Pohled Elary

Tu noc mě Kaelen neopustil ani na minutu. Byl neúnavný a já mu chtěla dát všechno, co jsem měla. A všechno, co jsem měla, jsem byla já, mé panenství. Přišla jsem bez postavení, bez peněz i rodiny. Moje jediná rodina mě opustila, aby mě po zranění nechala zabít. Byla to Bohyně měsíce, kdo mi dal tuto příležitost, a já se neodvážila ji promarnit.

K ránu jsem byla naprosto vyčerpaná. Schoulila jsem se k jeho hrudi a usnula. Když jsem se ráno probudila, nebyl tam. Ale každá část mého těla zpívala. Protáhla jsem si údy a poprvé v životě jsem se cítila skvěle. Myslela jsem si, že jsem ta nejšťastnější vlkodlačice, co se kdy narodila. Moje vlčice Nyla uvnitř dělala hvězdy. „Jsem tak šťastná, Elaro,“ řekla. „Náš druh nás miluje, ale kde je?“

Uchechtla jsem se, když jsem šla do koupelny. „Určitě šel ke smečce, Nylo,“ informovala jsem ji, jako by to už měla vědět. „Koneckonců je to Alfa smečky. Musel jít plnit své povinnosti.“

„Ano!“ Nyla nastražila uši a cítila jsem její vzrušení. „Požádej ho, aby tě vzal s sebou a představil tě své smečce.“

Zaváhala jsem, když jsem stanula před zrcadlem. Po celém těle jsem měla tolik milostných kousanců. Zatímco jsem si je s červenáním prohlížela, všimla jsem si také, že moje prsa a boky jsou zaoblenější. Nevěděla jsem, jak se to stalo, a plánovala jsem se ho na to zeptat. Dali mi nějaký lektvar? Každá rána na mém těle se zahojila tak dokonale, jako by tam nikdy nebyla.

„Musíš ho požádat, aby tě vzal do smečky,“ připomněla mi Nyla.

„Ano!“ řekla jsem a pak vlezla pod horkou sprchu. Poté, co jsem si ji téměř půl hodiny užívala, drhla a masírovala si kůži, dokud nebyla rudá a lesklá, vyšla jsem ven zahalená do huňatého ručníku, abych v pokoji našla dámu se snídaní. Měla na sobě modrou zástěru přes bílé šaty. Se světle hnědými vlasy působila laskavým dojmem.

„Jak se cítíš, Elaro?“ pozdravila mě s úsměvem a položila tác, na kterém byl nadýchaný chléb s máslem a slaninou, citronové kuře a kouřící káva. „Jsem Bria, tvoje služebná.“

Služebná? Já byla služebnou ve své rodině a teď jsem měla vlastní služebnou? „Mám se dobře,“ odpověděla jsem a cítila se trochu nesvůj.

„Ó, klidně se převleč přede mnou,“ zasmála se sladce a vyndala modré džíny a černé tričko s krajkovým spodním prádlem a podprsenkou.

I když mě překvapilo a trochu i zamrzelo, jak se v chatě vzalo ženské oblečení, jen jsem přikývla, vzala si věci a vklouzla do nich. Během snídaně jsem řekla: „Brio, ráda bych se šla seznámit s členy Kaelenovy smečky.“

Bria ztuhla. „Omlouvám se, ale Alfa Kaelen mi dal přísné pokyny, že nesmíš odejít,“ řekla.

Přestala jsem žvýkat maso a zírala na Briu, snažíc se pochopit, co tím myslí. Olízla jsem si rty a zvažovala, zda ji požádat o vysvětlení.

„Co se nám snaží naznačit?“ zeptala se Nyla, spíše zavrčela. Nesnášela být zavřená.

Povzbuzena jejími slovy jsem se zeptala: „Proč nemůžu odejít? Jsem družka Alfy Kaelena a on mě jednou musí vzít ven, abych se setkala s členy smečky.“

Napětí mezi námi by se dalo krájet. Odvrátila zrak, jako by přemýšlela, co odpovědět. Když se na mě znovu podívala, řekla: „Není na mně, abych ti to vyprávěla, ale s členy smečky se také setkat nemůžeš. Alespoň prozatím. V podstatě nám nařídil, že nesmíš opustit chatu až do odvolání.“

Těžce jsem polkla a v hlavě se mi začaly honit všemožné scénáře. Proč by mě věznil? Proč mě schovává?

„Elaro,“ řekla Bria soucitně. „Je mi moc líto, že jsi vyděděnkyně, ale musíš pochopit, že Alfa Kaelen je nejsilnější vlk v celé Americe a je známý tím, že vyděděnce loví. Takže mu musíš dát čas, aby pro tuhle situaci našel řešení.“

Úžasem mi poklesla čelist. Ztratila jsem chuť k jídlu. Bylo tu něco, co mi neříkala. Tohle nebyl celý příběh. „Já jsem ‚problém‘?“

Bria s povzdechem zavrtěla hlavou, jako by mě litovala. Vstala. „Jsem tady, kdybys cokoli potřebovala. Alfa Kaelen přijde k večeru.“

„Chci ho vidět hned,“ dožadovala jsem se.

