Toužím po svém profesorovi.

NEBEZPEČNÝ ROMÁNEK S MÝM PROFESOREM.

Kapitola 4.

Elara si povzdechla a blížila se ke svému odvozu. Pro dnešek už ve škole skončili a její řidič už na ni čekal.

„Od té doby, co ses vrátila z kabinetu od toho profesora, se chováš nějak divně. Jsi v pořádku?“ zeptala se Maisie s náznakem obav v hlase.

Elara si povzdechla a otočila se k ní.

„Nejsem tak úplně v pořádku, Maisie, jde o toho profesora.“

„Co ti udělal?“ zeptala se Maisie a vypadala, že je připravená někomu jednu vrazit.

„Už předtím jsem s ním měla takovou ostrou potyčku a myslím, že se mi chce teď pomstít,“ přiznala Elara.

„Vážně? Kdy jste se potkali?“

„V té restauraci. Když táta odmítl moje narozeninové pozvání, vyšla jsem z restaurace celá ztracená v myšlenkách a vrazila jsem do něj. Rozbil se mu při tom telefon, ale já se mu ani neomluvila, protože mě to všechno tak bolelo. Místo toho jsem na něj vyštěkla…“ vysvětlovala a Maisie si povzdechla.

„Takže… tuhle, když jsi mě prosila, ať mu donesu ty složky, vešla jsem k němu zrovna, když masturboval a…“

„Panebože, Elie… viděla jsi jeho ptáka? Byl obrovskej?“ vyhrkla Maisie a Elara ji plácla po zátylku.

„Můžeš si přestat dělat legraci?“

„Promiň.“ Maisie se vzpamatovala a zachichotala se.

„Takže jsem na něj zase jen vyjela, místo abych se omluvila, a on mě teď chce.“

„Můj ty bože, Elaro… řekni mu, že jsi panna. Neříkala jsi mu, že jsi panna, že ne?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou.

„Měla bys to udělat, Elie. Kdo by o něco takového žádal studentku? U člověka, jako jsi ty, žádá něco naprosto nemožného. Vždycky jsi přece chtěla zažít poprvé se svým vysněným mužem, ne?“ ptala se Maisie a Elara slabě přikývla. V duchu přemýšlela, jestli je správné říct nejlepší kamarádce, že už jen z pohledu na jeho ptáka se pro ni stal jejím vysněným mužem. Tak či tak, chtěla být tou hodnou holčičkou, jakou z ní vždycky chtěl mít otec.

„Myslím, že nejlepší bude nahlásit to rektorovi,“ navrhla Elara, ale Maisie se jejímu návrhu jen vysmála.

„Myslíš, že tě budou poslouchat? To by sis mohla jen přát. Ten chlap vypadá, jako by měl všechen vliv světa. Vedení školy ti možná nedá ani šanci o tom promluvit. Proč si myslíš, že má vlastní soukromou kancelář?“

Elara přimhouřila oči a souhlasně přikývla, to ji nikdy nenapadlo.

„Co mám tedy dělat?“ dupla nohama. Maisie si povzdechla a položila jí ruku na rameno.

„Radím ti, aby ses mu omluvila. Kdo ví, po jedné nebo dvou omluvách tě třeba začne poslouchat.“

Elara přikývla a Maisie objala.

„Jsi nejlepší,“ zachichotala se.

„Už dál nebudu, jestli nezačneš mluvit na rovinu a přemýšlet trochu jinak,“ odpověděla a také Elaru objala.

„Už bys měla jít, Elaro. Tvůj řidič čeká už dlouho.“

Elara přikývla a vymanila se z objetí. Zamávala Maisie na rozloučenou, nastoupila do auta a řidič nastartoval motor. Tiše seděla a sledovala rozmazané město ubíhající za okny.

Když Elara vystoupila z auta, pohled na otcovo auto jí stačil jako důkaz, že je zpátky.

Jistým krokem se vydala k domu a srdce se jí svíralo strachem. Pohled na otce ji děsil až do morku kostí a nenáviděla, když byl nablízku.

Zadala heslo a dveře se rozletěly. Každý v domě, kromě ochranky, měl číselný kód ke dveřím.

„Elaro.“ Hlas hospodyně dopadl k jejím uším ve chvíli, kdy vešla do obývacího pokoje, a bylo to, jako by z ní spadla veškerá tíha světa.

„Elodie,“ zajásala, rozběhla se ke své hospodyni a vrhla se na ni.

„Chyběla jsi mi.“ Elodie se usmála a vtáhla ji do objetí.

„Taky jsi mi chyběla, Elodie. Ten uplynulý týden bez tebe nebyl vůbec zábavný,“ přiznala Elara a Elodie se z objetí vymanila.

„Já vím, je mi moc líto, že tě táta nenechal oslavit narozeniny a že jsem u toho nemohla být s tebou. Musela jsem s ním jet na jeho příkaz.“

„Ach, Elodie, netrap se tím. Znám svého tatínka moc dobře a vím, že by tě neušetřil, kdybys neposlechla jeho příkazy.“

Elodie se usmála a pohladila ji po tváři.

„Špatně jíš, andílku. Podívej se, jsi tak hubená.“

„Já vím, Elodie… Nebyla jsi tu, víš? Takže jsem od té doby neměla žádné pořádné jídlo.“

Paní Elodie se usmála a zacuchala jí vlasy.

„Už jsem tady, andílku, a budeš jíst dobře.“

„Věřím své hospodyni,“ odpověděla Elara a mrkla na ni.

„Běž se osvěžit, andílku, já ti připravím jídlo.“

„Děkuju, Elodie.“ Odběhla pryč, zatímco se paní Elodie na ni jen ustaraně dívala, jak míří ke schodům.

