Srdce mi bušilo, když jsem opětovala jeho ocelový pohled. Nikdy předtím jsem ho neviděla osobně. Přesto ztělesňoval každý fyzický popis, který jsem o něm slyšela od zákazníků v bistru: extrémně fit, vysoký, tmavovlasý a pohledný – s ledově modrýma očima.

Ten typ očí, ve kterých by se dívka mohla ztratit.

Ty oči se zúžily.

„Ano, vy. Zdá se, že jste se nesprávně identifikovala, slečno…?“

Těžce jsem polkla. Potřebovala jsem, aby tahle maškaráda ještě chvíli fungovala, jinak by Phoebeini rodiče chytili ji i jejího přítele dřív, než stihnou odjet z města. Naklonila jsem hlavu na stranu v předstíraném zmatku.

„To musí být nějaké nedorozumění. Jsem Phoebe Wellsová; při příchodu jsem odevzdala svou pozvánku stráži.“ Založila jsem si ruce na prsou.

Sáhl do kapsy a vytáhl telefon. Něco vyhledal na obrazovce a ukázal mi to. Byla to fotka Phoebe, která – mimochodem – nevypadala ani trochu jako já.

Sakra.

„Všichni, kdo potvrdili účast, museli ke své žádosti přiložit fotografii. Opravdu chcete tvrdit, že tohle jste vy?“ Nadzvedl tmavé obočí.

Polkla jsem a zhluboka se nadechla, uvědomujíc si, že nemá smysl Alfovi dál lhát. Obzvlášť ne s těma modrýma očima upřenýma na mě. „Jmenuji se Tessa Vanceová. Moje nejlepší kamarádka Phoebe… její rodina ji chtěla donutit sem jít, i když už má svého druha. Poprosila mě, abych ji zastoupila.“

Alfa si odfrkl. „Takže vás tu nechala s možností obvinění z vydávání se za jinou osobu, kdyby vás chytili? To je tedy skvělá kamarádka.“

Cítila jsem, jak se mi trochu svírá žaludek. „V minulosti mi hodně pomohla. Potřebovala mou…“

„Chcete tu být?“

Zarazila jsem se nad jeho náhlým přerušením. Samozřejmě, že jsem tu být nechtěla, ale v hlavě se mi znovu objevila ta vidina peněz, které by mi změnily život. Navíc nevypadal vyloženě naštvaně. Možná bych mohla zůstat, jen dokud zkoušky neskončí, pak mi Phoebe zaplatí a všechno bude v pořádku.

„Ano, chci,“ zalhala jsem.

Alfa se na mě chvíli díval a prohlížel si mě, jako by si mě měřil. Jeho modré oči klouzaly po mých šatech, vlasech a obočí mu vyletělo nahoru nad mým chybějícím make-upem. Povzdechl si. „No, tajemství vaší přítelkyně je u mě v bezpečí. Ale co se týče vás…“

Položil si ruku na bok a chvíli uvažoval, ťukajíc prstem. Srdce mi bušilo, ale podařilo se mi zachovat klidný a vyrovnaný výraz.

Nakonec přešel ke dveřím a někoho přivolal. Byla to žena v uniformě služebné. „Doprovoďte prosím slečnu Tessu Vanceovou do ubytovny pro účastnice Zkoušky družek.“

Služebná přikývla a pokynula mi, abych ji následovala. Věnovala jsem Alfovi poslední pohled. Znamenalo to, že smím zůstat…? Ale on už se otočil a díval se z okna, s čelistí pevně zaťatou. Zachvěla jsem se.

Jeho výraz pro mě nebyl dobrým znamením. Požádá o mé úplné vyhoštění ze smečky?

I přes své obavy jsem následovala služebnou k ubytovnám. „Každá dívka má svůj vlastní pokoj,“ řekla mi stroze, „a také vlastní koupelnu. Alfa Gideon chtěl, aby se tu všichni cítili pohodlně.“

Zastavila se před jedním z pokojů s číslem ‚14‘ vyrytým na mosazné tabulce. „Tohle je váš pokoj,“ řekla a podala mi klíč se stejným číslem. „Udělejte si čas na to, abyste se zabydlela.“

Donutila jsem se k úsměvu. „Děkuji.“

Jakmile byla pryč, rozhodla jsem se zběžně prohlédnout pokoj a koupelnu, které byly milionkrát hezčí než můj stísněný malý byt. Pokoj byl malý, ale skvěle vybavený, se stropním lustrem, velkou postelí s nebesy a hromadou luxusních polštářů a skříní plnou šatů, které měly mou velikost – a velikost Phoebe.

