Kavros a Zavros mě doslova vyhodili ze svého chrámu. S žuchnutím jsem dopadla do hlíny a okamžitě se přetočila na záda, abych své útočníky proklela. Naštěstí pro ně už zavřeli dveře a zmizeli mi z dohledu.

Vstala jsem a oprášila se. Téhle nové školy jsem pro dnešek měla dost a byla jsem připravená jít spát. Odpochodovala jsem zpátky ke studentskému centru. Jeden ze strážných mi dal průkazku a ukázal na kolej, kde jsem měla bydlet. Poděkovala jsem mu, dostala jsem jen obezřetné přikývnutí, než se znovu ponořil do své práce.

Zvláštní.

Celé tohle místo bylo sakra zvláštní.

Prošla jsem celý kampus až ke své koleji. Moje zavazadla tam zřejmě dopravili někteří z ostatních průvodců. V žaludku jsem měla tíživý pocit, který mi klesal až k palcům u nohou. Něco na tom prostě nesedělo.

Elara Hall byla jedna z menších kolejí v kampusu. Přesto byla stejně krásná jako ostatní budovy. V ruce jsem svírala průkazku a vešla dovnitř. Čekal tam na mě malý turniket. Přitiskla jsem k němu průkazku a zatajila dech.

ZAMÍTNUTO.

Jasně. No ovšem.

Zkusila jsem to znovu, skoro z nevěřícnosti. Tohle se nemůže dít. Jak se to může dít?

ZAMÍTNUTO.

Zkoušela jsem to znovu a znovu a pokaždé se objevilo zářivě červené slovo a ozval se nepříjemný bzučivý zvuk, po kterém jsem měla chuť vrazit pěstí do té čtečky karet.

ZAMÍTNUTO.

ZAMÍTNUTO.

ZAMÍTNUTO.

„To se nezmění,“ řekne nějaký hlas.

Prudce otočím hlavu za tím zvukem. Za stolem napravo ode mě sedí hlídač, kterého jsem si při příchodu nevšimla. Nohy má na stole a zkřížené v kotnících. Má mírnou nadváhu a vypadá naprosto zanedbaně.

„Cože?“ řeknu.

Zaťuká prstem na stůl mimo můj dohled. „Vespera Vanceová, že?“ řekne. „Zrovna se tvoje jméno objevilo na nejnovějším seznamu Nul.“

„No do prdele...“ zamumlám si pod vousy. Nasaju plné plíce vzduchu. „Hele, moje věci jsou nahoře v pokoji, který mi byl přidělen. Pokud mě nepustíte nahoru, můžete mi je aspoň přinést?“

Venku před kolejí se ozval nějaký lomoz. Podívám se z okna a vidím hromadu látek, jak poletují ve větru. Jejich množství se zvyšuje, až z nebe sletí kufr a s duněním dopadne na zem. Oči se mi rozšíří hrůzou, když si všimnu zářivě zelené jmenovky se svými iniciálami. Podívám se zpátky na hlídače, naprosto zděšená. Ušklíbne se na mě a líně ukáže z okna.

„To je tvoje?“

Vyrazím z koleje ven do toho šílenství. Moje věci jsou všude. Všechny jsou postříkané nějakým flekatým šedým inkoustem. Dokonce i ten nový kostýmek od Chanelu, který mi koupil Alaric. Všechno je šedé. Sesypu se na zem a začnu se probírat těmi troskami v naději, že najdu něco, co není šedé. Nic takového nenalézám.

Poprvé od příjezdu do tohohle kampusu si nejsem jistá, co dělat dál. Naprosté zoufalství se mi vkrádá do mozku jako parazit. Držím v rukou cáry svého oblíbeného trička a cítím, jak mě v očích pálí slzy. Najednou ucítím poklepání na rameni. Prudce se otočím a okamžitě zaujmu obranný postoj.

K mému překvapení je dívka přede mnou drobná a nepředstavuje žádnou hrozbu. Za velkými obroučkami brýlí má velké oči. Uši má trochu moc velké na svou hlavu, takže vypadá tak trochu jako vystrašená myš.

„Promiňte?“ pípne.

„Ano?“ odpovím, pořád nedůvěřivá ke všem.

„Mám tě odvést do tvého nového pokoje,“ řekne. Hlas se jí mírně chvěje.

„Aha,“ povolím postoj a podívám se na ten nepořádek z kufru kolem sebe. „Jen si to...“ Začnu sbírat všechny své věci a házet je do kufru. Jedno kolečko je ulomené, takže bude utrpení táhnout ho tam, kam mě ta holka vede. Sbalím si všechny ty potrhané věci a podívám se na dívku. Jednou přikývne a pak se rozběhne pryč do kampusu.

Provede mě školou až na druhou stranu pozemku. Ucítím záblesk naděje, když dorazíme k budově větší než Elara Hall. Naděje je zničena, když mě dovede k boku budovy ke dveřím do sklepa. Otevře dveře a sejde po matně osvětlených schodech.

