Slunce druhého dne vyšlo s těmi nejjasnějšími a nejchladnějšími paprsky, v souladu s vášní, kterou včera v noci sdílely dvě duše. Kaelen ležela na břiše, úplně nahá, a nevnímala svítání. Boky a hrudník měla částečně zakryté přikrývkou a vlasy jí ve větru vlály po nahých zádech. Z úst jí uniklo tiché zasténání, mírně se zachvěla v ranním chladném vánku a víčka se jí zachvěla.

Ačkoli měla oči těžké a nechtělo se jí ani mrknout, ostatní smysly byly v nejvyšší pohotovosti. Slyšela venku za okny švitoření ptáků. Cítila známou mužskou kolínskou, naskočila jí husí kůže z přítomnosti někoho blízkého a srdce se jí samo od sebe rozbušilo.

V tu chvíli si její mozek uvědomil, kde je, a vybavil si tu vášnivou noc s někým, kdo se s ní chtěl z neznámého důvodu rozvést.

Jak? Kdy? Proč? V duchu si dala facku, ale pak nedokázala skrýt uspokojení. Cítila se, jako by byla znovu úplná; nemohla si pomoct a cítila se zase šťastná. Proč? Proč má pocit, že se znovu zamilovává?

Ačkoli ji tělo příjemně bolelo, nemohla být spokojenější s tou sladkou bolestí mezi nohama.

Otevřela oči a okamžitě je zavřela před prudkým světlem. V tom zlomku vteřiny však zahlédla siluetu mohutných zad. Když oči znovu otevřela, uviděla Voktora, jak stojí u otevřeného okna jen v kalhotách. Protože k ní byl otočený zády, nemohla v tu chvíli poznat jeho výraz ani jeho myšlenky.

Odhrnula si pramen vlasů z obličeje, pomalu se posadila a přitáhla si přikrývku k tělu. Připadalo jí absurdní se zakrývat, když na ní včera v noci nezůstal kousek, který by on už neviděl.

„Vidím, že jsi pořád stejná děvka jako tehdy,“ jeho slova rozbila ten malý sen, o kterém právě přemýšlela. Kaelen se nad jeho slovy zatajil dech.

To tak nemyslel, že ne? pomyslela si a zírala na jeho záda, ale jeho další věta ji donutila zoufale lapnout po dechu.

„Zoufalá ženská jako ty, která se dokáže vyspat se svým bývalým manželem, se nepochybně dokáže pelešit s kýmkoli,“ řekl a bez špetky lítosti se k ní otočil.

Kaelen měla pocit, jako by se jí svět právě roztříštil přímo před očima a ona nemohla udělat nic, aby ho zachránila. Bolest, která se jí nahromadila v očích, jí začala stékat po tvářích. Začala těžce dýchat, jako by ji jeho slova dusila a ona se cítila ubitá jeho intenzivním, nenávistným pohledem. Pod tou tvrdou ranou ponížení si přitiskla přikrývku ještě blíž k hrudi.

Začal k ní hrozivě kráčet a prohlásil: „Udělal jsem dobře, že jsem se s tebou rozvedl.“

Zastavil se těsně u ní. Setřel jí slzu a s úšklebkem se zeptal: „Kolik si za noc účtuješ?“

„Aha, teď už mluvit neumíš? Včera v noci jsi vykřikovala moje jméno jako nějaká courka a užívala si každý kousek rozkoše, kterou jsem ti dával. Netušil jsem, že jsi takové nadržené kotě.“

Rychle sklopila zrak, když viděla tu čistou hnusotu a pohrdání, které k ní v jeho očích vyzařovalo. Pevně svírala přikrývku a odplazila se dál na postel. Jako by slova nestačila k jejímu utrpení, jeho pohled tu bolest ještě znásoboval. Voktor se naklonil k nočnímu stolku, něco z něj vzal a řekl:

„Tady máš! Vem si o dvě stovky víc, za staré časy.“ Hrubě ji chytil za dlaň a vrazil jí do ní peníze.

