Mám snad vlhký sen?

Aria

Zírala jsem na skleničku whisky ve své ruce a sledovala, jak se v jantarové tekutině odrážejí barová světla.

„Takže, jo,“ zamumlala jsem a slova se mi trochu pletla. „Tohle je příběh mýho zkurvenýho života.“

Hořce jsem se pousmála a zvedla skleničku ke rtům, přičemž jsem cítila to pálení po celé cestě dolů.

„Pár dní před svatbou jsem zjistila, že můj snoubenec je gay. A nejenom gay,“ odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. „Ten bastard mě dokonce uhodil. Věřil bys tomu?“

Otočila jsem se k barmanovi, který zrovna utíral sklenici, ale v polovině pohybu ztuhl a vykulil oči.

"To já jsem měla být ta, co ho uhodí! Jak jsem vůbec mohla dovolit, aby na mě ten parchant sáhl? Měla jsem je oba praštit tak silně do obličeje, místo abych tam jenom stála a brečela jako nějaká husa."

Barman odložil sklenici a zavrtěl hlavou, vypadal upřímně otřeseně. „Páni. Když jsem říkal, že si chci poslechnout váš životní příběh, nemyslel jsem si, že to bude tak hrozný. Ježíši.“ Tiše si hvízdl. „Ani si neumím představit, jak příšerně se teď musíte cítit.“

Skleničku jsem s cinknutím položila na bar a silně zamrkala, jak se mi točila hlava. Alkohol mě pálil v krku a všeho na mě bylo najednou nějak moc.

Ani jsem si nepamatovala, jak jsem se sem dostala. Jednu vteřinu jsem se s pláčem vyřítila z toho bohem zapomenutého domu a vzápětí jsem parkovala před nějakým náhodným hotelem. Místo abych si zarezervovala pokoj jako normální člověk, šla jsem rovnou k baru a objednala si tu největší láhev whisky, jakou tu měli.

Teď už byla většina z ní pryč. Zamračila jsem se a rýpala do odlupující se etikety na láhvi, jako by mi snad ublížila osobně.

Bože, to je takové klišé, pomyslela jsem si nešťastně. Podvedli mě, piju až do němoty a vykládám svou ufňukanou historku úplně cizímu člověku.

Vždycky jsem obracela oči v sloup, když jsem viděla ženy dělat něco podobného v knihách nebo filmech. Říkala jsem si: Páni, to je tak neoriginální. Autor by měl vymyslet nějaký lepší mechanismus zvládání problémů. Ale teď už jsem chápala, jak se cítily.

Když se člověk cítil tak na hovno, tak zbytečný a naprosto bezcenný, někdy bylo opití se do němoty to jediné, co ho dokázalo otupit.

Postrčila jsem skleničku směrem k barmanovi.

"Představte si tohle," řekla jsem hořkým hlasem. "Zjistíte, že vás váš snoubenec podvádí? Jasně, už to samo o sobě je dost špatné. Ale zjistit, že ho ženy vůbec nikdy nepřitahovaly? Že miloval někoho jiného a využíval vás jen k tomu, aby skryl skutečnost, že je gay? A nejen to, ještě měl tu drzost vás uhodit, aby ochránil svého milence."

Barman ztěžka polkl a odložil utěrku. Ve tváři byl pobledlý.

„Jo... kdybych to byl já, asi bych se prostě zabil.“ Rychle zvedl ruce. „Ale vy se nezabíjejte! Tím myslím, vážně, nedělejte to.“

Popadl láhev whisky, nalil mi další plnou sklenici a položil ji přede mě, jako by mi nabízel příměří. „Tohle je na účet podniku. Nebojte se, zlatíčko, určitě si najdete někoho mnohem lepšího. Někoho lepšího, než je tenhle odpad.“

Někoho lepšího? Zadívala jsem se na zlatavou tekutinu, co kroužila ve sklenici. Kdo by mohl být lepší než Trent? Je mi třiadvacet. Většina mužů v mém věku je na tom stejně špatně, jsou otravní, dětinští a neschopní dát mi to, co chci. Možná bych se měla v téhle fázi života zaměřit rovnou na starší muže. Ti by alespoň věděli, jak uspokojit ženu a jak se k ní správně chovat.

