Sienna

Jak se mám sakra soustředit, když se na mě podíval, jako bych si zasloužila litovat? Jeho lítost nepřijmu. Ne teď. Nikdy.

„Vím, že nikdy nebudu moct odčinit to, co jsem udělal,“ řekne po několika minutách ticha a točí v prstech drahým plnicím perem. „Ale snad tohle aspoň pomůže.“

„Snad co pomůže,“ zamumlám tiše a líně otočím na další stránku smlouvy.

Tiše položí pero na stůl.

„Tohle,“ odpoví. „To, že jsem se stal tvým klientem. Slyšel jsem, že se potýkáš s problémy, a chtěl jsem ti zkusit pomoct.“

Zase mě lituje.

„Vedla jsem si dobře,“ zavrčím. „Nepotřebovala jsem, abys mě zachraňoval jako nějakou dámu v nesnázích. Tohle není pohádka a ty nejsi žádný rytíř v lesklé zbroji.“

„Vím, že o mou pomoc nestojíš, Sienno,“ zasměje se. „Ale vzhledem k tomuhle a tvému brigádničení v restauraci jsem si říkal, že by se ti pomocná ruka hodila.“

Hořce se zasměju. „To si piš, že ne,“ dobírám si ho. „Ty jsi skoro na nic nemusel máknout. Hokej… ženský… všechno ti to padá samo do klína, co, Declane?“

„Viděla jsi vůbec tu moji omluvu–“

„Nebuď směšný,“ vyštěknu. „Samozřejmě že viděla.“

„Dobře. A?“

Zasténám a unaveně si promnu oči. „Nemusel jsi to dělat. Děláš z toho větší vědu, než to bylo. Všichni tvoji fanoušci šílí kvůli ničemu.“

Odfrkne si a odmítavě mávne rukou, zatímco se mu na tváři rozlije lehký úsměv.

„Měla bys vědět, že je mi jedno, co si myslí, Sienno,“ řekne pobaveně. „Mám dost fanoušků na to, aby zaplnili celý severní kontinent. Jen chci vědět, jestli moji omluvu přijmeš.“

Protočila jsem oči tak silně, až jsem si málem viděla do týla. „Jsi směšný.“

„Ale no tak, ty víš, že mě miluješ,“ zasměje se a flirtovně na mě mrkne. „Přiznej to, Sienno. Líbil se ti pohled na mě, jak se kvůli tobě v televizi plazím.“

Zatraceně. Musel vědět, jak na mě to pitomé mrknutí působí. Nedovolím mu, aby mě viděl jako neprofesionální.

„Můj postoj se nemění,“ řeknu nakonec a prolomím ticho mezi námi. „Co se stalo, stalo se, Declane. Oba jsme dostali, co jsme chtěli. Konec příběhu.“

„Ale no tak,“ zasmál se. „Jen ti to chci vynahradit. Posral jsem to tou sázkou. Nejsem to samé nedospělé děcko jako na střední. Změnil jsem se.“

„Gratuluju. Co chceš? Metál?“ zeptám se unaveně. „Chceš mě jako přítelkyni? Protože to by byla katastrofa. Budu právnička. Nepotřebuju, aby o mně v bulváru psali hnusy jen proto, že je to dobrý příběh. A myslím, že ty to taky nepotřebuješ.“

Kývne. „Já vím.“

„Pojďme to prostě dodělat a uvidíme, co bude,“ povzdechnu si a vrátím se ke složce.

„Proč jsi odešla z města?“ zeptá se.

Unaveně zavřu oči a zhluboka se nadechnu, abych neudělala něco neprofesionálního. Třeba mu tu tlustou složku neomlátila o tu jeho hezkou hlavu.

Zasměju se. „Kromě toho, že jsem šla na práva a nastartovala svou kariéru?“

„Mohla jsi mě aspoň poslat do háje, než jsi odjela, ale neudělala jsi to,“ řekne a zvědavě se zamračí.

„Promiň mi, že jsem nechtěla vidět kluka, který mě využil pro sex,“ odfrknu si.

„Já myslel, že jsi mě využila taky,“ dobírá si mě. „Nebo je to další z těch keců mé právničky?“

Skoro jsem se zasmála. Musela jsem se kousnout do tváře, aby se to nedostalo ven. Nemohla jsem mu dovolit, aby mě znovu dostal svým šarmem. To by byl můj konec, to prostě vím.

Vždycky to začíná smíchem. Odzbrojí mě drzým vtipem, který je až moc milý a okouzlující na to, aby nevyvolal reakci. Pak se přisune blíž. Naruší můj osobní prostor, možná mi prsty přejede po paži. A pak se na mě podívá s tím ďábelským úsměvem, který mě dorazí.

A pak bych se sesypala. Podlehla bych vteřině. Vím, že ano. Už je to moc dlouho, co jsem se cítila pro někoho žádaná. Podlehla bych mu, i když jsem byla stále naštvaná a měla zlomené srdce z toho, co udělal.

Bylo deprimující pomyslet na to, jak zoufale toužím po něčem, co nikdy nepřijde.

Narovnala jsem ramena a zahnala ten denní sen dřív, než mě přiměje k něčemu naprosto bezhlavému a hloupému.

„Na to nebudu odpovídat,“ řeknu a získám nad sebou kontrolu.

„Sakra,“ zasměje se. „Stálo to za pokus.“

„Pane Vanci,“ varuji ho. „Nechte mě pracovat.“

„Přiznejte to, slečno Mercerová,“ ušklíbne se. „Tady jsem vás málem dostal.“

„Ale polibte mi šos,“ okřiknu ho. „Řekněte mi přesně, čeho se tu snažíme dosáhnout.“

Declan si těžce povzdechne a promne si bradu. „Musím se vyvázat z téhle smlouvy,“ odpoví nakonec.

„Ale vyjednáte novou smlouvu, že?“ zeptám se.

„Pokud se vedení zachová správně,“ povzdechne si znovu.

„Co se děje s vedením?“

Declan vyprskne smíchy. „A co se s vedením neděje?“

„Pane Vanci,“ promluvím rázně. „Nemůžete být tak neurčitý. Potřebuju vědět o všem, co se mezi vámi a klubem stalo.“

Povzdechne si. „Nejsem si jistý, jestli vůbec můžu. Nechali mě podepsat dohodu o mlčenlivosti.“

Zavřu oči. „Vy mi to tedy rozhodně neulehčujete,“ povzdechnu si. „Tu dohodu musím vidět. Máte ji u sebe?“

Kývne. „Je ve složce. Úplně vzadu.“

„Minimálně víte, že existuje advokátní tajemství,“ řeknu prostě. „Ze zákona nesmím sdílet nic, co v této místnosti řeknete.“

Ramena mu trochu klesla a v očích se mu objevila úleva. „To je dobře,“ řekne a těžce polkne.

Kývnu.

„Tak mi řekněte, co se děje,“ pobídnu ho.