Pohled Elary

Stál tam můj přítel a bývalý starší spolužák Ronan Sterling ve smokingu. Jeho prošedivělé vlasy, které kolem hlavy obvykle tvořily jakousi rozcuchanou svatozář, byly úhledně sčesané a jeho ruce, typicky umazané od barev, byly čisté s lesklými, čerstvě manikúrovanými nehty.

„Ronane?“ vydechla jsem.

Usmál se na mě a pak se podíval za mě na hotelového zaměstnance. „Je se mnou,“ řekl autoritativně.

Znovu mě to překvapilo. Ronan byl Alfa? Lidé na univerzitě předpokládali, že Ronan je Beta, a on je nevyváděl z omylu. Ale na druhou stranu by se kvůli tomu mohl setkat s odporem; Alfy se do uměleckých oborů pouštěly málokdy.

Nebylo to pro ně dost „mocné“.

Teď mi nabídl rámě, do kterého jsem se zavěsila. „Vypadáš dnes večer úžasně, Elaro,“ řekl.

„Ty jsi se taky pěkně vyfikl,“ oplatila jsem mu úsměv, zatímco mě vedl dovnitř sálu, který byl přepychově vyzdobený a doslova přetékal hosty. Vespera měla pravdu: mnozí zjevně nebyli Alfy.

„Co tě přivádí na tuhle nudnou alfskou tancovačku, drahá?“ zeptal se Ronan.

„Je tu můj souzený druh,“ řekla jsem pevně. Vespera si ho možná vezme, ale já jsem pro něj byla vyvolena. To mi stále zbývalo.

„Kdo to je?“ zeptal se v potěšeném překvapení.

„Kaelen Vance.“

Ronan se zastavil a podíval se na mě se složitou směsicí emocí. „Prezidentský kandidát Kaelen Vance?“

„Ten samý.“ Sebrala jsem se a čekala, až se začne smát nebo se na mě podívá s lítostí.

Neudělal ani jedno, jen řekl: „Chápu.“

Čekala jsem, zatímco lidé kolem nás tančili, pili a vyměňovali si laskavosti.

„Dnešní večírek je oslavou Kaelenovy kandidatury a také oznámením jeho zasnoubení s Vesperou Vanderovou,“ řekl Ronan a já přemýšlela, jestli je můj roztříštěný život vidět na mé tváři.

Tentokrát jsem to byla já, kdo řekl: „Chápu.“

Bylo vidět, že slova volí opatrně. „V kruzích Alf se dobře ví, že Kaelen a Vespera jsou zasnoubeni už od svých patnácti let.“

Přikývla jsem a nějak se mi podařilo zachovat příjemný výraz. Patnáct. To znamená, že to není kvůli jeho prezidentské kampani nebo korporátním plánům.

Pak přišla ještě horší myšlenka: Kaelen byl zasnoubený, když jsme se poznali. Všechny Alfy to věděly, ale já jsem nikdy nebyla dost důležitá, aby mi to řekl.

Není divu, že se našemu vztahu tak bránil, když jsme se poprvé potkali. Musel být tak zklamaný, že jsem člověk. Pravděpodobně si myslel, že mi prokazuje laskavost, když ze mě udělal svou společnici v posteli.

Ronan odvrátil zrak a já viděla Vesperu vystoupit na malý stupínek, kde hrála kapela. Hudba ustala a ona se usmála na dav.

„Moc vám všem děkuji, že jste dnes večer přišli,“ řekla a její mocný hlas Alfy se snadno nesl k davu. „Jak mnozí z vás vědí, Kaelen a já jsme tu nejen proto, abychom vám poděkovali za podporu jeho kandidatury na Alfa prezidenta, ale také proto, abyste s námi oslavili oficiální oznámení naší formální zásnubní oslavy, která se uskuteční příští měsíc, samozřejmě za úplňku.“

Ozval se bouřlivý potlesk a ze všech stran pršely srdečné gratulace. Sledovala jsem usmívajícího se Kaelena, jak stojí s Vesperou a šampaňským v ruce. Padaly konfety a dav jásal. Nikdy jsem neviděla Kaelena vypadat tak šťastně.

