Sloane se nechtěla dívat na Eleanor a Chloe, jak předvádějí své sladké divadlo matky a dcery.

Právě když kolem nich Sloane procházela, uviděla Juliana přicházet z druhé strany. Zdálo se, že si všiml Eleanorina pláče, a zrychlil krok, hlas mu zněl ostře hněvem. „Sloane, cos to mámě řekla?“

Sloane se na něj bezvýrazně podívala a klidně se zeptala: „Pane Sinclair, možná byste se měl zeptat své matky, co řekla ona mně. Já jí řekla jen jednu věc.“

Julian se na Sloane podíval s jasnou nedůvěrou. Už chtěl něco říct, když promluvila Eleanor: „Juli, buď na Sloane milejší. Jsem v pořádku. Jen jsem moc ráda, že ji zase vidím.“

Julian byl Eleanorou napomenut a věnoval Sloane otrávený pohled, ale už nic neříkal.

„Sloane, pořídila jsem ti nové oblečení a boty. Proč máš na sobě něco, co ti ani nesedí?“ Eleanor pohlédla na Sloane a mírně se zamračila.

Sloane vzhlédla, její tón byl stále plný netrpělivosti. „Není třeba. Tohle stačí. Jdu za dědečkem.“

Chystala se odejít, ale Julian jí zastoupil cestu a řekl: „Děda už spí.“

„To není možné. Derek je ještě u něj, ne?“ Sloanin hlas znervózněl. Neviděla Arthura tři roky a teď zoufale toužila ho spatřit.

„Derek už odešel,“ odpověděl Julian, očividně otrávený. Pomyslel si: ‚Nebýt jí, Derek by zůstal na večeři.‘

„Sloane, neboj se. Dědu uvidíš zítra,“ řekla Eleanor jemně a snažila se Sloane uklidnit.

Sloane frustrovaně sklopila oči. Nebýt jich, stihla by Arthura včas. Zůstala zticha a otočila se, aby šla dovnitř.

„Sloane, tvůj pokoj je připravený. Teď, když jsi zpátky, to chci opravdu napravit,“ poznamenala Eleanor měkce.

Sloane nereagovala. Stejně tu původně neplánovala zůstat. Jen se ještě neviděla s Arthurem.

„Dobře,“ odpověděla Sloane s přikývnutím.

Eleanor byla nadšená. Její oči sjely na batoh v Sloanině ruce a ve výrazu se jí mihl záblesk bolesti. „Juli, je Sloanin pokoj připravený? Ať si jde nejdřív odpočinout.“

Julian vypadal trochu nesvůj. Odpověděl: „Pokoj ještě není hotový. Nech ji zatím v pokoji pro služebnou.“

„Juli, cos to právě řekl?“ Eleanor vypadala, že nemůže uvěřit vlastním uším. Julian už neřekl ani slovo.

Sloane promluvila: „Kde je pokoj pro služebnou?“

Už se s nimi nechtěla hádat. Poté, co dostala odpověď, vzala si batoh a vešla do pokoje v prvním patře.

Eleanor vypadala, že chce ještě něco říct, ale když si vzpomněla na to, co Julian udělal, raději mlčela.

Sloane zavřela dveře. Pokoj pro služebnou byl jednoduše zařízený, ale měl všechno, co potřebovala. Rodina Sinclairových byla bohatá a ani pokoj pro služebnou nebyl malý.

Sloane nebyla vybíravá v tom, kde bydlí. Ve vězení byla i na samotce. Tohle prostředí vlastně vůbec nebylo špatné.

Trochu si vybalila, vytáhla telefon, aby ho nabila, a odpověděla na pár zpráv. Pak zaslechla zaklepání na dveře.

„Sloane, máma mě poslala, abych tě zavolala k večeři.“ Chloe stála u dveří s jasným úsměvem.

Sloane však v jejích očích jasně viděla skryté nepřátelství. Odpověděla: „Rozumím. Pojďme.“

U jídelního stolu Eleanor nadšeně nakládala jídlo na Sloanin talíř. Sloane instinktivně svůj talíř zakryla a odtáhla ho. Kousek brokolice spadl na stůl.

Julianův hlas byl hluboký a plný hněvu. „Sloane, proč se tak cukáš? Máma se tě jen snaží obsloužit.“

„Promiňte. Je to zvyk,“ řekla Sloane.

Opravdu si na to zvykla. Ve vězení, kdykoli se někdo během jídla natáhl k jejímu talíři, bylo to buď proto, aby jí ukradl jídlo, nebo aby jí tam hodil odpadky. Pokud neuhla dost rychle, nenajedla se vůbec.

Julian se vzteky ostře zasmál. „Sloane, jsi tak špatná lhářka. Myslíš si, že ti to budeme věřit?“

Sloane odložila příbor a podívala se mu přímo do očí. „Zda tomu věříte, nebo ne, je na vás.“

Eleanor rychle zasáhla. „Juli, Sloane tím nic nemyslela. Pojďme, jezme, než to jídlo vystydne.“

Julian potlačil vztek a mlčel, ale způsob, jakým se na Sloane díval, byl, jako by po ní házel nože.

Sloane dělala, že si toho nevšímá. Viděla horší – krutější a temnější pohledy než ten jeho. Ve srovnání s nimi nebyl Julian nic.

„Sloane, proč nejíš? Chutná ti to jídlo?“ Eleanor se na ni ustaraně podívala.

Sloane nevěděla, proč jí Eleanor dnes věnuje tolik pozornosti. Kdyby to bylo před třemi lety, byla by nadšená a myslela by si, že ji Eleanor konečně vidí, konečně jí na ní záleží a chce být k ní něžná.

Před třemi lety by Sloane Eleanorinu pozornost potřebovala. Ale teď už ne.

„Ne, jen je to trochu moc těžké. Nezvlídám to,“ řekla Sloane.

Jídlo na stole nebylo mastné, ale všechno mělo tu sladko-pálivou příchuť, kterou měla ráda Chloe.

Julian si nemohl pomoct a ušklíbl se: „Dřív jsi jedla normálně, ne? Najednou to nejde?“

Sloane k němu vzhlédla, její hlas byl plochý. „Tehdy jsem ještě neměla žaludek zničený hlady. Po třech letech ve vězení se hlad stal normou. Jíst rychle se stalo normou. A žaludeční problémy se staly taky normou.“

Julian ztuhl. Eleanorině oči zčervenaly, když se zeptala: „Sloane, proč jsi nám nezavolala a nic neřekla? Vždycky jsem si myslela, že se tam máš dobře.“

Sloane to přišlo jen ironické. ‚Jak by se někdo mohl mít ve vězení dobře?‘ pomyslela si. Oni byli ti, kdo ji tam poslali, a pak ani nehnuli prstem, aby jí pomohli.

Vězení bylo místo, kde silní vzkvétali a slabí byli drceni. Sloane neměla peníze ani moc. Nechat se sebou zametat byla její každodenní realita.

Pokud jde o ty telefonáty, Sloane se při té vzpomínce jen chladně zasmála. „Já jsem volala,“ řekla.

„To není možné,“ vyhrkl Julian. „Nikdo doma od tebe nikdy hovor nepřijal.“ Jak mluvil, najednou se zarazil.

V Sloaniných očích se objevil náznak posměchu. „Dva měsíce poté, co jsem nastoupila, jsem volala domů. Zvedla to služebná. Řekla mi, že jste všichni vzkázali, že se mám soustředit na odpykání trestu a už nevolat.“

Atmosféra u stolu okamžitě zamrzla.