Sienna

Rychle se vzpamatuju a její představivosti se jen zasměju. „Víš, kolik lidí se v tomhle městě jmenuje Sienna, Chloe? Jsou jich stovky tisíc. Očividně nemluvil o mně.“

„Jak úžasné by to ale bylo,“ zasměje se a svalí se zpátky na pohovku. „Vím, že je bláznovství snít o takové stupidní přeslazené romanci, ale u něj si prostě nemůžu pomoct.“

Zasténám. „Potřebuješ si od chlapů na chvíli odpočinout,“ dobírám si ji.

„A ty bys měla přestat postávat v autu, holka,“ oplatí mi to stejnou mincí.

Po zbytek večera mě v myšlenkách zaměstnávala výhradně ta jeho velmi veřejná omluva.

Declan na ten den taky myslel. Věděla jsem, že tomu chlapovi nemůžu věřit ani slovo, ale ta představa byla milá. To, že na mě někdo myslí a touží po mně, bylo kdysi vrcholem mých snů. Teď jsem nenáviděla už jen samotnou myšlenku na to, že bych se měla nechat srazit k pocitu beznaděje.

Zase se mi udělalo nevolno.

„Chci říct, ze všech jmen pro neopětované lásky,“ povzdechne si zasněně Chloe. „Je to jako z pohádky.“

Trhla jsem sebou. Vzdala jsem se pohádek v den, kdy jsem zjistila, že jsem byla předmětem sázky.

„Pohádky nejsou skutečné, Chloe,“ zasténám. „Když něco chceš, musíš na tom skutečně zamakat. Nestačí jen prosit hvězdy a doufat, že se ti to splní.“

„Bůů,“ vykřikla a hodila po mně hranolku. „Musíš se trochu uvolnit a začít žít.“

Hodila jsem hranolku zpátky. „A ty po mně musíš přestat házet jídlo pokaždé, když s tebou nesouhlasím,“ zasměju se.

Zvrhlo se to v bitvu s hranolkami.

„Pomůžeš mi to uklidit,“ zamumlám, seberu si hranolku z klína a šoupnu si ji do pusy.

Zívla. „Díky, že jsi mi to vynahradila, Sienno,“ zazubila se a vyrazila ke dveřím.

„Hej,“ křikla jsem. „Vrať se sem – ach jo. Fajn. To je jedno.“

---

Příští ráno jsem byla zase ta stará úzkostná já. Zapnula jsem televizi a na každé zpravodajské stanici běžela mimořádná zpráva o hokejové hvězdě, která se víceméně přiznala, že chová nevyřešené city k dívce, kterou kdysi znal.

Nikdo z nich neměl ani tušení, kdo jsem, a já za to byla vděčná. Ten hon mi vlastně připadal docela zábavný. Drby kolem téhle záhadné dívky nabraly tolik divokých obrátek.

Začalo to běloruskou modelkou jménem Natalia. Declan s ní prý před časem pár měsíců chodil. Skončilo to velmi špatně. A velmi veřejně. Několik zdrojů tvrdí, že po něm hodila láhev šampaňského.

Upřímně, té holce jsem se nedivila. Pravděpodobně bych udělala totéž.

Teď zase jiný zdroj tvrdí, že jde o manažerku týmu a blízkou osobní přítelkyni, která se nedávno vdala, a proto prý v omluvě neuvedl její celé jméno.

Nikdy jsem na drby nebyla, ale tohle byl skutečně zábavný koníček, který mi pomáhal nemyslet na blížící se zkázu, tedy na mou kariéru.

Bylo docela vtipné kráčet po ulici a znát to špinavé malé tajemství milovaného hokejového kapitána. Cítím se mocná. Nedotknutelná. Mohla bych ho zničit, kdybych chtěla, ale nestál mi za to, abych udělala něco tak hnusného.

U jednoho z novinových stánků seberu časopis.

Omlouvající se hokejový profík si najímá právníky

Zamračím se a zvednu ho. Začnu číst první věty.

…kapitán Corsairs, Declan Vance, byl spatřen, jak ten večer vchází do právní kanceláře Bancroft a Pierce…

To snad ne. Jak zjistil, kde pracuju?

Hodím pětidolarovku na pult a časopis si schovám. Jakmile jsem se vrátila do bytu, přečetla jsem si ho celý.

V tom článku byla dost pobuřující tvrzení. Hraničilo to s pomluvou. Jistě, byl to kretén, ale že by byl naprosté monstrum?