Vzala jsem skleničku a obrátila ji do sebe jedním dlouhým lokem. Prázdnou sklenici jsem položila na bar tvrději, než jsem měla v úmyslu, a schovala jsem hlavu do dlaní se silně sevřenýma očima. Nenáviděla jsem to. Tak strašně moc jsem tenhle pocit nenáviděla.

Začal mi zvonit telefon a vibroval o barový pult. Zamrkala jsem na něj, zrak se mi po whisky už trochu mlžil.

Dlouze jsem se zadívala na jméno volajícího a palec se mi vznášel nad displejem. Byla to moje matka. Nechtěla jsem to zvednout. Bože, opravdu ne. Protože jsem už předem věděla, jak to dopadne. Mohla bych všechno vysvětlit, mohla bych křičet, plakat, prosit a stejně by na tom nezáleželo. U mojí rodiny na tom nikdy nezáleželo. Ale nějaká malá, ubohá část mě stále doufala. Chtěla jsem věřit, že snad, možná tentokrát to bude jiné. Že mě možná opravdu vyslechne. Možná se mě zastane, nebo mě aspoň polituje, že?

Přijala jsem hovor. „Mami...“

Ani jsem to slovo nedořekla a z reproduktoru už vybuchl její hlas.

„Ty hloupé dítě!“ zaječela. „Co je to za nesmysly, které se doslýchám od Trentovy rodiny?! Ty jsi zrušila zasnoubení? Zbláznila ses? Uvědomuješ si, že svatba je už za pár dní?!“

Skousla jsem si ret, byl to můj starý nervózní zvyk, o kterém jsem si myslela, že jsem z něj už vyrostla, ale zjevně ne.

„Mami, já... Trent, on –“

„Sklapni už kurva, když se nedokážeš kloudně vyžvejknout!“ vyštěkla. Trhla jsem sebou a oddálila telefon mírně od ucha.

„Chci, aby ses okamžitě vrátila do toho domu,“ nařídila mi. „Klidně si klekni i na kolena, pokud to bude nutný. Pros ho, aby tě vzal zpátky!“

Na okamžik jsem zamrzla. Zírala jsem dolů na bar, na svou prázdnou sklenici.

„Mami...“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Jak bych ho mohla vzít zpátky? Trent... podváděl mě. Přistihla jsem ho – s někým jiným v naší posteli.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho a já si myslela, že se naštve kvůli mně. Že se za mě možná konečně postaví, ale pak se jen posměšně zasmála.

„No a co?“ odfrkla si. „Je to snad jedinej chlap, co podvádí? Každý podvádí. Je to chlap. Pro chlapy je normální podvádět.“

Pevně jsem zavřela oči a cítila, jak se se mnou znovu naklání svět. „Já –“

„Tvůj otec mě podváděl pořád,“ řekla, jako by se bavila o počasí. „A neslyšíš mě si stěžovat. Dává mi všechno, co chci. A na tom záleží. Tak použij tu svou dubovou palici, Ario.“

„Jsi jen naše adoptivní dcera. Nemůžeme se o tebe starat věčně. Ale Trent může, jemu na tobě záleží. Dovede ti dát život, kterým jsme my na tebe plýtvat nikdy nechtěli. Nebuď hloupá a do zítřka to dej do pořádku. Jestli se to dozví tvůj otec, moc dobře víš, čeho je schopen ti udělat.“

Těsně předtím, než zavěsila, jsem zaslechla, jak si pod nosem zamumlala: „To zbytečný děcko. Za všechno je tak nevděčná. Měla by být šťastná, že si ji takový chlap chce vzít, místo aby si stěžovala.“

Hovor skončil. Seděla jsem tam s telefonem v ruce a měla pocit, jako by mi někdo nožem vyřezal vnitřnosti.

Barman se naklonil přes pult a podíval se na mě s lítostí. "Jste v pořádku, slečno?"

Byla jsem v pořádku? Byla? Proč mě nikdo nemiluje? Proč mi lidé neustále ubližují?

Nebyla jsem nijak složitá. Nepotřebovala jsem žádné drahé věci nebo velkolepá gesta, abych se cítila výjimečně. Chtěla jsem jen někoho, jedinou osobu, které by na mně záleželo. Která by si mě vybrala a upřímně mě milovala. Proč to bylo tak těžké? Proč jsem měla pocit, že žádám o modré z nebe?

