Sienna

Preston se zase chová jako Preston. Chodí po kanceláři a na všechny strany rozhlašuje, jak ulovil největšího klienta pro firmu. Nejhorší na tom je, jak mu na to lidi skáčou. Mně ty jeho manýry teda vtipné nepřipadají.

Konečně dokončil kolečko a zastavil se u mého stolu. Ležérně se o něj opře. Z obličeje mu sálá vítězství.

Líně si povzdychne. „Jaký je to pocit, být dva dny od ztráty zaměstnání, Sienno?“

„Polib mi šos,“ zamumlám a dál klepu do počítače.

„Ale no tak,“ kňourá škádlivě. „Nebuď taková. Je to svět, kde člověk člověku vlkem. Nenáviď hru, ne hráče.“

„Ó, já tě nenávidím, Prestone,“ řeknu sladce, otočím se na židli a usměju se. „Jen si myslím, že nepotismus je podvádění. No tak. Vážně? Kdo to byl tentokrát? Tatínek? Nebo tvůj strýček?“

Preston se podívá na mou obrazovku a prudce nasaje dech. „Tvůj e-mail vypadá sušší než Sahara. Měla bys s tím něco dělat, Sio.“

Odrazí se od mého stolu a sebevědomě si to rázuje uličkou ke svému místu. Když je ke mně otočený zády, seberu odvahu a ukážu mu prostředníček tak, aby ho nikdo jiný neviděl.

Zezadu se ozvalo odkašlání. Ztuhla jsem.

„Sienno,“ promluvil chmurně drsný hlas mého šéfa.

„Pane Vargasi,“ vykvikla jsem. „Moc se omlouvám—“

„Slovíčko u mě v kanceláři, prosím,“ řekl a odkráčel do té velké, dokonalé rohové kanceláře.

Rychle vstanu a cupitám za ním. Právě když míjím Prestonovu kancelář, pobaveně se ušklíbl a zamával. Zamával! Ten parchant zamával!

Nehty se mi zarývají do dlaní, když zaujmu místo před jeho stolem.

„Zavři dveře,“ řekne ponuře.

Rychle udělám, co chtěl. Otočím se k němu. Jeho chování se změnilo. Díval se na mě skoro s lítostí.

„Vím, že musím najít klienta,“ začala jsem. „Pracovala jsem tak tvrdě—“

„Já vím,“ povzdechl si. „Není snadné začínat od nuly. A vím, že navazovat tyhle kontakty je těžké. Ale nemůžu pro tebe dál hledat výmluvy, Sienno.“

Přikývla jsem a hruď se mi sevřela. „Věřte mi. Já vím.“

„Musíš mi přivést klienta,“ říká. „Jinak tě budu muset propustit.“

„Seženu vám toho klienta,“ slíbím. „A bude to terno.“

Uchechtl se. „Nemůžu se dočkat.“

---

Uplynuly hodiny. Pořád žádná stopa. Zasténala jsem a unaveně opřela hlavu o stůl. Ucítila jsem vibraci telefonu o desku. Hodila jsem po něm rukou a agresivně ho po stole posunula.

Znovu jsem zvedla hlavu a podívala se na oznámení.

Od Chloe.

Dnešek pořád platí, že jo?

Okamžitě jsem se narovnala. Kruci. Úplně jsem na dnešní večer zapomněla! Kontroluju čas. Nemám ani čas se převléknout. Zápas začíná v sedm a jsem příliš daleko od arény, než abych zvládla další zastávku.

Jo! Jasně. Potkáme se tam.

Objevily se bubliny textu.

Ty jsi zapomněla, co...

Prsty mi létají po klávesnici ve snaze bránit svou čest.

Ne! Už jsem na cestě.

Hodím věci do kabelky a vrhám se k výtahu. Jenže dveře už se zavíraly. A uvnitř byl jen Preston.

„Počkejte—“

„Měj se, Sienno,“ zavolá. A dveře se zavřely.

V duchu vychrlím každou sprostou nadávku, co mě napadne, a pak vystřelím po únikovém schodišti. Paty mě pálily při každém kroku.