Slyším, jak mi pípne telefon. Věděla jsem, že je to Chloe.

Proč tvoje poloha ukazuje, že jsi doma?

Začala jsem psát, ale její zaklepání přišlo dřív.

„Otevři,“ křikla. „Vím, že tam jsi!“

Zavřela jsem článek, schovala ho pod stoh neotevřených obálek na kuchyňském stole a otevřela dveře. Chloe vešla dovnitř, jako by jí to tam patřilo.

„No, tebe taky zdravím,“ zasměju se.

„Co děláš doma? Teď bys měla být v kanceláři,“ řekne a ignoruje můj pozdrav.

„Šéf mi řekl, ať si vezmu den volna,“ zalžu.

Chloe si odfrkne, zamíří ke kuchyňskému stolu a svalí se na židli. „Jasně, určitě. Ty bys na to nikdy nekývla.“

„Dám na tvou radu,“ pokrčím rameny. „Potřebuju si odpočinout.“

Protočí oči. „Odkdy ty skutečně dáváš na mé rady,“ zasměje se. „Kdo jsi a co jsi udělala s mou Siennou?“

„Obracím list,“ řeknu s drzým úšklebkem.

Chloe se začne přehrabovat v hromadě neotevřených dopisů. „Tohle fakt musíš začít otevírat,“ povzdechne si a dál třídí poštu.

„Dostanu se k tomu,“ zasténám v naději, že odvedu hovor jinam. „Bude to v pohodě.“

„Co je tohle,“ zeptá se Chloe tiše a vytáhne ten bulvární plátek. „Sienno, co to má znamenat?“

Pokrčím rameny. „Koupila jsem to pro tebe,“ zasměju se křečovitě. „Myslela jsem, že by se ti trocha drbů mohla líbit–“

„To je tvoje firma,“ řekne zmateně. „Proč tam nejsi? Tohle by mohlo být obrovské!“

„Stážisté se úvodních schůzek s klienty neúčastní. To dělají partneři,“ zalžu znovu.

„No a co? Ty bys našla způsob, jak se na tu schůzku dostat,“ řekne a podezřívavě přimhouří oči. „A dost. Já jim zavolám–“

„Ne,“ vykřiknu zběsile. „Ne, to nedělej!“

„Proč ne?“

„Protože mě propustili,“ hlesnu a zkřivím tvář. „Nedokázala jsem, že mám na to být právnička.“

Chloe na mě šokovaně zírala. „Sienno,“ řekne tiše.

„Je to v pohodě,“ odpovím a tiše se zasměju. „Měli pravdu. Možná to prostě není pro mě–“

„V žádném případě,“ zalapá po dechu Chloe. „Ty ses právě nevzdala svého snu!“

„Možná se on vzdal mě–“

Vtom mi zazvonil telefon. Povzdechnu si a podívám se na displej.

Šéf

Srdce mi vyletělo až do krku a já se ho vrhla zvednout.

„Ano, dobrý den,“ odpověděla jsem rychle. „Tady Sienna.“

„Gratuluji, Sienno,“ řekl prostě. „Právě jste si zajistila klienta. Rád by se s vámi setkal u nás v kanceláři. Můžete tu být do dvou hodin?“

Stála jsem tam jako opařená. Jak se mi tohle vůbec povedlo?

„Sienno?“

„Och – ano,“ vyhrknu náhle. „Ano, do dvou tam budu.“

„Dobře. Na svého prvního klienta nechoďte pozdě,“ varoval mě.

„Ne, pane,“ polkla jsem. „Budu tam.“

„Brzy na viděnou,“ řekne, než zavěsí.

„Tak co,“ zeptá se Chloe a na tváři se jí rozlije široký úsměv.

„Já… dokázala jsem to,“ zašeptám, stále v šoku z toho nečekaného zvratu. „Já to vážně dokázala.“

O pětačtyřicet minut později jsem seděla v zasedací místnosti, vyndala si blok, pera a všechny nástroje potřebné k úspěchu. Pan Vargas seděl vedle mě a zasvěcoval mě do toho, co se děje při schůzce s novým klientem.

Pak se dveře otevřely a já stanula tváří v tvář své skutečné noční můře. Ve dveřích kanceláře stál Declan Vance a v ruce svíral žlutou složku.

„Ahoj, Sienno. Dlouho jsme se neviděli.“