O tři roky později, po dlouhém… osamělém dni a noci. Pravda je jako tvrdá facka do tváře.

Dnešek je ten den.

Den, kdy Kovak Thorne stane po boku Kestryn Pyke, dcery Alfy, a složí sliby, které jí nikdy nepatřily.

Měly patřit mně.

Hledím na svůj odraz v malém zrcadle nad umyvadlem v pokojích pro služebnictvo a stěží poznávám dívku, která se na mě dívá zpět.

Devatenáctiletá dívka, která právě dokončila střední školu, s bledou kůží, vpadlýma očima a rty pevně sevřenými, aby se netřásly.

Vlasy mám jednoduše spletené do copu, stažené z obličeje tak, jak navrhla Marta – „upravené, ale ne moc hezké,“ řekla, jako by mě méně výrazný vzhled mohl ušetřit té bolesti.

Neušetřil.

Nic nepomáhá.

Dům smečky žije oslavou. Smích a hudba pronikají kamennými zdmi jako krutá připomínka toho, co dnešek znamená.

Dorazili vlci ze sousedních teritorií, oblečení v tom nejlepším. Je to velkolepá událost. Koneckonců, dcera Alfy se spojuje s nejlepším válečníkem smečky. Politické spojenectví. Milostný příběh v očích davu.

Ale tragédie v mých.

Uhlazuji si přední část svých prostých modrých šatů a roztřeseně se nadechuji.

„Nemusíš tam chodit,“ zašeptala mi ráno slabě v mysli Myrk.

Ale nemám na vybranou…

Ne proto, že bych chtěla. Bohyně, to ne. Ale proto, že Alfa nařídil celé smečce, aby se stala svědky. Bez výjimek. Dokonce i pro osiřelou dívku, jejíž duše se má právě roztříštit.

Mé kroky se rozléhají chodbou, jak kráčím k velkému sálu.

Každý krok mi připadá jako sbohem. Sbohem naději. Poutu. Vlčici ve mně, která už teď uvadá.

Když vstoupím do sálu, vyrazí mi to dech – ne kvůli jeho kráse, ale proto, že je tam on.

Kovak…

Stojí vzpřímený a silný v čele místnosti, oblečený v ceremoniální černé se stříbrnou výšivkou na hrudi. Tmavé vlasy má sčesané dozadu, čelist ostře řezanou, oči klidné. Ovládané.

A vedle něj, zářící v barvě slonové kosti a zlatě, je Kestryn. Její zrzavé kudrny jsou protkané perlami a její samolibý úsměv je až příliš široký, jak se ho drží za paži.

Vypadá, že ani není nervózní.

A proč by byla? Vyhrála.

Dav ztichne, když Alfa vstane a vykročí vpřed, aby zahájil obřad. Přes hučení v uších sotva slyším jeho hlas. Ruce svírám v pěsti podél těla a bojuji o to, abych dýchala pravidelně.

Můj pohled sklouzne ke Kovakovi. Na jednu strašnou vteřinu se na mě podívá.

A já vím, že mě vidí.

Není tam žádný záblesk uznání. Žádná omluva. Jen lhostejnost.

A to bolí víc než cokoli jiného.

Cítil to pouto. Vím, že ho vždycky cítil.

A přesto… tohle je volba, kterou učinil.

Alfův hlas zesílí a zvážní.

„Přijímáš ty, Kovaku Thorne, Kestryn Pyke za svou vyvolenou družku a zaslibuješ jí svůj život, v síle i v duši?“

Pauza…

Prosím. Prosím, Bohyně, ne.

„Ano.“

Jeho hlas je pevný.

Svět se pode mnou naklonil.

Kolena se mi podlamují, ale nepadám. Ještě ne.

„A přijímáš ty, Kestryn Pyke, Kovaka Thornea za svého vyvoleného druha a zaslibuješ mu svůj život, v síle i v duši?“

„Ano,“ řekne sladce.

Alfa zvedne ruce a požehná jejich spojení prastarými slovy ve starém jazyce.

A v tu chvíli se to stane.

Prásk! Připadalo mi to, jako by mě zasáhla kulka.

Pouto prasklo.

Nedá se to popsat jinak. V jednu chvíli tam je – roztřepené, slabé, ale stále držící – a v další… je pryč.

Něco mnou projelo jako čepel.

Nemůžu dýchat. Nemůžu myslet.

Srdce se mi v hrudi roztříštilo, kousky narážejí do mých žeber jako sklo.

Myrk ve mně křičí – zvuk agonie tak syrový a divoký, že mě připravuje o poslední zbytky sil.

Je pryč.

Moje vlčice je pryč.

Klopýtám vzad, ven z davu, nepovšimnuta. Všichni sledují je – tleskají, jásají. Spojení je dokonáno.

Proklouznu dveřmi a chodbou pryč, vidění rozmazané slzami.