Konečně se dostanu dolů a vyběhnu na rušný chodník. Stopnu si taxíka, naskočím dovnitř a zapnu si pás.

„Camden Center,“ vydechnu. „Šlápněte na to.“

Taxikář kývne a šlápne na plyn. Trvalo to asi třicet minut, než jsme zastavili u vchodu. Předám jízdné a běžím ke vchodu. Věděla jsem, že Chloe na mě bude čekat u truhlíků s květinami před bezpečnostní kontrolou.

Nezklamala, byla tam. Na tváři měla pobavený výraz a ruce ležérně založené. „Nezapomněly jsme, že ne?“

Doslova jsem sípala. „V práci toho bylo moc,“ vysvětluji unaveně.

„Ach, práce. O práci už nechci slyšet ani slovo,“ zasténá. „Chci zahnat problémy tím, že budu koukat, jak se sexy chlapi mlátí.“

Nemohla jsem si pomoct. Smích ze mě začal prostě vybublávat. „No, tak já tě nebudu zdržovat, Chlo,“ řeknu.

Jdeme dovnitř společně.

V té své tmavě šedé pouzdrové sukni a krémové halence jsem vyčnívala jako pěst na oko. Všichni měli na sobě dresy Corsairů. Někteří měli pomalované obličeje.

Chlo sehnala místa přímo u plexiskla. V podstatě jsme byly skoro na ledě.

„Kolik ty lístky stály, Chlo?“

Podívala se na mě s kamennou tváří. „To nechceš vědět.“

Odfrkla jsem si. „Fajn. Neříkej mi to.“

Před začátkem zápasu proběhlo několik věcí. Hrála se hymna. Byla oznámena zahajovací sestava soupeře.

Pak zhasla světla. Začala hrát hlasitá, dunivá hudba a hlasatel vyzval všechny k pozornosti.

„Dámy a pánové,“ říká. „Tady jsou vaši Corsaiři!“

Aréna vybuchla řevem podpory, jak byla vyvolávána jména. Většinu jsem nevnímala. Sport mě nikdy moc nebral, ale byla jsem tu, protože mě kamarádka poprosila.

Ale bylo tu jedno jméno, které proťalo ticho mé mysli.

„A váš kapitán týmu— Declan Vance!“

Nemyslela jsem si, že to tu může být ještě hlasitější, než už to bylo. Všichni skandovali jeho jméno. Každý jednotlivý člověk šílel.

Znovu jsem se podívala na Chloe. Křičela a bušila do skla jako smyslů zbavená, když se objevil na ledě. Na tváři měl výrazný, hrdý úsměv, jak kroužil po kluzišti a zvedal hokejku do vzduchu.

Ale ne.

Od té doby, co jsem ho viděla naposledy, byl ještě víc sexy. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím náznakem strniště nebo tím, jak vypadal v dresu, ale otřáslo to mnou až do morku kostí.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Chloe a drcla do mě.

Nadskočila jsem. „Ano. Jsem v pohodě,“ zasmála jsem se rozpačitě.

Nevypadala přesvědčeně. Ale zápas pokračoval a Chloe vypadala, že si to užívá nejvíc v životě.

Já jsem se naopak cítila úplně odhalená.

Byla jsem tak mimo z toho, že je tam na ledě, že jsem úplně přehlédla blížící se chumel těl k plexisklu. V momentě nárazu jsem vykřikla a zakryla si obličej rukama.

„Dostaň ho, Vance! Zbij ho!“

Spustila jsem ruce a sledovala rvačku, která vypukla přímo přede mnou. Dvanáct dospělých chlapů bylo natlačeno na sklo.

Ne ne ne... byl přímo tam!

Zatajila jsem dech a doufala, že mě nepozná. Ozvaly se píšťalky, rozhodčí zasáhli a odtrhávali hráče od sebe.

Smál se a ještě naposledy do protihráče strčil, než začal pomalu couvat. Právě se chtěl otočit, ale pak se zarazil a podíval se znovu. Jeho oči se střetly s mými.

Rychle odvrátím zrak. Bude to v pohodě. To, že mě viděl, neznamená, že mě pozná nebo že mě po tomhle vůbec uvidí. Všechno bude v pořádku.

