Alfa Gideon odvedl Maisie i mě ze sálu, zatímco se Maisie pevně držela nás obou za ruce. V hlavě se mi točily události večera a myšlenky se neustále vracely k mateřskému znaménku na Maisiině krku.

Běhal mi mráz po zádech při pomyšlení, že by to skutečně mohla být ona – moje dcera, dítě, které jsem před tak dlouhou dobou ztratila.

Ta představa mě naplňovala nadšením i děsem zároveň. Pomyšlení, že by mohla být tak blízko, že tu celou tu dobu byla, a teď je přímo vedle mě, na dosah ruky, bylo ochromující.

Ale také to nedávalo smysl. Maisie byla Alfova dcera. On by přece… Nebylo možné, aby náš Alfa ukradl mou dceru.

Že ne?

A přesto… viděla jsem to znaménko.

Ale možná to byla jen náhoda.

Maisie radostně poskakovala vedle nás a vzrušeně Gideonovi vysvětlovala: „Dala jsem Tesse ty šaty! Jsou moc hezké na to, aby se nenosily! Navíc ji mám ráda – chci ji!“

Její nevinné prohlášení mě zasáhlo. Pouto mezi námi vzniklo okamžitě, to bylo jisté.

Ale necítila jsem se na to připravená – nebyla jsem připravená na její náklonnost ke mně, na možnost, že by mohla být moje. A přesto, jak jsem mohla popřít pouto, které jsem si k téhle milé holčičce už vytvořila?

Bylo mezi námi něco nepopiratelného, něco, co mě s každou další vteřinou tahalo za srdce.

Sotva jsem stačila zpracovat své myšlenky, Gideon jí odpověděl napomenutím.

„Příliš rychle důvěřuješ cizím lidem.“ Jeho oči sklouzly přes její hlavu k mým a on se zamračil, pohled měl chladný a plný podezření. Jeho zamračení se prohloubilo, což bylo jasným znamením, že se mu nelíbí, jak moc mě má Maisie ráda – nebo možná, co pro ni začínám znamenat.

Ale Maisie se nenechala jeho odpovědí odradit a pokračovala dál: „Mně je to jedno!“ Trvala na svém a tahala ho za ruku. „Zkouška družek je od toho, aby mi našla novou maminku, ne? No, a mně se nejvíc líbí Tessa! Je milá, krásná a je jí jedno, kdo jsi, tati. Ona je ta maminka, kterou jsem hledala!“

Její slova mi způsobila bodnutí u srdce, ten druh bolesti, který přichází, když se naděje proplete se strachem. Maisie mi stiskla ruku a mě srdce bolelo, rozpolcené mezi možností, že by Maisie mohla být mou dcerou – a realitou situace, ve které jsem se nyní nacházela.

V hlavě se mi honilo tolik otázek – například jak by mohl Alfa unést mé dítě, pokud to bylo moje dítě – ale snažila jsem se všechny otázky vytěsnit a soustředit se na přítomnost.

Teď jsem se těmi otázkami nemohla zaobírat. Ne tady. Ne teď.

Alfa Gideon zůstal Maisiinými slovy nepoznamenán, i když napětí v jeho postoji mi napovídalo, že není tak netečný, jak předstíral. Byl napjatý.

Pokynul nedaleké služebné, která přispěchala blíž. Ukázal na Maisie.

„Odneste prosím Maisie do jejího pokoje,“ nařídil. „Na jeden večer už měla vzrušení až dost.“

„Ale tati!“ prosila Maisie, ale jeho pohled byl pevný a nepřipouštěl žádné diskuse. Povzdechla si a neochotně mě pustila za ruku.

„Dobrou noc, Tesso,“ zašeptala a věnovala mi jemné, dlouhé objetí. Teplo jejích paží kolem mě způsobilo, že mě srdce bolelo ještě víc.

„Dobrou noc, Maisie,“ odpověděla jsem tiše a objetí jí oplatila, než jsem ji pustila. „Možná si zítra půjdeme hrát do zahrady?“ zeptala jsem se vesele v naději, že jí zvednu náladu.