V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Kaelen lapala po dechu a její třesoucí se ruce pevně svíraly přikrývku. Spolkla knedlík ponížení a zírala na peníze ve své dlani. Poté, co ji lstí donutil k potratu, si slíbila, že už před svým manželem nikdy nebude plakat, ale to, co řekl právě teď, jí rozervalo duši na kusy. Její chvějící se tělo a prázdné oči nedokázaly skrýt muka, která v tu chvíli prožívala. „Omlouvám se za všechno,“ zašeptala zlomeným hlasem.

„Vypadám snad, že mě tvoje omluvy zajímají? Jdu do koupelny a až se vrátím, nechci tě tu vidět. Koukej vypadnout, hned!“

Kaelen sebou trhla. Aby utlumila hrozící vzlyk, skousla si rty a ještě víc se schoulila na posteli. Bez jediného dalšího pohledu na její zhroucenou postavu Voktor odešel do koupelny.

Jakmile za sebou zabouchl dveře, přešel k umyvadlu. Až doteď svou zuřivost jen stěží ovládal.

Jak jsem mohl ztratit kontrolu? Jak jsem se s ní mohl milovat po tom všem, co mi udělala? Proč mě u srdce tak pálí, když vidím její slzy? Proč se cítím provinile, že jsem ji zlomil? přemýšlel Voktor.

„Sakra! Do prdele!“ zavrčel a opakovaně udeřil pěstí do zrcadla.

V mojí nepřítomnosti se může chovat jako courka, a když ji tak pojmenuju, tak ji to bolí? To je ale pokrytectví. V duchu zuřil a vybavoval si, jak svůdně včera vypadala a co o ní ten parchant říkal, což ho úplně vyvedlo z míry.

Jen on sám věděl, jak se ovládal, když viděl Kaelen v posteli jen v té přikrývce. Její bezchybná kůže byla posetá jeho cucfleky, což ho provokovalo k tomu, aby si ji vzal znovu. Stálo ho to veškeré sebeovládání, aby zamaskoval své vzrušení a místo toho na ni chrlil urážky. Nezlobil se na ni, zuřil na sebe, že jí stále dovoluje ovládat své emoce, a vybil si to na ní. Netušil, že ji tím úplně zničil.

Pustil sprchu a nechal na sebe stékat studenou vodu, aby zchladil svou zuřivost. Jeho ruka se samovolně přesunula k rozkroku a začala ho dráždit při vzpomínce na tu svůdnici, co seděla na jeho posteli. Věděl, že překročil hranici a neměl si na ní vylévat zlost. Její třesoucí se rty ho rozptylovaly. Fialová skvrna na jejím krku v jeho vnitřním majetnickém já vyvolala vítězoslavný úšklebek.

Jakmile jeho hněv opadl, uvažoval, že se jí omluví – pokud mu to jeho ego dovolí – nebo ji aspoň odveze domů, protože to místo bylo docela daleko od města; když však vyšel ven, pokoj byl prázdný. Rozhlédl se a všiml si, že na nočním stolku leží lístek. Rychle k němu přiskočil a popadl ho.

„Udělal jsi správně, když ses rozvedl s děvkou.“ Malá skvrna na papíře upoutala jeho pozornost – stopa po slze.

V chvatu na sebe hodil jakékoli oblečení, co mu přišlo pod ruku, a vyběhl z domu; cítil, že něco není v pořádku, že se stane něco hrozného.

„Sakra, sakra,“ zavrčel, když uviděl prázdnou chodbu. Neměla u sebe telefon a v těch šatech by každý chlap šílel touhou. Byt byl na okraji města a nebyla tam žádná doprava.

Sbíhal schody po dvou a utíkal k parkovišti.

„Sakra, Kaelen, i po těch měsících bez tebe o tebe pořád musím mít strach,“ řekl pro sebe a nastartoval auto.

A aby toho nebylo málo, začalo hustě pršet. Byl právě za hlavní bránou, když v dálce uviděl drobnou postavu, jak se vleče deštěm. Věděl, kdo to je, a okamžitě si úlevou oddychl.

Díkybohu, zašeptal.

Jeho úleva však netrvala dlouho; u Kaelen zastavilo auto a v příští vteřině byla pryč.