„Bohužel to nejde. Je příliš zaneprázdněn. Nepřijde dřív než večer, nebo možná až zítra.“

Poté, co Bria odešla, jsem celé hodiny přecházela po pokoji a nebyla schopna o té situaci rozumně přemýšlet. V mé mysli panoval naprostý zmatek. Potřebovala jsem si s Kaelenem promluvit, abych zahnala svůj strach. Byla tu však jedna věc, která mě neustále hlodala v podvědomí. Přestože si mě Kaelen přivlastnil, neoznačkoval mě. Proč?

Odpoledne jsem byla psychicky unavená. Rozhodla jsem se jít na krátkou procházku, ale v momentě, kdy jsem vyšla ven, uviděla jsem v lese několik bojovníků. Vyšli ven a zastavili mě. „Máš zakázáno opustit chatu!“ zavrčel jeden z nich a shlížel na mě. Vykřikla jsem, když mě popadl za zápěstí a odtáhl zpátky k srubu.

„Co se to sakra děje?“ křičela jsem na něj. Popadl mě za paži, vstrčil mě do domu a zavřel dveře.

„Říkala jsem ti, abys neodcházela, Elaro,“ povzdechla si Bria.

Otočila jsem se k ní a v hrudi mi kypěl vztek. „Proč? Musím si s Kaelenem promluvit hned! Zavolej mu!“ křičela jsem a snažila se potlačit svůj strach.

Bria mlčky zaťala čelisti. Její mlčení bylo iritující. Oddupala jsem do svého pokoje a padla na postel. Nevím, kdy mě přemohl spánek, ale když jsem se znovu probudila, cítila jsem se odpočatá. Z hladu jsem se vydala dolů do kuchyně. Letmo jsem pohlédla na noviny rozevřené na kuchyňském ostrůvku a šla k lednici pro jablko. Jakmile jsem se zakousla, zrak mi padl na fotku na přední straně novin.

Ten obrázek mi vyrazil dech. Kaelen stál s krásnou blondýnkou se zelenýma očima, paži měl kolem jejího pasu. Měl na sobě smoking, zatímco ona měla olivové hedvábné šaty ke kolenům. Usmívala se a dívala se na něj s čistou láskou v očích, zatímco on měl na tváři ten svůj úšklebek smíšený s vítězoslavným pohledem.

Text pod fotkou zněl: „Slavná modelka Sylvia Dravenová se dnes odpoledne zasnoubila s bohatým podnikatelem Kaelenem Vanem. Podle zdrojů se mají brát v příštích patnácti dnech. Sylvia a Kaelen se znají od dětství a chtějí svou lásku stvrdit manželstvím.“

Má mysl otupěla.

Text pokračoval: „Agentura Sylvie je velmi šťastná, že může oznámit zasnoubení. Uvádějí, že Sylvia dokončí všechny své zakázky a poté odejde do ústraní, aby se mohla soustředit na manželství.“

Mé srdce se v tichosti roztříštilo na tisíc kousků. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil dýku do srdce a pak jí otočil. Do očí se mi nahrnuly slzy a měla jsem pocit, že omdlím. Vykřikla jsem. Bria ke mně přispěchala a volala mé jméno.

Bria mi pomohla nahoru do ložnice, zatímco jsem se držela za hruď. Můj druh mě zradil. Podvedl mě.

Bria mě uložila do postele a přikryla přikrývkou. Seděla na kraji postele a hladila mě po vlasech, tiše mumlajíc o tom, jaké mám neštěstí. Když odešla, schoulila jsem se do klubíčka, neschopná přemýšlet nebo pochopit celou situaci. Kaelen se se mnou včera miloval. Byli jsme druzi. Jak se mohl zasnoubit s jinou ženou?

Byla už hluboká tma, když se dveře pokoje rozletěly a on vešel dovnitř. „Elaro!“ Byla jsem v hrozném stavu. Oči jsem měla nateklé, měla jsem horečku a údy se mi odmítaly hýbat. Byla jsem otupělá. Ale jeho dotek mi způsobil mrazení po celém těle. Jeho dotek mě konejšil. Umírala jsem touhou ho cítit, a tak jsem se k němu pateticky přitulila a křečovitě se chytila jeho košile jako poslední naděje.

V hlavě se mi honilo tolik otázek, ale hrdlo jsem měla úplně stažené. Nakonec se mi chraplavým hlasem podařilo zeptat: „Vezmeš si mě?“

Ušklíbl se. „Elaro, nemůžu si tě vzít. Moje rodina ani moje smečka by tě nepřijaly, ale...“ stiskl mi bradu a zvedl mi obličej. „Ale zůstaneš v tomhle srubu navždy. A to je rozkaz.“

„Jako tvoje milenka?“ zeptala se.

„Mysli si, co chceš.“

„Ale mě neoznačkuješ. Označkuješ Sylvii.“

„Musím ji označkovat,“ řekl, jako by to byla nezpochybnitelná věc. „Je to dcera Alfy smečky Rudý dráp a moje snoubenka.“

„Nemůžeš mě přijmout, protože jsem vyděděnkyně?“