Nadšeně přikývla a oči se jí rozzářily vzrušením. „Ano! Můžu ti ukázat tu supertajnou schovávačku, co jsem našla pod tou velkou vrbou! Je to skvělý místo na schovku. A můžeme chytat motýly! Je jich tam strašně moc!“ Její hlas překypoval vzrušením, jak poskakovala na špičkách.

„To zní jako skvělá zábava,“ řekla jsem s úsměvem. „Ráda uvidím tvou tajnou schovávačku. Třeba můžeme vzít nějaké svačiny a udělat si malý piknik. Co ty na to?“

„Ano! Oh, a možná můžu poprosit služebné, aby přinesly můj čajový servis! Vždycky jsem chtěla mít v zahradě čajový dýchánek. Ty můžeš být královna a já princezna… A můžeme pozvat motýly, aby se k nám přidali!“

Zasmála jsem se jejímu nadšení. „Čajový dýchánek s motýly zní dokonale.“

Zachichotala se a pak se podívala na Alfu Gideona. „Tati, ty jsi moc vážnej na to, abys byl dvorní šašek. Můžeš být ten velkej zlej vlk, co nás chce ulovit!“

Alfa Gideon vypadal otráveně, že ještě nešla spát, a podrážděně se podíval na mě a na služebnou.

„Maisie, na hraní budeš mít zítra spoustu času, ale teď už opravdu musíš jít do postele.“ Jeho tón byl pevný, ale byla v něm cítit jemnost, která ukazovala, že má pro Maisie slabost.

„Dobře, dobře,“ řekla Maisie. Podívala se na nás oba vesele. „Dobrou noc!“ řekla znovu, než se nechala služebnou odvést chodbou.

Ještě jednou se na mě ohlédla s malým zamáváním a širokým úsměvem, než ji služebná odvedla za roh chodby.

Gideon měl rty pevně sevřené a já si říkala, jestli ho nemrzí, že ho zapomněla obejmout.

…

O něco později, už převlečená ze šatů, jsem se ocitla v Alfově pracovně. Byla to místnost stejně impozantní jako její majitel, mírně řečeno.

Tři stěny byly lemovány knihovnami od podlahy až ke stropu, plnými knih s hřbety opotřebovanými používáním. Na čtvrté stěně byl velký krb a před ním plyšová pohovka. Jeho velký stůl byl obklopen knihovnami a já seděla naproti němu na tvrdé dřevěné židli, na kterou určitě nechal lidi sedat, když jim chtěl dát najevo svou nadřazenost – byla neuvěřitelně nepohodlná.

Rozhodně to byl kontrast k velkému, polstrovanému kancelářskému křeslu, ve kterém seděl on.

Chování Alfy Gideona bylo stejně chladné jako židle pode mnou. Jeho pohled byl ostrý, když přede mě na stůl dopadl dokument a on ho postrčil mým směrem.

„Nevěřím vám,“ řekl chladně. „Věřím, že jste se k Maisie přiblížila s postranními úmysly. Možná své dceři dopřávám její vrtochy, ale to neznamená, že stejnou laskavost prokážu i vám.“

Zaskočená jsem vyskočila, připravená se bránit. „Nemám vůči Maisie žádné špatné úmysly. Chci se o ni jen starat. Nikdy bych…“

Přerušil mě a hodil po mně další papíry. Čekala jsem, že to bude nějaké vyplacení, úplatek, abych opustila jeho dům, Maisie i celou tuhle Zkoušku družek. Před pár dny bych to možná i vzala, ale teď…

Ale teď se všechno změnilo, když jsem na Maisiině krku uviděla to známé mateřské znaménko ve tvaru půlměsíce. Mohla by to být moje dávno ztracená dcera a bez ohledu na to, co se stane, jsem se té naděje nemohla vzdát. Musela jsem tu zůstat dost dlouho na to, abych to zjistila s jistotou.

„Prosím, musíte mi to nechat vysvětlit,“ začala jsem se zalykajícím se hlasem.

„Čtěte,“ přikázal Gideon chladně, než jsem stačila domluvit. Polkla jsem a neochotně otevřela dokument. Pak jsem zamrkala na tučný nadpis, který na mě zíral.

„Smlouva o… družce??“