Sienna

Šéf si mě dnes ráno zavolal do kanceláře. Když jsem vešla dovnitř a uviděla tam stát i Prestona, v žaludku se mi usadil strach.

„Slečno Mercerová,“ řekne prostě. „Pane Vane. Zavolal jsem vás oba sem, abychom probrali jednu dosti důležitou záležitost. Nemohu mít dva stážisty. Jeden z vás bude muset odejít.“

Nad tím prohlášením se naježím.

„Ten, koho si tu nechám, musí prokázat znalosti v získávání klientů, které předčí naše očekávání pro stážisty. Kdokoli mi přivede příštího velkého klienta, získá roli zde v této kanceláři. Ten druhý bude muset jít.“

Preston se vedle mě samolibě zasměje.

„Zajisté, pane,“ řekne. „Dokonalost ve všem, že je to tak, Sienno?“

Nehty se mi zaryly do dlaní, jak ve mně začal vřít vztek.

„Rozhodně,“ řeknu a předstírám milost.

„Očekávám, že vaše klientská portfolia uvidím za tři dny,“ řekl náš šéf. „Těším se na to, s čím přijdete.“

Jakmile vyjdeme z jeho kanceláře, Preston začne se svými řečmi znovu.

„Připrav se na prohru, Sienno,“ řekne s úšklebkem.

„Já neprohraju,“ řeknu hrdě.

„Nelži si do kapsy,“ odfrkne si. „Vím, že nemáš žádné vyhlídky. Musí být těžké být tebou.“

„Jo? A co máš ty, co já ne?“ zeptám se a založím si ruce na prsou.

„Moje rodina vlastní největší přepravní společnost na světě,“ řekne věcně a čistí si nehty.

„To je cesta zbabělců,“ odfrknu si.

„To je jedno,“ řekl rychle s úsměvem přilepeným na tváři. „Klient jako klient. Není to o tom, co znáš, ale o tom, koho znáš. Bude fuk, jak jsi chytrá, až se tu objevíš s prázdnou. Všechno to držím v dlani.“

Cítila jsem, jak mi klesá nálada k bodu mrazu. Nenáviděla jsem, když měl pravdu. Preston byl druhý na mém seznamu nejvíce nenáviděných lidí. Což znamená, že byl na prvním místě mezi lůzry.

Jak příznačné.

„Možná by pro tebe bylo lepší to prostě vzdát,“ řekne a ztiší hlas. „Je očividné, že sem nepatříš. Nikdy nepochopíš, jak jednat s horními deseti tisíci. Myslím, podívej se na sebe. Máš zalepené podpatky.“

Zatnu čelist. „Tvoje pokusy mě zastrašit jsou v nejlepším případě dětinské. Doporučuji ti soustředit se na své klienty.“

Vykročila jsem zpět ke svému pracovnímu boxu, vědoma si toho, jak se mi podpatek pode mnou viklá. Zaklela jsem a cítila, jak se mi do tváří vkrádá stud.

Bože, tohle byla úplně jiná liga. Připadalo mi, jako bych spadla do hloubky bez rukávků.

Nenechala jsem se jeho slovy odradit. Dál jsem oslovovala lidi a hledala klienta snů svého šéfa.

Jen jsem musela hledat dál.

---

Když se den chýlil ke konci, pocítila jsem první vlnu porážky. Ani jeden zájemce. Jako by se ke mně nikdo nechtěl přiblížit ani na deset metrů. Podezírala bych kolegu ze sabotáže, ale něco mi říkalo, že Preston je až příliš sebevědomý ve svých schopnostech, než aby se namáhal s nějakým úsilím navíc.

Takže jsem se na noc sbalila.

Telefon mi začal vibrovat. Vytáhla jsem ho z kabelky a podívala se na displej.

Chloe.

Zvedla jsem to a přitiskla telefon k uchu. „Ahoj.“

Na vteřinu jsem na druhém konci slyšela jen tiché popotahování. „Ahoj,“ zopakovala Chloe. Hlas měla roztřesený a tichý.

Zamračila jsem se. „Co se děje?“ zeptám se ustaraně. „Chloe, co je špatně?“

„On se se mnou rozešel,“ zaúpěla. „Bryce mě nechal!“

Hluboce jsem se nadechla. „Chloe, to je mi tak líto,“ řeknu soucitně. „Co můžu udělat?“

Její vzlykání zesílilo. „Nechci být sama,“ kňourá.

Rychle přikývnu. „Ne, rozhodně. Přijď ke mně,“ naléhám. „Můžeme si objednat jídlo a otevřít láhev vína. Třeba kouknout na film?“

Chloe se smutně zasmála. „Ty jsi pro tenhle svět až moc dobrá, Sienno,“ řekne unaveně. „Už máš konečně po práci?“

„Jo,“ odpovím. „Zrovna jdu do výtahu.“

„Dobře,“ popotáhla znovu.