V koupelně byla vana na nožičkách, sprchový kout a toaleta s bidetem. V takovém luxusu jsem nežila už dlouho, vlastně od té doby, co jsem žila doma.

Doma…

Myšlenky na to místo mě přivedly k tomu, že bych tu mohla kdykoli narazit na Blair, a nemohla jsem si pomoct – objala jsem se pažemi, abych zahnala náhlý chlad.

Pokud tu zůstanu, k tomu sesterskému shledání dříve či později dojít musí. Doufala jsem, že je Phoebe se svým druhem šťastná, a rozhodně jí po tom všem pořádně vyčiním.

Bohyně, potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu.

Vyšla jsem z ubytovny a našla dvoje velké prosklené dveře, které vedly do zahrady. Vzduch voněl po levanduli a růžích, což okamžitě uklidnilo mé pocuchané nervy.

Zahrada byla rozlehlá a já se rozhodla, že si ji v klidu projdu a budu se jen kochat velkými keři květin a dalšími různými exotickými rostlinami. Právě když jsem se dívala nahoru a obdivovala kvetoucí popínavé rostliny na vysokém stromě, nohou jsem zavadila o něco cizího. Podívala se dolů.

„Ach, moc se omlouvám!“ vyhrkla jsem. Špičkou boty jsem zavadila o nohu malé holčičky, která seděla pod stromem s tužkou a papírem v klíně.

Holčička se usmála a já si všimla pih, které jí pokrývaly malé, kulaté tváře. Nemohlo jí být víc než šest nebo sedm let. „To nevadí! Jen jsem se snažila nakreslit tamten keř.“ Ukázala tužkou na žlutý růžový keř. „Pomůžete mi?“

S přikývnutím jsem se posadila vedle ní do trávy a podívala se na její kresbu. Byla… krásná. „Co je na ní špatně? Vypadá dokonale,“ řekla jsem.

Kousla se do rtu a uchopila papír, otáčejíc ho sem a tam. „Já nevím…“

„Můžu?“ zeptala jsem se a naznačila, že chci papír, a ona mi ho podala. Chvíli jsem si ho prohlížela a ukázala na stonky.

„Přidej trny,“ řekla jsem jí a podala jí ho zpět.

„Ooh! To je ono!“ řekla, popadla tužku a rychle načrtla pár drobných hrotů podél větví keře. Vypadala rozkošně, jak při práci vyplazovala špičku jazyka.

„Ty tu bydlíš?“ zeptala jsem se.

Přikývla. „Moje maminka je… no, je tu služebná. Já jsem Maisie,“ řekla vesele. „Chodím sem každý den.“

„To je super. Je to tu krásné. Chodí sem Alfa taky často?“

Maisie znovu přikývla. „Zahrady má taky rád. Ale co nechápu, je, proč si ho tolik ženských chce vzít?“ Svraštila nos, jako by se jí to hnusilo, a já se zasmála.

„No,“ naklonila jsem se k ní konspirativně, „svěřím ti jedno své malé tajemství. Já si Alfu ve skutečnosti vzít nechci. Jsem tu jen proto, abych pomohla kamarádce.“

Maisie vybuchla smíchy. „Ten bude tak naštvanej, až to zjistí! Myslí si, jak je hrozně úžasnej, protože ho všechny ty holky žerou. Počkej, až zjistí, že ta nejhezčí ho vůbec nechce!“

Obličej mi zrudl víc než růže. Právě když jsem chtěla odpovědět, vyřítila se zpoza rohu moje nevlastní sestra a málem do mě narazila.

„Tady jsi. Myslela jsem si, že jsem tě viděla už dřív. Co tu sakra děláš?“ vyjela na mě Blair. Blonďaté vlasy měla stále dokonale upravené i přes své prudké pohyby, ale modré oči měla zarudlé vztekem.

