Alfa Gideon mě znovu nekompromisně poslal zpět do mých pokojů, zatímco šel utěšit svou dceru, pravděpodobně proto, aby se jí bez přítomnosti diváků zeptal, co se stalo. Teď, ve svém pokoji, mi v hlavě stále vířily myšlenky na to setkání. Ne s Gideonem nebo Blair, ale s ní.

S Maisie.

Musela to být chytrá holčička, když si dokázala vymyslet tak propracovaný příběh o tom, že je dcerou služebné, a přitom byla ve skutečnosti Alfovou dcerou.

Blair se k Alfově dceři během té interakce také nechovala zrovna nejlépe. Přemýšlela jsem, jestli by se před ní netvářila víc medově, kdyby věděla, kdo to je. I kdyby ano, ta fasáda by stejně dlouho nevydržela, protože děti moc nemusela.

Mně se naopak po té čilé holčičce už teď stýskalo. Přemýšlela jsem o jejím věku – muselo jí být kolem šesti nebo sedmi let. Přesně tolik, kolik by bylo mé maličké.

Kdyby bylo mé dítě stále se mnou, bylo by tak milé a živé jako Maisie? říkala jsem si.

Často jsem přemýšlela, jaké by mé dítě bylo. Mělo by dlouhé, tmavé vlasy jako já? Drobný nosík? Milovalo by zpěv a tanec?

Naposledy jsem ji viděla jako nemluvně. Narodila se předčasně a byla ukradena z jednotky intenzivní péče pro novorozence.

Dva roky jsem ji hledala. Šla jsem všude, kam jsem mohla, všude vylepovala plakáty, trávila noci touláním se po lesích, krajnicích dálnic a zastávkách kamionů ve snaze ji najít. Úřady tvrdily, že dělají, co mohou, ale… neměla jsem ten pocit.

A pak, po těch dvou letech, přišla zpráva.

„Je nám to líto. Vaši dceru prohlašujeme za mrtvou.“

Říkali, že pohřešovaná nemluvňata takhle dlouho přežijí jen zřídka. Že nemohou dál vynakládat prostředky na ztracený případ.

Konal se pohřeb, v prázdné malé rakvi. Ale já věděla, že není mrtvá.

Nikdy jsem ji nepřestala hledat. Nikdy. Ani když si všichni mysleli, že jsem se kurva zbláznila. A právě teď jsem prostě potřebovala splatit ty dluhy za léčbu, abych se mohla vrátit k hledání, protože práce mi zabírala veškerý čas.

Najednou se na mé dveře ozvalo zaklepání. Otevřela jsem je a uviděla zdvořile se usmívající služebnou.

„Účast všech účastnic zkoušky je vyžadována ve společenské místnosti,“ řekla stroze. Přemýšlela jsem, jestli to znamená, že smím zůstat, ale ona odešla zaklepat na další dveře dřív, než jsem se stihla zeptat. Přesto jsem se vydala do společenské místnosti a posadila se do jednoho z plyšových křesel u okna.

Ostatní účastnice přicházely a buď na mě vrhaly vražedné pohledy, nebo se na mě dívaly se zájmem, zatímco si sedaly. Pár minut poté, co dorazily všechny, vstoupil do místnosti šarmantní muž s krátkými hnědými vlasy a zelenýma očima.

„Dobrý den, dámy. Jsem Beta Brooks, zástupce Alfy Gideona. Přivedl jsem vás sem, abych oznámil ples krásy, který Alfa pořádá.“ Při řeči si prohlížel místnost. Dívky při té zprávě propukly v nadšené štěbetání, ale já jen přemýšlela, jestli to znamená, že mě nevyhodí.

„Samozřejmě,“ pokračoval Beta Brooks, „ples je součástí zkoušek, během nichž bude každá z vás posuzována jako potenciální Alfova družka, ale tento ples má i další výhodu. Během večera budete hodnoceny podle módy, vzhledu a vystupování a pět nejlepších soutěžících obdrží peněžité ceny, přičemž vítězka získá vysokou částku 100 000 dolarů.“

Šokem jsem vytřeštila oči. Ta částka rozhodně zvýšila sázky – úplně by smazala můj dluh za lékařskou péči a ještě by mi něco zbylo, abych se mohla soustředit na hledání dcery, aniž bych musela nějakou dobu pracovat.

Ty peníze jsem musela vyhrát. Za každou cenu.

„Tak.“ Beta tleskl rukama a dovnitř se nahrnula skupina služebných. „Budete odvedeny do šatny, kde si můžete vybrat z řady rób. Vybírejte moudře.“ Usmál se na nás a odešel z místnosti, zatímco služebné začaly dívky odvádět do šatny.

Výběr šatů byl obrovský, s pestrou škálou rób všech střihů, délek, barev i velikostí. Stranou na jednom stojanu byl také výběr látek pro případ, že by někdo chtěl něco na zakázku – háček byl v tom, že si šaty musely ušít samy.

Blair a její klika samozřejmě okamžitě našly ty nejdražší značkové šaty a utrušovaly jízlivé poznámky na adresu každého, kdo se k nim přiblížil. Překvapilo mě, že tu Blair po tom výstupu s Alfovou dcerou vůbec ještě je. Možná jí chtěl Gideon dát šanci, aby ze sebe udělala totálního idiota.

Ignorovala jsem svou nevlastní sestru a rozhodla se vzít si nějaké látky, jednoduché černé pouzdrové šaty a další materiál, který jsem potřebovala k ušití vlastních šatů, a potichu jsem se vydala zpět do svého pokoje. Ty jednoduché šaty budou mým základem, který výrazně upravím.