Zápas tedy pokračoval. Zdálo se, že po té rvačce svou hru ještě vybičoval. Nakonec vstřelil za Corsairy tři góly a zápas skončil výsledkem tři ku jedné.

„To byl zápas,“ pištěla Chloe. „Teda, není nic dramatičtějšího než hromadná bitka, kdy se vyprázdní střídačky!“

Přikývnu. „Jo,“ polkla jsem. „Hele, musím si hrozně rychle odskočit. Potkáme se u těch truhlíků.“

„Jasná věc,“ zazubila se. „Do toho, Corsaiři!“

„Do toho, Corsaiři,“ zasmála jsem se křečovitě.

S povzdechem jsem se otočila. Teď se zorientovat v tomhle bludišti arény. To značení bylo tak matoucí. Nakonec jsem prostě zabočila všude, kde mi to přišlo správné.

Myslela jsem, že už jsem to našla, když mě pevná ruka chytila za zápěstí. Prudce jsem se otočila, připravená tomu dotyčnému vrazit jednu za tu troufalost.

Jenže jsem se setkala se svou nejhorší noční můrou.

„Sienno?“

Ztuhla jsem a hledala slova. Co se vůbec dalo říct?

„Já—“

„Podívej se na sebe,“ říká v úžasu. „Vypadáš skvěle.“

„Jo,“ polkla jsem. „Díky. Ty vypadáš— taky skvěle.“

Zasmál se a prohrábl si zpocené vlasy. „Nelži,“ zavtipkoval. „Vypadám hrozně.“

„Hrál jsi… dobře,“ řekla jsem rozpačitě.

„Neplatí mi takový plat, abych byl průměrný,“ uchechtl se. „Jak ses měla? Sakra, už je to— jak dlouho?“

„Šest let,“ odpovím. Sakra. Odpověděla jsem na to moc rychle. Teď si určitě myslí, že jsem jím byla posedlá.

Naklonil hlavu a pořádně si mě prohlédl. „Jo. Šest let,“ zopakuje tiše.

Rozhlédla jsem se. Žaludek se mi svíral úzkostí.

„Jen jsem hledala záchody, musím už jít—“

„Jen mě vyslechni,“ prosí.

„Fakt mě strašně bolí břicho,“ zakňourala jsem. „Můžeš mi prostě ukázat, kde to je?“

„Jen jedna otázka a slibuju, že ti ukážu, kde to je,“ řekne pevně.

Založím si ruce na prsou. „Fajn. Co?“

„Proč jsi tu noc odešla?“

Hluboce jsem se nadechla. „Něco mi do toho přišlo.“

„Odstřihla jsi mě,“ polkl. „Opustila jsi mě a ani jsi mi neřekla proč.“

„Jsou tohle ty záchody?“ zeptám se rychle.

„Sienno, přestaň se vyhýbat otázce. Proč jsi mě opustila?“

„Proč tě to zajímá?“ zamumlám. „Vždyť mě nepotřebuješ, když máš všechny ty své zbožňující fanoušky.“

„To není důvod, proč jsi odešla,“ řekne věcně.

„Vážně to bylo jen nedorozumění,“ zasténala jsem. „Asi není dobrý nápad, abych se tu dál zdržovala, pro případ, že jsou poblíž nějací paparazzi. Nechceš, abych ti zničila reputaci.“

„Aspoň mi dej svoje číslo nebo tak něco,“ naléhá rychle. „Chci ti toho tolik říct, ale nikdy jsi mi nedala šanci.“

„Doprovoď mě k záchodům a já si to rozmyslím,“ řeknu a zvednu bradu.

Dec přikývne a unaveně si opře ruce v bok.

„Dobrá. Fajn,“ souhlasí.

Ve chvíli, kdy mě dovedl k záchodům, jsem vběhla dovnitř. Neztrácela jsem čas, stoupla si na kovový zásobník na toaletní papír a vyhoupla se ven pootevřeným oknem.

Sbohem, Declane Vance. A už nikdy víc.

A s tím jsem se modlila, aby velikost tohoto města mezi nás vrazila pořádnou vzdálenost.