# Kapitola 3: Chrámové pokušení

Poté, co mě ten chlápek Kavros zřídil, vyběhnu z tělocvičny a snažím se najít nějaký úkryt. Skončím v jídelně a jím něco luxusního, čemu říkají „ceviche“. Chutná to jako ocet a na dotek je to jako syrové kuře. Podařilo se mi do sebe nasoukat pár soust, když mi pípne telefon. Na displeji bliká zpráva od Kaelara.

Kaelar (13:45): Sejdeme se na 450 E Peak Hwy ve 14:00. Neztrať se.

Je to zlověstné jako vždycky, ale je to přesně Kaelarův styl. Vždycky se mnou mluvil úsečně. Možná je to tím jeho opovržením vůči mně a mé matce za to, že jsme zničily dokonalé manželství jeho tatínka, nebo je to prostě jeho povaha. Navzdory tomu, jak nejasná a divná ta zpráva je, mám v hlavě Alaricův slib. Říkal mi, že na mě Kaelar na Lunisriveru dohlédne. Postará se, abych zapadla a tak dále. Zatím dělám cokoli jiného, jen ne to, že bych zapadala. Na druhou stranu, s Kaelarem jsme se rozdělili v momentě, kdy jsem do tohohle bohem zapomenutého místa vkročila. Možná na mě vážně chce dohlédnout.

Nebo je to past.

Bez ohledu na to vyhodím ceviche a vydám se přes kampus. Telefon mi hlásí, že je to deset minut chůze, což znamená, že dorazím přesně včas, pokud se neztratím.

Kampus je nádherný, to musím uznat. Zeleň je v tuhle roční dobu v plném květu. Velké vrby se klenou nad cestičkami, které se proplétají mezi budovami. Sály a koleje vypadají jako gotické hrady, tmavý kámen s hrozivými černými chrliči visícími z okapů střech.

Telefon mě nasměruje k menší budově. Je mírně stranou od hlavního kampusu a vypadá hezčí a novější než ostatní budovy. Černý mramor je hodně podobný tomu na Valkarské pyramidě, ale vypadá spíš jako kostel než jako zbloudilá egyptská stavba. Rozhlédnu se a zdá se mi, že tuhle část kampusu všichni opustili.

Pomalu se přikradu ke dveřím. Zkusím zavolat na Kaelara, ale nic neslyším. Vstoupím dovnitř a znovu zavolám jeho jméno.

„Kaelare? Haló?“

Dveře se za mnou zabouchnou. Uslyším sérii cvaknutí a okamžitě zpanikařím. Pokusím se dveře vytrhnout, ale jsou zamčené. Skvělé. Pokračuji v pomalé chůzi kostelem. Uvnitř je taková tma, že sotva vidím, kam šlapu. Za rohem zaslechnu tlumené zvuky a opatrně vystrčím hlavu, abych se podívala, jestli je to Kaelar.

Mladý pár je propletený u zdi. Její hlava je zakloněná v extázi. Dlouhé hnědé vlasy jí stékají po ramenou a splývají přes hrudník. Tričko má vyhrnuté vysoko a nahrnuté pod bradou. Mužova ruka jí s náruživostí hněte prsa, zatímco jí saje odhalený krk. Své vlastní tričko odhodil na podlahu a zádové svaly se mu v tlumeném světle svíček vlní.

Okamžitě se zastydím a zůstanu přibitá na místě, jak sleduju, jak se jeho ruka pohybuje po její kůži. Sklouzne níž a její plný hrudník je vystaven větru. Cítím, jak se mi do tváří hrne horkost. Jeho ruka se přesune mezi její nohy a dívka vydá chlípné zasténání. Plácnu si rukou přes pusu a zkoprněle na ně zírám. Muž dívku otočí tak, že se o zeď opírá on, přičemž jejich rty zůstávají spojené. Ona se do něj opře, zatímco jeho ruka dál pracuje pod její sukní. Noha, kterou má blíž ke mně, se obemkne kolem jeho boku. Přesune se od jejích úst, aby jí znovu začal sát krk, a v tu chvíli se naše pohledy střetnou.

„Co to sakra je?“ zasyčí.