Nikdo na mě nevolá. Nikdo si mě ani nevšimne.

Studený vzduch mě udeří do tváře, když dorazím k zadním dveřím a rozrazím je.

Běžím…

Kolem kuchyní, zahrady, až na okraj lesa, kde služebnictvo skladuje prázdné sudy z kuchyně.

A tam, ve stínu oslav, se hroutím.

Vzlyk, který se ze mě vydere, není lidský.

Není vlčí. Je to něco zlomeného. Něco umírajícího.

Tisknu si ruku k hrudi, ale nepomáhá to. Ta bolest je uvnitř, trhá mě na kusy zevnitř.

Měl to být můj druh.

Měl si vybrat mě.

Ale neudělal to…

A teď… nemám nic.

„Elaro…“

Ten hlas je jemný, známý.

Marta, jedna ze služebných, jediná, která to ví.

Poklekne vedle mě a pažemi už objímá mé třesoucí se ramena.

„Ach, zlatíčko,“ šeptá a jemně mě kolébá. „Hledala jsem tě.“

„Nemůžu dýchat,“ vzlykám jí do hrudi. „Bolí to, Marto. Tak moc to bolí.“

Pevněji mě sevřela v náručí. „Já vím, holčičko. Já vím.“

Její prsty mě hladí po vlasech, zatímco pláču, a poprvé po letech někomu dovoluji vidět hloubku mé bolesti.

„Myslela jsem – možná – myslela jsem, že si to rozmyslí, čekala jsem roky,“ šeptám. „Ještě dnes ráno jsem doufala. Jsem tak hloupá!“

„Ne, nejsi,“ řekne rázně a vezme mou tvář do dlaní. „Jsi laskavá. Jsi silná. A on je blázen.“

Pomůže mi se posadit a podá mi láhev vody, její hřejivé oči mě neopouštějí.

„Ty sem nepatříš, El,“ řekne tiše. „Už ne.“

Podívám se na ni zmateně.

Sáhne do zástěry a vytáhne složenou obálku. „Tohle přišlo včera. Přijetí na stipendium.“ vtiskne mi obálku do rukou.

Zamračím se, stále zmatená. „Cože? Já nikdy…“

„To já jsem to poslala. Obě víme, jak úžasně maluješ a kreslíš, takže mě nepřekvapuje, že tě vzali.“ Usměje se a já se zhluboka nadechnu.

Ano, Marta ví, že kreslení a malování je můj jediný únik. Můj způsob, jak zapomenout. Ale nikdy mě nenapadlo, že mě přihlásí na umělecké stipendium. Je to pro mě nejbližší člověk, jako rodina.

Od té doby, co mi rodiče zemřeli rukou vlků samotářů, když bránili území, a mně bylo teprve sedm let, to byla ona, kdo mi se vším začal pomáhat.

Ani nedokážu vyjádřit, jak jsem vděčná, že ji mám u sebe.

„Ty to víš, viď,“ vzhlédnu a uvidím, jak smutně přikývla.

Aha, takže ona ví, že Kovak si mě nikdy nevybere.

Proto…

„Můžeš odejít… Pryč odsud. Už jsem Alfu informovala o tvém stipendiu v Itálii. Tohle je tvá jediná cesta ven. A tohle,“ podá mi další papír, „tohle je adresa mých drahých přátel Loriana a Phaedry. Pomohou ti se usadit.“

Do očí se mi znovu nahrnou slzy, ale tentokrát z něčeho jiného. Z vděčnosti. Z úlevy.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ zašeptám.

„Já vím, že ano,“ řekne jemně, ale pevně. „Protože tvým osudem není zůstat tady a zvadnout. Máš růst. Prosperovat. Žít.“

Pomaly přikývnu a tisknu obálku, jako by to bylo záchranné lano.

Její slova mě pozvedla.

Možná je to pravda.

„Marto…“ zamumlám, hlas se mi třese. „Myrk je pryč. Už ji necítím.“

Vezme můj obličej do obou dlaní. „Pak se uzdravíš. A ona se vrátí. Až přijde správný čas.“

Chci jí věřit.

Opravdu chci.

Ale dnes v noci jsem jen prázdná skořápka.

Přesto zašeptám: „Děkuji ti. Za všechno.“

Naposledy mě pevně obejme, pak vstane a opráší si hlínu ze zástěry. „Zbývá ti poslední noc, El. Sbal si věci. Odpočiň si. A až odejdeš, ani se neodvažuj ohlédnout zpět.“

Sleduji ji, jak odchází a mizí ve světle oslav.

Zůstávám vzadu ve tmě, chlad mě obepíná jako zármutek.

Ale i v té tmě… zbývá jiskra.

Zítra tohle místo opustím.

Zítra začnu znovu.

A možná budu jednou zase celistvá.