Vstala jsem a oprášila si šaty. „Účastním se Zkoušky družek, stejně jako ty,“ prohlásila jsem klidně.

Ušklíbla se: „Jako by o tebe nějaký Alfa stál. Jsi jen servírka. Netvař se překvapeně, že to vím.“ Když uviděla můj výraz, dodala samolibě: „Máma s tátou si najali soukromého detektiva, aby tě sledoval, už tak před rokem.“

Samozřejmě, že to udělali. Ignorovala jsem její rýpanec a chtěla odejít, ale zatarasila mi cestu.

„Řekni mi, co s tebou Alfa dneska chtěl.“

„Neprokazuje to snad, že se dnes zajímal o mě a ne o tebe?“ odsekla jsem.

„Ale prosím tě,“ zavrčela Blair. „Pravděpodobně jen sháněl novou pomocnici do kuchyně nebo tak něco a ty jsi na to vypadala. Chci říct, před sedmi lety jsi otěhotněla s nějakým nýmandem, vlkem-bastardem. Opustila jsi svou jedinou rodinu, přišla jsi o svého vlka, nadělala sis horu dluhů a to dítě ani nepřežilo! Tesso, tvůj život je jeden velký vtip. Nikdy jsi sem neměla chodit.“

Připomínka mého dítěte způsobila, že jsem viděla rudě. Nikdo o mé zkušenosti nebude takhle mluvit. Nikdo. „Ona nezemřela,“ zasyčela jsem. „Byla ukradena.“

Blair se jen ušklíbla. „I teď, po sedmi letech, jsi stejně bláznivá a vyšinutá jako dřív.“

Rozšířily se mi oči. Blair mi sypala sůl do rány a dobře to věděla. Nikdo mi nevěřil, když jsem tvrdila, že moje dítě není mrtvé – všichni říkali, že jsem se zbláznila, že mi po smrti miminka přeskočilo.

Ale věc se měla tak, že jsem tělo své holčičky nikdy neviděla. Chci říct, byla už dva roky pohřešovaná, než ji úřady prohlásily za mrtvou. Mohla by tam venku stále někde být, pokud vím. Pokud kdokoli ví.

Spokojená s mým mlčením se Blair ušklíbla a otočila se k odchodu.

„Hele!“ Maisie najednou vyskočila na nohy, na kresbu zapomněla. „Řeknu tatínkovi, že jsi byla na moji novou kamarádku zlá!“

Blair se prudce otočila, oči jí zableskly. „Jo? A kdo je tvůj tatínek, ty malý spratku? Nějaký sluha nebo co? Zmiz!“

Maisie zavrtěla hlavou a hnědé kudrny se jí rozkývaly. „Můj tatínek je velký a strašidelný vlk! Já tě nabonzuju!“

S tím se Maisie rozběhla kolem nás. Blair se pokusila Maisie při průběhu odstrčit, ale já jsem ji chytila za paži a postavila se mezi ně dřív, než na ni dosáhla. Cukala se v mém sevření. I bez vlka, jak mi tak mile připomněla, jsem byla pořád silnější než ona.

„Ugh… zrůdo!“ zasyčela Blair a pod mým sevřením sebou trhla. „Jsi taková…“

„Děti se nebijí, Blair.“ Sevřela jsem prsty kolem jejího zápěstí pevněji. „Nebo si pořád myslíš, že jsi sama dítě?“

„Co se to tu děje?“ zaburácel náhle hlas za námi. Prudce jsem otočila hlavu a uviděla Gideona, jak tam stojí a dívá se na nás jako na nějaké divadlo.

A v tu chvíli jsme jím, předpokládám, byly.

Pustila jsem Blair a ta k němu přiskočila, celá se lísala a upravovala si vlasy za ušima. „Alfo…“

Nevěnoval jí ani pohled. „Odejděte,“ nařídil jí.

Má sestra na něj zůstala zírat s otevřenou pusou, pak sklonila hlavu a spěšně kolem něj prošla ze zahrad.

Maisie se rozběhla přímo ke Gideonovi a pevně ho objala. „Tati!“ zvolala, ale jeho oči stále neopouštěly ty mé.

Srdce mi bušilo v hrudi, jak mi docházela pravda. Nebyla to dcera služebné, byla jeho.

Alfova dcera.