Moje zesnulá matka byla švadlena a tuto dovednost na mě přenesla. Jako dítě jsem sedávala u jejích nohou, zatímco ručně šila obleky a róby pro elity naší společnosti; někdy zůstala vzhůru celou noc, aby dokončila kus, a já usínala zamotaná do sukní a rolí látek.

Umění šít bylo to jediné, co mi po její smrti zbylo. Teď jsem si ve volném čase často šila vlastní oblečení, používala kousky ze sekáče a látky, abych vytvořila něco úžasného.

Tohle bylo v porovnání s tím snadné, zvlášť se všemi prostředky, které jsem měla k dispozici.

Po dvou dnech práce jsem je konečně dokončila. Šaty byly nádherné – z původně jednoduchých černých pouzdrových šatů byla nyní dlouhá splývavá róba s krajkovými rukávy a vyšívaným živůtkem. Živůtkem se prolínaly stříbrné a zlaté nitě tvořící decentní vzory růží.

Tu poslední část jsem přidala v rychlém nápadu, když jsem si vzpomněla na růžový keř, který Maisie kreslila. Vlastně nevím proč; jen jsem si řekla, že by to bylo hezké.

Když jsem ustoupila o krok, abych obdivovala své dílo, nemohla jsem být s výsledkem spokojenější. Věděla jsem, že kdyby tu byla moje máma, byla by na mě také pyšná.

Poslední dva dny jsem ale byla zavřená v pokoji a pracovala na nich a můj žaludek se nespokojeně ozval, tak jsem šla do kuchyně na ubytovně najít něco k jídlu. Popadla jsem balený sendvič a pomerančový džus a vydala se zpět do pokoje.

Nedostala jsem se daleko, když kolem mě na chodbě prošla Blair se samolibým výrazem ve tváři. V ruce držela nůžky. „Hezké šaty.“ Cvakla po mně nůžkami s nepříčetným úšklebkem a se smíchem prošla kolem.

Rozšířily se mi oči a já běžela do svého pokoje.

Hlasitě jsem zalapala po dechu, když jsem uviděla tu spoušť. Po celém pokoji byly poházené cáry krajky a černé látky, nitě visely a pohupovaly se v průvanu. Rozstříhala mé dílo na kousky, naprosto ho zničila tak, že už se nedalo opravit.

Vydala jsem ze sebe sten, jídlo mi vypadlo z ruky a do očí se mi draly slzy.

V žaludku mi začal vřít vztek na to, co Blair udělala, ale víc než to jsem cítila… beznaděj.

Teď už nebyl čas to opravit – ples byl dnes večer. Budu muset poprosit personál o něco jiného na sebe a pravděpodobně zbyly jen ty nejošklivější šaty.

S povzdechem jsem vzala jídlo a vydala se do zahrad. V pokoji jsem to teď nemohla ani vystát.

Seděla jsem a zkroušeně žvýkala sendvič, bez nálady. Teď jsem ztratila šanci na výhru. Nemělo smysl, abych tam dnes večer vůbec chodila.

Najednou jsem uslyšela zvuk blížících se krůčků. Vzhlédla jsem s pusou plnou jídla a uviděla k sobě poskakovat Maisie. Když mě uviděla, zazubila se a přiběhla blíž, ale pak zpomalila, když si všimla slz v mých očích.

„Co se stalo?“

Povzdechla jsem si, nejistá, kolik toho prozradit. Byla to přece jenom dítě. Ale bylo na ní něco… Něco, díky čemu jsem se cítila uvolněně.

„Zničily se mi šaty na ples,“ přiznala jsem. „Pamatuješ na tu zlou paní z minule? Rozstříhala je.“ Udělala jsem prsty pohyb stříhání, nad čímž se Maisie otřásla.

Chvíli si ťukala na bradu a pak mě najednou chytila za ruku. „Pojď,“ pobídla mě a já neměla jinou možnost než ji následovat. Na šestileté dítě byla silná.

Po několika minutách, kdy mě vlekla klikatými chodbami a po úzkých schodištích, mě dovedla do pokoje v patře. Položila si prst na rty, zazubila se, vytáhla klíč zpod nedaleké vázy a otočila jím v zámku.

Když otevřela dveře, udeřil mě pach zatuchliny a pavučin. Rozkašlala jsem se a mávala si rukou před obličejem. Ale pak se mi rozšířily oči.

Uvnitř místnosti byla velká skleněná vitrína. A uvnitř té vitríny… byla nádherná plesová róba.

Ale ne jen tak ledajaká.

„To je práce mé matky,“ vydechla jsem. Přistoupila jsem blíž ke skleněné vitríně a s úžasem si ji prohlížela.

Rukopis své matky bych poznala kdekoli, ale tahle róba byla obzvlášť dechberoucí. Pod vestavěnými světly skleněné vitríny se třpytila, korálky zachycovaly záři jako tisíce drobných tančících perel. Obrovská sukně se rozšiřovala jako velká, jiskřivá kopule, dlouhé rukávy byly u ramen nabírané a u hřbetu každé ruky přecházely do štíhlých špiček.

Pamatovala jsem si, jak matka tyhle šaty šila, a mohu s jistotou říct, že jsem nečekala, že je ještě někdy uvidím.

Máma dostala zakázku na tyto šaty, když mi bylo pouhých pět let, a byl to jeden z prvních kousků, u kterého mě požádala, abych pro ni nakreslila návrh. Hrdě jsem jí ukázala kresbu a po několika úpravách moje matka proměnila můj dětský náčrt princeznovských šatů v dokonalou plesovou róbu.

Byl to jeden z našich nejpyšnějších společných okamžiků – náš první společný výtvor.

„Neříkej to tatínkovi,“ zašeptala Maisie konspirativně, vytáhla z kapsy svazek klíčů a zacinkala jimi ve vzduchu.