Ťuk… ťuk… ťuk…

Zaklepání na dveře Alfovy pracovny se v mé hrudi ozývalo hlasitěji než na chodbě.

Prsty se mi třásly, když jsem si v kapse kabátu uhlazovala složený dopis o stipendiu. Tohle nebyl jen rozhovor – bylo to uzavření jedné kapitoly.

Začátek mé svobody.

„Dále,“ zahřměl hlas Alfy Galdrica.

Vstoupila jsem dovnitř, záda narovnaná, brada vztyčená. Musela jsem vypadat sebejistě, i když se ve mně všechno chvělo.

Alfa vzhlédl od stohu papírů a jeho pronikavý pohled se zastavil, když mě uviděl. „Elaro. Co tě sem přivádí?“

Hluboce jsem se nadechla. „Obdržela jsem plné stipendium ke studiu na umělecké akademii ve Florencii v Itálii. Je to vzácná příležitost a… ráda bych požádala o svolení opustit smečku.“

Zamrkal…

Na okamžik zavládlo ticho. Pak pomalu přikývl a promnul si bradu.

„O tvém přijetí jsem byl informován,“ řekl neutrálním tónem. „Pro tuhle smečku jsi byla užitečná, navzdory tvému… původu. Nestává se často, aby se někdo z takových poměrů takhle vypracoval.“

Nebyla jsem si jistá, jestli to měla být pochvala, nebo jen připomínka toho, odkud pocházím, a tak jsem si zachovala neutrální výraz.

Copak zapomněl, že moji rodiče byli kdysi skvělí válečníci? Ale rozhodla jsem se držet jazyk za zuby.

Nakonec přikývl. „Podepíšu potřebná schválení,“ pokračoval a sáhl po razítku. „Ale uvědom si, Elaro – jakmile odejdeš, už nebudeš pod naší ochranou. Za našimi hranicemi budeš vlk samotář.“

„Rozumím,“ řekla jsem potichu.

Naposledy přikývl. „Dobrá tedy. Odjíždíš zítra?“

„Ano. Vlak do města odjíždí za úsvitu,“ řekla jsem pevně, načež on znovu pokýval hlavou.

Když jsem se otočila k odchodu, dveře se znovu otevřely.

Ztuhla jsem na místě vteřinu poté, co mě zasáhl jeho pach.

Sakra!

Kovak…

Samozřejmě… Teď bydlel tady, že? V Alfově sídle. Jeho nový domov s Kestryn. Jejich pouto se sotva usadilo, a přesto už se zdálo všechno na svém místě – jako bych nikdy nebyla součástí příběhu.

Jeho oči našly ty mé a já poprvé po letech neodvrátila zrak.

„Elaro?“ řekl nejistým hlasem, zaskočený.

Donutila jsem se k úsměvu. „Kovaku… pane…“ Skoro jsem ho zapomněla oslovit formálně, naštěstí si toho nikdo nevšiml.

„Co tu děláš?“ Jeho hlas klesl do tiššího tónu, skoro jako by se snažil neznít zoufale. „Nejsi… nejsi v průšvihu, že ne?“

Udiveně jsem zvedla obočí. Co tím myslí, v průšvihu?

Ale rozhodla jsem se to ignorovat.

„Ne,“ řekla jsem prostě. „Odcházím.“

Stáhl obočí k sobě. „Odcházíš?“

Přikývla jsem. „Dostala jsem stipendium,“ odpověděla jsem. „Umělecká akademie v Itálii.“

Ticho, které následovalo, bylo ostré a kousavé.

„V Itálii?“ zopakoval, jako by ho to slovo urazilo.

Naklonila jsem hlavu. „Ano. Do rána budu pryč.“

Kovak otevřel ústa, pak je zase zavřel. V jeho očích se něco mihlo – šok, nevíra, možná hněv. Ale neřekl nic.

Dobře… Ani se neodvažuj něco říct!

Nikdo v téhle smečce nevěděl, že mi byl kdysi souzen osudem. O to se postaral. Věděla to jen Marta a tu jsem zavázala k mlčenlivosti. Nehodlala jsem být tou, která začne vykřikovat pravdu, jen aby se lidé cítili nepříjemně. Co by se tím změnilo?

„A co tvá vlčice?“ zeptal se náhle, téměř obviňujícím tónem.

Trhla jsem sebou dřív, než jsem se stihla ovládnout. „Je… tichá.“

Další záblesk. Lítost? Vina? Už mi to bylo jedno.

„Proč teď?“ zeptal se a vykročil blíž. „Proč tak daleko?“

*Proč tě to zajímá?* pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se to neříct.

„Protože mě tu už nic nedrží,“ řekla jsem klidně a podívala se mu do očí. „A chci něco pro sebe. Zasloužím si to.“

Zatnul čelist. „Ty utíkáš.“

„Ne,“ řekla jsem a zvedla bradu. „Já si vybírám sebe.“

To ticho se vrátilo…

Vypadal, že chce něco říct – možná úplně všechno. Ale Kovak Thorne uměl dobře polykat slova, kterým nechtěl čelit.

Takže když jsem už nic víc neslyšela, otočila jsem se k němu zády, stejně jako se on kdysi otočil zády ke mně.

*****

Marta se se mnou setkala v kuchyni pozdě v noci, balila jídlo do malého látkového uzlíku a oči už měla plné slz.