„Uvidíme se brzy,“ slíbím jemně.

„Dobře. Ahoj.“

Zavěsí a já se snažím dostat domů dvojnásobnou rychlostí. V chytání taxíků už jsem se dost zlepšila. Dřív jsem bývala mnohem méně průbojná než teď. Jakmile jsem v taxíku, objednám jídlo z naší oblíbené italské restaurace. Vzala jsem nám všechno – pizzu, těstoviny, salát, na co si vzpomenete.

Všechno mělo dorazit zhruba ve stejnou dobu jako já.

Když jsem vstoupila do svého ošuntělého malého bytu, shodila jsem podpatky a stáhla ze sebe sako, které jsem hodila na pohovku.

V tu chvíli zazvonil zvonek a já běžím otevřít. U dveří stojí uplakaná Chloe a pořád si otírá vlhké tváře.

„Pojď dál,“ řeknu rychle a jemnou rukou ji vedu dovnitř. „Co se stalo?“

„Ukončil to, protože prý ‚pracuje‘ na sobě,“ říká a prsty naznačuje uvozovky. „Ale všichni víme, co to znamená.“

Cítila jsem se blbě, že nevím, co to znamená. „Co to znamená?“

Chloe se znovu sesype a nekontrolovaně vzlyká. „Umřu sama!“

„Ale ne, zlato,“ řeknu a tichce se zasměju, zatímco ji přitahuji do objetí. „Neumřeš sama. Vždycky budeš mít mě.“

Upřímně, jestli měl někdo umřít sám, byla jsem to pravděpodobně já.

„Nenávidím chlapy,“ kňourá frustrovaně.

„Já taky,“ přiznám tiše. „Preston byl dneska fakt pako. Je tu důvod, proč je číslo dvě na mém seznamu lidí na odstřel.“

„Nikdy jsi mi neřekla, kdo je na tom seznamu číslo jedna,“ říká Chloe téměř prosebnýma očima.

„To je fuk,“ povzdechnu si unaveně. „Chlapi prostě celkově stojí za prd.“

Chloe zasténala. „No tak, proč nemůžou být všichni jako Declan Vance,“ zakňourala. „On je tak sexy. Ach.“

To jméno je moje číslo jedna.

„Jo,“ vydechla jsem. „To by bylo… zajímavé.“

Posadím ji na gauč a hodím po ní huňatou deku.

„Díky,“ řekne vděčně. „Nemuselas to dělat, víš.“

Tiše se zasměju. „Myslím, že jsem to taky potřebovala,“ přiznám. „Poslední dobou je to těžké.“

„Co se děje?“ zeptá se.

„Nic, jen práce,“ odpovím vyhýbavě. Nepotřebovala si ke svým problémům přidávat ještě ty moje.

„Sienno, víš, že můžeš mluvit i se mnou,“ říká prosebně. „Nemůžu být jediná, kdo se tu dneska večer slovně vypovídá.“

„Není to tak hrozné,“ řeknu odmítavě. „Jsem jen unavená.“

„Sienno –“

„Prostě nepotřebuju, ses do toho zapletla,“ řeknu ostře. Okamžitě jsem svého tónu litovala. „Chlo, tak jsem to nemyslela –“

Chvíli mlčela, v očích se jí zračilo ublížení. „V pohodě,“ řekne nakonec. „Ale jen jsem chtěla, abys věděla, že nemusíš všechno řešit sama. Jsem tvoje nejlepší kamarádka, chci ti taky pomoct. Pracuješ tak tvrdě. Doslova se rozpadáš ve švech a já tu musím jen sedět a koukat, jak se ničíš.“

Nad jejími slovy jsem se tiše nadechla. Chloe byla ten jediný člověk, který měl skutečně srdce ze zlata. Někdy mohla být trochu chaotická a nepořádná, ale myslela to upřímně dobře. A zasloužila si aspoň vysvětlení, proč jsem taková, jaká jsem.

„Vím, že máš o mě strach, Chlo,“ začala jsem a tichce polkla. „Ale tohle je něco, co musím zvládnout sama.“

Chloe tichce přikývne. „Musíš se naučit relaxovat. Pojď se mnou na zápas Corsairů,“ prosila nevinně. „Je to dárek k narozeninám pro mě samotnou. Doufám v místa přímo u plexiskla. Tak uvidím Vance zblízka a osobně.“

Ušklíbnu se a protočím oči. „Podívám se do kalendáře,“ ustoupím.

Dál na mě hází ty své psí oči. „Prosím?“

Rychle ho proletím a nevidím v den Chloiných narozenin žádný konflikt.

„Ach jo, fajn. Vyhrálas. Půjdu,“ zasměju se.

Tleskne rukama. „Víš, že tě miluju,“ zazubí se Chloe.

I když jsem ráda dělala Chloe radost, prostoupila mě úzkost. Dobrovolně se vystavím blízkosti svého úhlavního nepřítele.

Bůh mi pomáhej.