„Nepřestávej,“ zakňučí dívka a zavrtí boky proti jeho ruce. „Prosím, miláčku.“

„Kdo jsi?“ vyštěkne muž. „Tohle je soukromá budova!“

Dívka se konečně otočí ke mně. Vykřikne a okamžitě od chlapce odskočí. Stáhne si tričko a vyběhne druhou stranou místnosti. Muž, stále svlečený do půl těla, vyrazí ke mně.

Couvám pryč. „Omlouvám se – můj – já – můj bratr –“

„Znovu se ptát nebudu,“ vyštěkne. „Kdo. Kurva. Jsi?“

Ten muž vypadá děsivě povědomě. Má medově zlaté oči a vlnité hnědé vlasy. Dojde mi to jako blesk – vypadá úplně stejně jako Kavros. Znovu ustoupím a zvednu ruce v obranném gestu.

„Moc se omlouvám – nechtěla jsem –“

„Musíš být nová,“ vyštěkne muž. „Tohle je majetek Valkarových. Výhradně pro bratry Valkarovy a nikoho jiného.“

„Sakra,“ vydechnu. „Bylo mi řečeno, abych sem přišla. Dveře byly otevřené a –“

„Některým z bratrů?“ přeměří si mě pohledem a odfrkne si. „Nevím, který z mých bratrů by se kdy zahazoval s někým tak odporným, jako jsi ty.“

„Ne, ne!“ vykřiknu.

Okamžitě mi dojde, že jsem v naprostém háji. Tenhle muž je bratr Valkar, budoucí alfa král. A já jsem právě vtrhla do jeho tajného prostoru a zničila mu milostnou chvilku s nějakou holkou. Soptí na mě a já znovu couvám. Zády narazím do zdi, jsem v pasti.

„Kaelare!“ zařvu. „Můj nevlastní bratr Kaelar mi řekl, abych sem přišla!“

Muž se zastaví. Svraští obočí. „Kaelar? Kaelar Thorne?“

„A-ano!“ vykoktám. „Je to můj nevlastní bratr. Jsem Vespera Thorneová!“

Muž se ohlédne přes rameno. „Thorne!“ štěkne. Ze stínů se vynoří můj nevlastní bratr. Moje přítomnost ho zřejmě mate.

„Vespero?“

„Kaelare!“ vykřiknu. „Řekni jim, žes mi řekl, abych sem přišla. Já ne – nechtěla jsem vniknout dovnitř!“

„O čem to mluvíš?“ řekne Kaelar pomalu. Podívá se na druhého muže. „Tohle je Valkarské sanktuarium. Nikdy bych ti neřekl, abys sem chodila.“

Cítím, jak se mi žaludek propadá až k patám. Byl to podraz. Věděla jsem to.

„Zavrosi, moc se omlouvám,“ řekne Kaelar a zavrtí hlavou. Podívá se na mě s nevěřícným výrazem. Chci mu vyškrábat oči. „Není na takový luxus zvyklá. Musela sem vlézt, protože to tu vypadalo hezky. Omlouvám se.“

„Klasická zlatokopka, co?“ poznamená Valkarův bratr Zavros s uchechtnutím. „Cpeš se na místa, kam nepatříš.“

„Vážně celá matka,“ řekne Kaelar a pořád kroutí hlavou. Odmlčí se a podívá se na mě. „Říkal jsem tátovi, že je špatný nápad posílat ji sem. Bude jen dělat problémy.“

Prudce otočím hlavu a vidím Zavrose, jak kráčí ke mně. Jsem naprosto bez řeči, když mi vezme bradu do dlaní. Jeho dotek je jemný, navzdory té zlobě, se kterou na mě mluvil. Natočí mou tvář k matnému světlu svíček a pak ji otočí zpět, aby se mi podíval do očí. Jsou to stejné medové plameny jako u Kavrose. Těžce polknu.

„No tak,“ udělá tiše. „Já mám trošku problémů rád. Obvykle chutnají nejsladčeji.“

Jazykem si olízne spodní ret. Navzdory sobě zakňučím. Zavrosův úsměv se zkroutí jako u kocoura Šklíby. Podívám se mu přes rameno na Kaelara, jehož rty jsou roztažené do úšklebku. Krev ve mně vře, ale pořád jsem přimražená na místě. Zavros mi přejede palcem po rtech a mé oči se k němu trhnou zpět.

„Kluci,“ křikne. „Pojďte se podívat na toho králíčka, co jsem nám chytil na hraní.“

Ve dveřích se objeví tři další postavy.