Nemohla jsem uvěřit, že ještě dnes ráno jsem si myslela, že nás naše dítě spojí v manželství. Nikdy neměl v úmyslu se mnou být. Pocítila jsem bodavou bolest u srdce, následovanou další v břiše.

Prohnala se mnou vlna závratě a vzpomněla jsem si, že jsem od rána nic nejedla. Ale bolest v břiše zesílila a já nedokázala zastavit čerň, která mi zaplavila oči.

Když jsem se probudila, byla jsem v nemocnici. Hned jsem viděla, že moje lůžko je v soukromém pokoji, a po mé pravici bylo velké okno, kterým jsem viděla svítání.

Po mé levici byla postava, kterou mi chvíli trvalo poznat, protože jsem si tak zoufale přála, aby to byl Kaelen. Ale byl to Ronan, kdo tam seděl, stále ve smokingu.

Jeho laskavé oči sledovaly, jak se namáhavě probouzím.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Omdlela jsi, děvče moje,“ řekl jemně.

Do tváří mi vhrnula horkost. „Před všemi?“

Zavrtěl hlavou. „Byla jsi velmi půvabná a jeden z číšníků mi pomohl tě dostat ven z místnosti. Vzhledem k těm všem oslavám si myslím, že si toho nikdo moc nevšiml.“

„Aspoň něco,“ řekla jsem slabě.

Ronan se na mě ustaraně podíval. „Musel jsem říct, že jsem rodina, abych tu mohl s tebou zůstat, a lékařka mi řekla o tvém těhotenství. Také říkala, že jsi byla dehydrovaná.“ Pokynul k infuzi připojené k mé paži.

„Chápu,“ řekla jsem. To slovo jsem teď říkala často. Setřásla jsem to. „Moc ti děkuji za pomoc.“

„Přiznám se, že mě to víc než trochu znepokojilo, když jsi řekla, že Kaelen je tvůj souzený druh. Opravdu jsi o Vesperě nevěděla?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Takže.“ Povzdechl si. „Jsi neprovdaná, těhotná a, pokud jsi na tom jako já, utopená ve studentských půjčkách.“

Přikývla jsem a cítila, jak se mi svírá žaludek úzkostí. Do očí se mi draly slzy a všechno vypadalo tak ponuře, až beznadějně.

Ticho se stávalo nesnesitelným, když Ronan promluvil. „Myslím, že bys měla Kaelena opustit.“

Šokovaně jsem na něj vytřeštila oči.

„Vím, že tvé plány po promoci byly uspořádat tvou první výstavu mimo školu,“ pokračoval. „Říkal jsem ti, že ti s tím pomůžu, a myslel jsem to vážně.“

„Nerozumím,“ řekla jsem a začala se cítit otupěle. „Změnil jsi názor?“ Copak mu teď za tu námahu nestojím?

Vypadal překvapeně. „Ne, pořád to platí. Jen, no, uvažuješ o tom, že si to dítě necháš?“

Narovnala jsem se. „Rozhodně.“

Přikývl a vypadal vážněji, než jsem u něj byla zvyklá. „To jsem si myslel. Jistě si ale uvědomuješ, že při té pozornosti, která je teď na Kaelena upřená, se tvůj status jeho souzeného druha, i když se žení s Alfou, pravděpodobně provalí?“

„Ano.“ Měl pravdu, že vypadal vážně. Utřela jsem si levou ruku, když mi vytekla slza.

„Takže mi dovol, abych ti pomohl pořádně,“ řekl. „Tvůj talent je vzácný a k nezaplacení. Oravon je v mnoha ohledech skvělá země, ale lpí na zastaralých tradicích, i když politici vedou prázdné řeči o rovnosti vlkodlaků a lidí.“

Byla v tom všem přece jen nějaká naděje? „Co máš v plánu?“ zeptala jsem se.

„Jsme čtyři sourozenci,“ řekl, „takže rodinný podnik na mých bedrech rozhodně neleží. Valerac je menší a méně bohatá země než Oravon, ale je to úžasné místo k životu a má úžasnou uměleckou kulturu. Stěhuji se tam, abych se připojil k jednomu programu uměleckého inkubátoru.“

Usmál se, jak se pro téma nadchl. „Každý měsíc umělci dostávají skromné, ale zcela postačující stipendium na podporu své tvorby s cílem uspořádat po dvou letech velkou výstavu. A vítají tam lidi i všechny vlkodlačí třídy bez předsudků.“

„To zní úžasně,“ řekla jsem upřímně.

