Declan

Očividně mě nevidí ráda. Nemohl jsem jí to mít za zlé, ale i tak to zabolelo. Jediný důvod, proč tu stojím, je ten, že jsem si všiml desek, které si tehdy v aréně tiskla k hrudi. Do tmavé kůže byla vyryta slova Bancroft a Pierce.

Po troše nočního pátrání doprovázeného pivem a telefonátu do firmy jsem zjistil, že má všechno, co potřebuju k vyřešení obou našich problémů.

Partneři byli hloupí, že ji nechali jít, ale usoudil jsem, že bych mohl pomoct napravit to mizerné rozhodnutí i své problémy se smlouvou.

„Slečno Mercerová,“ řekne prostě pan Vargas. „Tohle je Declan Vance. Náš klient.“

Sienna se na mě jen dívá, čelisti zaťaté a tělo ztuhlé. Vzápětí se zhluboka nadechne, narovná se na židli a nasadí přeslazený úsměv. Do očí jí ale nezasáhl.

„Ráda vás poznávám, pane Vanci,“ řekne vřele. „Povíte mi, co vás k nám přivádí?“

Tohle nebyla ta samá holka, kterou jsem znal na střední. Tehdy měla v očích měkčí výraz, kdykoli se na mě podívala. Teď jsou ty stejné oči plné ohnivého vzteku. Ta trocha zbývající měkkosti se proměnila v bolest.

„Potřebuju znovu vyjednat svou smlouvu,“ odpovím a podám jí dokumenty o svých transakcích.

Její hněv vystřídá zmatení. „Proč,“ zeptá se. „Copak nemilujete Corsairs?“

„Samozřejmě že miluju,“ zasměju se. „Miluju ten tým. Potíže mi dělá vedení. Potřebuju znát své možnosti a zjistit, jestli můžu změnit podmínky naší dohody.“

Její oči se stočí k panu Vargasovi, který přikývne, aby ji povzbudil. „Ukažte mi smlouvu, kterou jste podepsal.“

Kývnu a podám jí papíry. Páteří mi projela náhlá vlna nervozity, když se naše prsty letmo otřely o sebe.

Nikdy jsem nebyl u žen nervózní. Vždycky jsem byl ten, koho uháněly, ne naopak. Ani na střední se nestalo, aby se mnou nějaká holka neflirtovala. Já samozřejmě vždycky flirtoval taky.

Zápasy byly to nejlepší. Měl jsem celý sektor věnovaný lidem, kteří uctívali led, po kterém jsem bruslil. V ty dny jsem se cítil neporazitelný. Nic a nikdo se mě nemohl dotknout. Mohl jsem si snadno najít holku na zábavu.

Možná právě to mě u Sienny tak drželo. Od toho dne, kdy mi vrátila dres, jsem cítil ten osten odmítnutí. Pronásledovalo mě to až do téhle místnosti.

Musím to nějak uzavřít. Musím pochopit, proč mě tak okatě ignoruje.

Na tu noc jsem nikdy nezapomněl. Každý dotek, každý zvuk, který vydala, se mi vryl pod kůži. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Bylo to, jako by do mě byla trvale vypálená jako tetování.

A bude mě to strašit, dokud si s ní konečně nebudu moct promluvit.

O šest let dříve

Vytáhnu klíčky ze zapalování své zbrusu nové motorky. Byl jsem na odpolední vyjížďce a napadlo mě, že se zastavím za Siennou. Pár týdnů jsem ji neviděl. Trochu mě znepokojovalo, jak prostě zmizela beze stopy. I když naše setkání byla většinou náhodná, občas jsem ji vídal v potravinách nebo na procházkách v sousedství. Někdy sedávala na verandě a četla si v odpoledním slunci.

Zamračil jsem se, aniž bych si uvědomil, že jsem si u ní všímal takových drobností.

Vykašlu se na schody na verandu a rázně zaklepu na domovní dveře. Když uslyším blížící se mručení a těžké kroky, přešlápnu a narovnám ramena.

Ve chvíli, kdy se dveře otevřou, se mi sevřou pěsti.

„Co tu sakra chceš, Vanci,“ zasměje se líně Brock. „Se ségrou už jsi skončil, tak chceš jít teď po mně?“

„Kde je,“ zeptám se rozhodně.

„Kdo jako?“

„Kde je Sienna,“ zavrčím.

„Jak to mám sakra vědět,“ zasměje se hořce. „Nejsi náhodou její kluk?“

Zamumlám vzteklé nadávky a prohrábnu si vlasy rukou.

„Aha, počkej,“ řekne zamyšleně. „Ne, ty jsi ten zkurvysyn, co vyhrál pěknou motorku, protože ji připravil o panenství.“

„Jdi do hajzlu,“ vyštěknu jedovatě.

„No, to bys chtěl,“ ušklíbl se. „Vsadím se, že kdyby šlo o prachy, klidně bys mě vzal přímo tady na verandě–“

Strčil jsem do něj a popadl ho za límec košile. „Nemyšli si, že jsem zapomněl, co se stalo na tom večírku před pár měsíci,“ zavrčím. „Nebudeš si prostě říkat, co chceš, a myslet si, že ti to projde–“

„No jo, furt,“ povzdychne si a zvedne ruce na znamení porážky. „Stejně jsi to posral. Je pryč, kreténe. Odešla na nějakou nóbl právnickou školu.“

Sevřu jeho košili pevněji. „Kam,“ vyštěknu zběsile. „Kam odešla?“

Brock se znovu zasměje. „Nevím. A ani mě to nezajímá natolik, abych to zjišťoval.“

Hodím ho na zem a vyrazím pryč.

Snažím se nenechat se ochromit vinou. Místo toho jdu do fitka. Svou frustraci a negativní energii vložím do něčeho užitečného.

Jako je trénink na draft do NHL.

---

Současnost

Sleduji Siennu, jak rozebírá každou větu mé smlouvy, řádek po řádku. Prakticky slovo od slova. Všechno na ní působí tak upraveně. Vždycky vypadala tak upraveně, i na střední. Nikdy neváhala o tom, co chce. Její šéf odešel z místnosti, aby pomohl jinému klientovi, který má dnes dorazit.

„Tak co,“ zeptám se s nadějí. „Nějaká šance na kličku?“

Sienna si povzdechne, podráždění je zjevné. „Zatím ne,“ řekne úsečně. „Nečekala jsem, že hned na první dobrou něco uvidím, a ta věc je obrovská. Takže možná nic neuvidím několik dní.“

Pomalu přikývnu. „Jo. Ne, jasně,“ souhlasím. „Chápu. Jen jsem se ptal.“

Věnuje mi vlažný úsměv. „Měl jste se ptát, než jste to podepsal.“

Tiše se zasměju. „Nemůžeme být všichni tak chytří jako ty, Sienno.“

Odfrkne si. „Tohle nebude pro bono. To víte, že ano?“

„To doufám, že ne,“ odpovím a opřu se v židli. „Nedokážu si představit, co tě musela stát právnická fakulta.“

Sienna zavře desky. „Myslím, že mi půjde líp, když se budu soustředit na tu svou.“

„Ale no tak,“ zasměju se. „Jen tě škádlím. Opravdu potřebuju tvou pomoc.“

„A já vám pomůžu,“ řekne hořce a podívá se zpátky na složku. „Samozřejmě že vám pomůžu. Nemám ten luxus, abych vám nepomohla.“

Co ale nechápu, je proč ani po tom všem, co jsem udělal, na sobě Sienna nedává znát, že by na ni udělalo dojem, že jsem tady?