustil. Na okamžik si opřel bradu o mou hlavu a pak mě políbil do vlasů. „Jsem rád, že jsi zpátky, princezno. Chyběla jsi mi!“ řekl tiše.

Zavřela jsem oči a přitiskla hlavu k jeho hrudi. Nevadilo mi, že má propocené tričko. Užívala jsem si ten okamžik a nechala se pohltit jeho teplem a mužnou vůní. „Ty mně taky, Zarku!“

Zůstali jsme tak chvíli, tiskli se k sobě, dokud ten okamžik nepřerušilo něčí odkašlání. Zarek mě pustil z objetí, ale ruku mi z ramene nesundal. Místo toho si mě přitáhl k boku, když jsme se otočili k Torinovi.

„Tohle je tréninkové hřiště, pokud jsi si nevšiml. A byl bych rád, kdyby to můj Alfa a moje sestra respektovali,“ prohlásil s tváří bez emocí, ale viděla jsem, že se snaží maskovat zamračení.

„Klídek, kámo! Jen vítám Elowen doma.“ Řekl vesele a stiskl mi rameno. „Běž a pokračuj v běhu, princezno. Jinak by nám tvůj bratr mohl nakopat zadky.“

Mrkl na mě, než mě pustil, a nebýt tam Torina, asi bych na Zarka zářila jako sluníčko. Místo toho jsem si jen povzdychla, protočila nad Torinem panenky a rozběhla se pryč, zklamaná, že mi bratr právě utnul můj šťastný okamžik.