„Ty bys tam, drahá, zářila. Vím to.“

„Já?“

„Ano.“ Přikývl a vzal mě za ruku. „Odjíždím zítra. Na ten večírek jsem šel včera hlavně proto, abych se rozloučil s pár přáteli. Udělám si z toho výlet, budu si prohlížet památky, potrvá to asi tři týdny.“

Usmál se. „Pojeď se mnou.“

„Já?“ zeptala jsem se hloupě.

„Ano.“

Snažila jsem se pobrat, co říká. „Jen tak jet?“ zeptala jsem se. „Zítra?“

Pouhá myšlenka na to, že opustím Kaelena, mi způsobovala fyzickou bolest v hrudi a teď jsem se rozplakala naplno. Ronan mě držel za ruce a mumlal: „Všechno bude v pořádku.“

„Ale nemám nic naplánovaného ani vyřešeného a moje obrazy jsou pořád ve škole.“

Jak jsem tam ležela a dívala se na svého přítele, nedokázala jsem vymyslet lepší plán, ale také jsem nechtěla Ronana zatěžovat svými problémy.

Ronan se na mě usmál s otevřeným soucitem. „Pokud jde o peníze, nějaké mám a můžu ti půjčit. Vrátíš mi to bez problémů, až začneš vystavovat. A tvoje obrazy můžu nechat profesionálně zabalit s mými a nechat nám je doručit.“

Zavrtěl hlavou. „Ale nemůžeš zůstat s Alfou, jako je on, jen proto, že jsi to neplánovala a milovala jsi ho. Vyrostl jsem jako Alfa a viděl jsem toho hodně. Pokud se rozhodneš teď zůstat, budeš toho brzy a určitě litovat.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem, dobře si vědoma toho, že mám obličej mokrý a oteklý od pláče. „Ano, prosím, a moc ti děkuji.“

Vlastně jsem už před pár měsíci dostala pozvání do toho programu od Valeracké umělecké nadace, ale tehdy jsem ho odmítla, protože jsem nechtěla být pryč od Kaelena. Jak jsem tam ležela a dívala se na svého přítele, cítila jsem, že nechci Ronana zatěžovat svými problémy, ale zároveň jsem nedokázala vymyslet lepší plán.

Vypadal šťastně, a co víc, vypadal hrdě.

Svítání přešlo v řádné dopoledne, když mě propustili z nemocnice a Ronan mě odvezl domů. Jakmile jsem uviděla ten dům, uvědomila jsem si, že Ronan má pravdu; už jen pomyšlení na tento domov s jeho šťastnými vzpomínkami mě zabíjelo.

Jak Ronan řekl, obrazy v mém ateliéru budou zabaleny a odeslány později společně s Ronanovými. Ty nedokončené jsem prostě nechala tam, kde byly. Pomyslela jsem na ty zmatené a opatrné linie na svém rozpracovaném plátně. Nevadilo by mi, kdybych tu práci už nikdy neviděla.

Sbalila jsem si své nejlepší výtvarné potřeby a nějaké oblečení.

Uvědomila jsem si, že dům opouštím, jako bych se něčím provinila, a tak jsem vytáhla telefon a zavolala Kaelenovi. Samozřejmě to nezvedl. Na sociálních sítích jsem viděla, že se zpráva o zasnoubení Kaelena a Vespery už rozkřikla a popisovala je jako dokonalý pár.

S pocitem ještě většího chladu uvnitř jsem poslala SMS: Rozejděme se. Hned.

Rozhlédla jsem se po naší – Kaelenově ložnici, abych se ujistila, že jsem tam nenechala nic důležitého. Pocit ztráty byl téměř zdrcující, ale věděla jsem, že je to správná věc. Alternativa byla nepřijatelná.

Zazvonil mi telefon. Byl to Kaelen.

Bylo to nejrychleji, co mi kdy zavolal zpátky po zmeškaném hovoru.