„Pořád si myslím, že je to moc brzy,“ mumlala. „Ještě ses ani neuzdravila.“

Objala jsem ji. „Tohle je mé uzdravení, Marto.“

Popotáhla a odtáhla se. „Pamatuješ si tu adresu, co jsem ti dala? Lorian a Phaedra. Potkají tě na nádraží ve Florencii. Dobří lidé. Dohlédnou na tebe.“

Přikývla jsem. „Pamatuji.“

„A ty peníze – neodporuj mi. Prostě si je vezmi.“

Usmála jsem se, hrdlo stažené. Byla to ta nejbližší osoba, kterou jsem měla, byla mi jako matka. „Děkuji ti. Za všechno.“

Marta mě štípla do tváří, jako bych byla ještě dítě. „Tvoř umění. Buď svobodná. A jestli se ten kluk někdy objeví s pláčem u tvých dveří, práskni mu jimi před nosem.“

Zasmála jsem se, upřímně. Poprvé po letech.

*Jako by se to mělo stát,* pomyslela jsem si smutně.

Příštího rána smečka ještě spala, když jsem vlekla svůj jediný kufr po zasněžené pěšině k hlavním branám. Obloha byla stále tmavá, hvězdy teprve začínaly blednout.

Žádná loučení. Žádné publikum. Jen já a otevřená cesta.

Povzdychla jsem si, když mě mráz kousl do tváří, ale nevadilo mi to.

Opouštěla jsem místo, které definovalo mou bolest – a kráčela vstříc něčemu neznámému, něčemu novému. Děsilo mě to a fascinovalo zároveň.

Objevilo se nádraží, z lokomotivy stoupala pára jako dech. Nastoupila jsem se srdcem až v krku.

Jak se vlak rozjížděl, hleděla jsem z okna a sledovala, jak les mizí. Můj domov. Moje klec.

*Sbohem, Kovaku,* pomyslela jsem si.

*Ty jsi zvolil moc… já volím mír…*

Cesta do Florencie trvala víc než den. Než jsem dorazila, mé tělo bylo vyčerpané, ale duše se cítila zvláštně lehká.

Lorian a Phaedra stáli na nástupišti a drželi malou ceduli s mým jménem. Nebyla jsem zvyklá na laskavost od cizích lidí, ale oni mě přivítali jako rodinu.

Provezli mě křivolakými dlážděnými uličkami, kolem starých kamenných budov a balkonů obrostlých květinami.

Město působilo živě – jako by do vzduchu vdechovalo umění.

„Zůstaneš u nás, dokud neotevřou koleje,“ řekla Phaedra svým vřelým přízvukem. „Bydlíme blízko Arna. Je tam klid. Pokoj.“

Pokoj…

Skoro jsem si nepamatovala, jaký je to pocit.

„Předtím ale musíme zajít do domu smečky, Beta Alessio tě přivítá a vyřídí potřebné dokumenty,“ dodal Lorian a já pomalu přikývla, než jsem se znovu podívala z okna.

Nová země, nové místo, nová smečka…

Snažila jsem se zachovat neutrální a zdvořilý výraz, když jsem dorazila do domu smečky. Nevšimla jsem si, proč mě vítá zrovna Beta a ne Alfa, myslela jsem si prostě, že nejsem dost důležitá, aby mě jejich Alfa zdravil, než jsme se vydali na cestu k univerzitě.

Akademie byla jako ze snu. Bílé sloupy, břečťan šplhající po starých zdech, studenti pohybující se se skicáky pod paží a s barvou na džínách.

Nepřipadalo mi to skutečné. A přesto… připadalo mi to správné.

První týden jsem strávila v tichosti a nechala své ruce vzpomínat, jak tvořit. Plátno za plátnem, uhel a akvarel, náčrtky bolesti, touhy a tiché naděje.

A přes to všechno jsem hledala – někdy podvědomě – přítomnost Myrk.

Ale ona zůstávala tichá.

Pryč? Ne. Jen… spala.

Byla raněna příliš hluboko. Stejně jako já.

Takže jsem malovala. Každý den. Jako by na tom závisela má duše.

Jedno odpoledne, když jsem seděla sama na lavičce u řeky a skicovala Ponte Vecchio, cítila jsem něco zvláštního – záchvěv v hloubi mysli. Jako tlukot srdce, který jsem roky neslyšela.

Záda mi ztuhla.

„Myrk?“ zašeptala jsem.

Stále nic.

Ale něco se pohnulo.

Zavřela jsem oči a vdechovala vůni řeky, slunce a cizího větru. Možná nebyla pryč. Možná, stejně jako já, se pomalu vracela k životu.

Týdny plynuly… Pak měsíce…

Chodily dopisy od Marty, vždy s malými povzbuzujícími vzkazy. Od nikoho jiného z Ebon-Sylvan jsem neslyšela. Ani jsem to nečekala.

Dokonce ani od Kovaka…

Tahle část mě občas ještě bodla. Pozdě v noci. Ale pokaždé méně a méně.

Protože jsem znovu budovala samu sebe.

Už jsem nebyla jen ta odmítnutá dívka, ten charitativní případ.

Byla jsem Elara Seraphina Valerion. Umělkyně. Ta, co přežila.

A někde hluboko uvnitř jsem věděla…

Můj příběh ještě neskončil.

Itálie byla jen začátek.

-------------