Když vejdu do místnosti, připadám si, jako bych vstupovala do zajateckého tábora. Je to jen holý prostor s hlínou na podlaze a několika roztroušenými lehátky. Všichni v místnosti jsou v šedém a vypadají naprosto zbědovaně. Je to skličující pohled.

„No,“ řekne ta malá holka a posune si brýle na nose. „Vítej v Hollow.“

Znovu se v úžasu rozhlédnu. „Vy jste všichni...“

„Nuly, ano,“ řekne dívka. Pokyne mi k prázdnému lehátku a obě se na něj posadíme. Pustím kufr na zem. V takovém prostředí působí naprosto nepatřičně.

„Bratři Valkarovi nás všechny nějakým způsobem označili za Nuly,“ pokračuje dívka. „Mají tendenci dělat s našimi věcmi totéž, když se proti nim nějak proviníme.“ Smutně se na mě usměje. „Pohled na tvoje šaty létající vzduchem je bohužel něco, co už jsem viděla mnohokrát.“ Povzdechne si. „V podstatě jsme tu stále studenti. Stále chodíme na všechny přednášky a na konci toho všeho můžeme odpromovat. Ale nikdo s námi nemluví. Jediní lidé, kteří nás mohou oslovit, jsou samy Nuly. Dokonce i profesoři nás v hodinách mívají tendenci ignorovat.“

„U všech bohů,“ vydechnu. „To je nelidské.“

Dívka pokrčí rameny. „Je docela fajn být ignorována. Lepší než být šikanována. Mimochodem, jsem Bovira. Zkratka pro Bovine, hovězí, protože si myslí, že jsem tlustá jako kráva.“

„Bovira?!“ vydechnu. „To je tvoje jméno?!“

Nakloní hlavu. „Úředně vzato ne, ale ano. Tady ano.“

„To jsou ti podělaní bratři, že jo?“ vyštěknu. „Jsou to takoví parchanti.“

„Oni tomu tady velí,“ povzdechne si Bovira. „Jak ti říkali?“

„Kanální krysa,“ zasyčím. „Snažila jsem se toho Kavrose usměrnit a on mě přepral. Jak to, že s tím nikdo nic nedělá?“

„Není to tak zlé,“ řekne jiná dívka. Je urostlejší než Bovira a na ramenou se jí rýsují svaly. Dlouhé vlasy má zapletené do copu na zádech. Má mírný přízvuk. „Dostáváme jídlo. Dostáváme vzdělání. Jasně, Hollow stojí za prd, ale tady dole nás nikdo neotravuje.“

„To je Peacey,“ řekne Bovira. „Zkratka pro Pretentious Cunt – Povýšená kráva.“

Okamžitě se zašklebím a podívám se na Peacey. Ona se na mě usměje zpátky.

„Řekla jsem Nyktosovi, že jeho kopie Hvězdné noci stojí za starou bačkoru hned druhý den školy. Řekl mi, že jsem povýšená kráva, a teď jsem tady.“

„Takže vy všichni jste měli problémy s bratry Valkarovými?“ zeptám se a rozhlédnu se. Všichni přikývnou. „Proč se nebráníte?“

„Bratři Valkarovi tuhle školu řídí,“ řekne dívka s tmavou pletí a zavrtí hlavou. „Dokonce i personál jim jde na ruku, aby si šplhli u Alfa Valkara, jejich táty. Každý, kdo se jim pokusí postavit, je sražen k zemi.“

„Takže jste se prostě smířili?!“ řeknu rozhořčeně.

„Máme jeden druhého,“ řekne Peacey. „Staráme se o sebe a dbáme na to, aby se kdokoli, kdo čelí hněvu Valkarových, cítil jako součást naší rodiny. Včetně tebe.“

Povzdechnu si. V tuhle chvíli nevím, co jiného říct. Den byl už tak dost vyčerpávající, ale přidání těch politických nesmyslů mě vyždímalo ještě víc. Nechám kufr ležet na zemi a svalím se na postel vedle Boviry. Ta mě pohladí po ramenou.

„Bude to dobré!“ řekne. „Pořád získáš vzdělání a staneš se platnou dámou ve společnosti.“

Ale já nechci být dáma. Chci být válečnice. Mám chuť to Boviře říct, ale jen se na ni smutně usměju. Ona mi úsměv oplatí.

„Za dvacet minut se zhasíná. Potřebuješ něco?“

Zavrtím hlavou. Bovira mě ještě jednou poplácá po zádech a odejde. O dvacet minut později se zhasne, ale já jsem stále vzhůru. V hlavě se mi honí události dnešního dne. V tuhle chvíli je nedokážu ani zpracovat. Trvá mi dobré tři hodiny, než konečně začnu usínat.

Právě když se mi klíží víčka, ucítím v náručí něco teplého a měkkého. Snažím se to setřást, ale pak uslyším žvatlavé zavrkání. Prudce otevřu oči a podívám se dolů do jasně modrých očí miminka.