Prsty se mi pevně semkly kolem skleničky, ale pak jsem se donutila ji pustit. Zvedla jsem se na vratkých nohách a cítila, jak se se mnou místnost mírně kývá.

Barman ke mně natáhl ruku, jako by se mě pokoušel podepřít, ale zavrtěla jsem hlavou.

Zajela jsem rukou do kabelky, vytáhla velkou bankovku a hodila ji na pult. "Drobné si nechte," zamumlala jsem.

Aniž bych čekala na jeho odpověď, otočila jsem se a kráčela směrem k hale. Ostrá světla mě řezala do očí. Podpatky mi klapaly o mramorovou podlahu, když jsem došla k recepci.

"Dobrý den, máte volný pokoj? Něco ne moc drahého, prosím."

Recepční se zářivě usmál a prsty mu rychle kmitaly po klávesnici. "Dobrý večer, slečno. Okamžíček, hned vám najdu volný pokoj."

Zatímco jsem čekala, stoupl si vedle mě nějaký muž.

"Promiňte," oslovil muž recepčního a přitom si upravoval manžety od obleku. "Potřeboval bych náhradní klíč pro pana Kincaida, prosím. Jsem jeho asistent."

Sotva jsem o něj zavadila pohledem, když mu zazvonil telefon a on ho okamžitě zvedl.

"Ach, jo," řekl do telefonu, "právě jsem na recepci. Beru ten náhradní klíč pro pana Kincaida. Musím se ujistit, že má na zítřejší ráno připravené věci."

Přestala jsem ho vnímat. Recepční položil na pult dva klíče od pokojů. Jeden měl číslo šest. Ten druhý devět.

Muž po tom s devítkou bez podívání chňapl, a zatímco s telefonem na uchu odcházel, dál do něj mluvil.

Vzala jsem si klíč označený číslem šest, s mumláním poděkovala recepčnímu a zamířila k výtahu.

Opřela jsem se o stěnu výtahu. Musela jsem se soustředit, abych nepadla obličejem přímo na podlahu. Když jsem se konečně dostala do prvního patra, doklopýtala jsem ke správným dveřím.

Pokoj 6.

Zápasila jsem s klíčem, než se mi konečně podařilo dveře otevřít. Pokoj byl obrovský a mnohem luxusnější a hezčí na to, kolik jsem za něj zaplatila.

Zamračila jsem se. Nezamluvila jsem si přece nějaký prémiový pokoj. Že by recepční udělal chybu? Pokrčila jsem rameny. Jejich problém, ne můj. Byla jsem příliš unavená na to, abych to dneska večer ještě řešila. Zítra to můžou dát do pořádku.

Vešla jsem dovnitř, zavřela za sebou dveře a okamžitě zaslechla zvuk tekoucí vody.

Sprcha teče? Možná ji tu někdo zapomněl vypnout.

Jak jsem ale řekla, byla jsem příliš opilá, než abych se o to nějak zajímala. Vykopla jsem se z bot, stáhla si šaty přes hlavu a odhodila je někam na druhou stranu místnosti.

Chvíli jsem tam stála v tom černém krajkovém spodním prádle, které jsem si tak hloupě koupila, abych v něm mohla Trenta dnes večer svést. Zatlačila jsem ten smutný pocit hluboko do sebe. To je fuk. Potřebovala jsem se prostě jenom vyspat.

Doklopýtala jsem k té obrovské posteli a svalila se na ni. Prostěradla byla neuvěřitelně měkká. Okamžitě jsem zavřela oči a propadla se do spánku, ale po chvíli mě do obličeje uhodilo něco mokrého.

Zamračila jsem se. "Co to sakra... To jako prší uvnitř?"

Donutila jsem svá těžká víčka, aby se otevřela, a ocitla se tváří v tvář těm nejkrásnějším oříškovým očím, jaké jsem kdy viděla.

Tyčil se nade mnou nějaký muž a na postel z něj kapala voda. Černé vlasy měl mokré. Obočí měl zmateně a frustrovaně povytažené. Jeho hruď, štíhlá a vypracovaná, se leskla v tlumeném světle. Ručník mu visel nebezpečně nízko na bocích.

Zamrkala jsem nad pohledem na sexy cizince ve svém hotelovém pokoji.

"Mám snad... vlhký sen?"