V očích rodiny Sinclairových dlužila Sloane Chloe už jen za to, že se vrátila – protože Chloe se kvůli ní stala z pravé dědičky dědičkou adoptivní.

Ale nic z toho nebyla Sloanina volba. Nebyla to ona, kdo našel rodinu Sinclairových. Oni našli ji. Přivedli ji domů, jen aby se k ní chovali, jako by tam nepatřila.

Sloane se cítila zmatená a říkala si: ‚Pokud si myslí, že je Chloe tak dokonalá, že by mohla nahradit jejich vlastní krev, tak proč se obtěžovali mě hledat a přivádět zpět?‘

‚Bylo to jen proto, abych se mohla dívat, jak Chloe rozmazlují, co hrdlo ráčí?‘

Sarkasmus v Sloaniných očích byl zřejmý a Juliana to rozzuřilo. Tvář mu ztemněla. „Kdybys nebyla tak bezohledná a sobecká, Chlo by v tomhle průšvihu neskončila.“

„V jakém průšvihu?“ opáčila Sloane.

Chloinin výraz se okamžitě změnil. „Juli, dneska má Sloane svůj návrat domů. Netahejme sem minulost.“ Otočila se k Derekovi. „Dereku, neříkal jsi, že se chceš sejít s mým dědečkem? Pojďme.“

Derek se podíval na Sloane, jeho oči byly hloubavé a nečitelné. „Ty nejdeš?“ zeptal se lhostejně.

Sloanin pohled se rozjasnil. Odpověděla téměř instinktivně: „Jdu.“

Derek lehce přikývl. „Tak pojďme.“

Sloane se ho chystala následovat, když ji Julian náhle popadl za paži. Jeho sevření bylo tak silné, že bolestí svraštila čelo.

„Plánuješ se před dědou ukázat takhle? Co, zase se na nás snažíš žalovat?“ ušklíbl se Julian.

Sloane si nemyslela, že by na jejím oblečení bylo něco špatného. Aspoň bylo čisté a úhledné. Ale pokud šlo o setkání s Arthurem, nechtěla se s Julianem hádat.

„Nemám nic jiného na převlečení,“ řekla Sloane.

Ve vězení nosila uniformy. Své vlastní oblečení nosit nesměla. Šaty, které měla na sobě teď, byly ty samé, co měla před třemi lety. Po tak dlouhém skladování byly vybledlé a obnošené – pochopitelně.

„Pojď se mnou,“ řekl Julian a jeho pohled byl najednou nečitelný. Pak se otočil a odešel. Sloane šla za ním.

Po třech letech se vila hodně změnila a Sloane tu všechno připadalo cizí.

Když došli do druhého patra, Julianův výraz se mírně změnil. „Byla jsi pryč tři roky a tvůj pokoj nikdo nepoužíval. Udělali jsme z něj šatnu pro Chlo.“

Sloane se na okamžik zarazila, pak bez velkých emocí přikývla. „Rozumím.“

Její lhostejnost v Julianovi vyvolala pocit, že mu zase dává najevo svůj postoj. Chtěl vyštěknout, ale nakonec věděl, že v tom, jak se k Sloane zachovali, byli v právu oni, a tak se udržel.

S ponurým výrazem Julian otevřel dveře. Uvnitř byl celý pokoj proměněn v obrovskou šatnu. Stěny lemovaly prosklené skříně plné řad oblečení jako v oddělení obchodního domu, jasný důkaz toho, jak moc rodina Sinclairových Chloe rozmazlovala.

Julian vytáhl z rohu jeden komplet a hodil ho Sloane. „Tohle je oblečení, které se Chlo nelíbí. Nemá ráda, když se někdo dotýká jejích věcí. Až si to vezmeš, nemusíš to vracet. Jestli to nebudeš chtít, tak to vyhoď.“

Sloane se převlékla a vyšla ven. Přiléhavý svetr na ní trochu visel, ale rychle si ho upravila a vykročila. „Mám hotovo.“

Julian na ni pohlédl, jeho výraz byl těžko čitelný. „Pojďme.“

Sloane bylo jeho chladné chování jedno. Srdce měla plné vzrušení a nervozity při pomyšlení na to, že uvidí Arthura.

Julian šel rychle. Než ho Sloane stačila dohonit, už zmizel.

Sloane to nevadilo. Přesně věděla, kde Arthur bydlí. Ale právě když se chystala vyjít z vily, radost bublající v její hrudi v mžiku zmizela.

„Sloane, konečně jsi doma.“ Její matka Eleanor Sinclairová se ve chvíli, kdy uviděla Sloane, rozplakala a hlas se jí zadrhl.

Eleanor se k ní natáhla, aby ji objala, ale Sloane ucouvla.

Eleanorina tvář ztuhla. Její výraz se změnil v bolestný. „Sloane, ty mi to dáváš za vinu?“

Sloane nechápala, proč se Eleanor takhle ptá, a pomyslela si: ‚Copak jí to nemám dávat za vinu? Poslali mě do vězení, nechali mě vytrpět všechnu tu bolest. A já jim to nesmím vyčítat?‘

„Paní Sinclairová, jdu za dědečkem.“ Sloanin hlas byl mírně zastřený.

Eleanor vypadala, jako by dostala těžkou ránu. Celé tělo se jí zapotácelo. „Sloane, jak jsi mi to právě řekla? Ty mi to opravdu dáváš za vinu.“

Eleanor se po tvářích kutálely slzy. I když takhle plakala, stále vypadala elegantně a krásně, jen teď s nádechem křehkosti.

Když se Sloane poprvé vrátila k rodině Sinclairových, měla Eleanor opravdu ráda. Myslela si, že Eleanor je půvabná, důstojná a laskavá.

Sloane tolikrát doufala, že s ní Eleanor bude mluvit tak jako s Chloe, jemně a s láskou.

Ale jediný čas, kdy se Eleanor k Sloane chovala s touto něhou, byl tenkrát, když ji nutila jít do vězení místo Chloe.

Sloane si pomyslela: ‚Jaký výsměch.‘

„Mami, proč pláčeš?“ Chloe přispěchala k Eleanor s ustaraným výrazem.

Chloe se třásl hlas dojetím a oči se jí zalily slzami přesně jako Eleanor. „Sloane, jestli jsi naštvaná, vybij si to na mně. Jen nebuď takhle smutná na mámu.

Kvůli tobě nejí a nespí. Už tak je úplně vyčerpaná. Tobě je to možná jedno, ale mně ne.“

Eleanor nesnesla pohled na svou adoptivní dceru, kterou s láskou vychovala, v slzách. Okamžitě si své slzy otřela. „Chlo, jsem v pořádku. Neplač, miláčku. Jsem v pohodě.“

„Mami, Sloane má plné právo mi to zazlívat. Nebýt mě, dostala by všechnu vaši lásku,“ řekla Chloe, kousla se do rtu a v očích se jí leskly slzy, vypadala srdceryvně a uboze.

„Tohle není tvoje chyba, Chlo. Nepřemýšlej o tom takhle,“ řekla Eleanor trpělivě a utěšovala ji. Ty dvě vypadaly mimořádně vřele a blízké si.