Starší ženě, které táhlo na padesát, tu pracovala už třicet let. Dalo by se s jistotou říci, že téměř celý svůj život zasvětila ochraně Elary po smrti její matky. Elodie zůstala a vychovávala Elaru jako vlastní dceru, i když stále existovala místa, která nedokázala zaplnit, jelikož nebyla její biologickou matkou. I přesto, že pan Vance chtěl, aby projevovala stejnou lásku a péči i Vivii, nedokázala si pomoct a milovala chudinku Elaru upřímně a jiným způsobem. Byla jednou z mála osob, které věděly, že Elara toho má na svůj věk naloženo až příliš.

„Vidím, že jsi ze školy zpátky.“ Pan Vance scházel ze schodů a Elaře se při zvuku otcova hlasu zastavily nohy, jak jí tělem projel strach.

„Vítej doma, otče.“ Pozdravila se sklopeným zrakem.

„O tvoje pozdravy nestojím, Elaro,“ odvětil chladně a scházel po schodech dolů.

„Jaká byla dovolená, tatínku?“

„Proč to potřebuješ vědět?“

Jeho tón byl tvrdý a Elaru to vyděsilo. Zavrtěla hlavou a omluvila se.

„Omlouvám se,“ špitla a vydala se po schodech nahoru.

„Uf…“ s úlevou si vydechla v momentě, kdy vešla do svého pokoje. Ani nevěděla, že zadržovala dech. Otcova přítomnost na ni působila jako krádež. Vždycky ji obrala o vnitřní klid a vyvolávala v ní zoufalou touhu po svobodě.

Položila si tašku na postel, vytáhla notebook a zírala na tu trojku s mínusem. Připomnělo jí to profesorův návrh a to, jak sebrala odvahu ho odmítnout. Zadívala se na vizitku, kterou jí dal; bylo na ní jeho telefonní číslo a adresa bydliště. Schovala si ji zpátky do tašky a zaplašila tyto myšlenky z mysli.

„Omluvím se mu, jak navrhla Maisie.“

Potřebovala být hodná holčička – kvůli tátovi, mámě i chůvě Elodie. Připomněla si to v duchu, než vešla do koupelny, aby se osvěžila.

Elara se po několika minutách vrátila a první věc, které si všimla, byla vůně její nevlastní sestry a také to, že se poloha jejího notebooku změnila.

Otevřela dveře, rozhlédla se kolem, pak je zase zavřela. Hodila to za hlavu a převlékla se.

Scházela po schodech dolů. Pomyšlení na to, že bude sdílet stejný prostor s otcem, macechou a nevlastní sestrou, hrozilo, že ji připraví o poslední zbytky klidu. Ale musela. Vždycky s nimi sdílela stejný prostor, byť nerada.

„Vítejte zpátky, mami, Vivio.“ Pozdravila macechu a sestru, když došla k jídelnímu stolu.

„Děkuji,“ odpověděla macecha stroze a Elara se posadila.

„Zhoršil se ti snad zrak? Já tu taky sedím,“ vyštěkla na ni Vivia, protože ji nepozdravila, a Elara si odfrkla.

„Možná by sis to ty měla nechat vyčistit uši.“ Oplatila jí to Elara, protože to nehodlala nechat jen tak.

„Elaro!“ procedil otec skrz zuby a práskl pěstí do stolu. Trhla sebou a v očích ji začaly pálit slzy. Vždycky to byla její vina.

„Takhle se svojí sestrou mluvit nebudeš,“ zakřičel na ni otec.

„Otče…“

„Omluv se jí.“ Přerušil ji otec a oči se jí zaleskly slzami.

„Otče…“

„Ještě jedno slovo a budeš toho litovat,“ zavrčel otec. Elara naprázdno polkla a mrkáním zaháněla slzy, které už už hrozily ukápnout.

„Omlouvám se, Vivio.“ Špitla omluvně, položila příbor, vstala a odstrčila židli.

„Najím se u sebe v pokoji,“ zamumlala tiše a odešla, zatímco oni ji ignorovali a pustili se do jídla.

Elara vešla do svého pokoje a prudce za sebou zavřela. Klesla na podlahu, opřela se o dveře a nechala slzy téct.

Ruce si zabořila do vlasů, tiše plakala a objímala si kolena.

V této pozici setrvala chvíli, než jí pípl telefon. Postavila se a vytáhla ho z kapsy.

Byla to Maisie. Přijala hovor a uvažovala, proč jí Maisie volala tolikrát.

„Ahoj, Maisie.“

„Ahoj, Elaro.“ Slabý hlas Maisie stačil k tomu, aby Elara poznala, že se děje něco špatného.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se narovinu a Maisie zavrtěla hlavou, jako by ji Elara mohla vidět.

„Volám ti, abych ti oznámila, že zítra nebudu ve škole.“

„Proč? Děje se něco?“

„Vlastně ani ne, Elaro. Můj táta má teď obrovské finanční potíže a vzali nám dům. Zítra ve škole asi nebudu, ale víc ti povím, až se uvidíme.“

Elaře se sevřelo srdce a zoufale jí poklesla ramena.

„Moc mě mrzí, že si tímhle musíš procházet, Maisie. Mám tvoje číslo účtu, pošlu ti z úspor nějakou hotovost.“

„To nemusíš dělat, Elaro.“

„Ty o to nežádáš, Maisie. Dělám to proto, že to cítím jako povinnost.“

„Moc ti děkuju, Elaro.“

„Pozdravuj mámu a tátu. Brzy je přijdu pozdravit i já.“

„Děkuju,“ odpověděla Maisie a hovor ukončila.