„Drž hubu,“ odsekla Jemma. „Kaelie mě zachránila, protože je hodná. Kdybyste mě vy idioti na prvním místě neztratili, neomdlela bych na ulici. Bez ní bych byla mrtvá díky tý šarlatánský doktorce. Jen počkej—“

„Jemmo.“ Asherův hlas ji přerušil, hluboký a ledový. „Evander dělá svou práci. Nevztekej se.“

Jemma ten tón znala. Asher ho používal jen tehdy, když byl opravdu rozzlobený.

„Ale Ashere,“ zakňourala a vrhla se k němu, „tak moc jsem se snažila najít ti dokonalou holku a on to pokazil. Teď mě bude Kaelie nenávidět.“ Falešné slzy se změnily ve skutečné, když zabořila tvář do jeho ramene.

Evander sklopil zrak a zmrzl hrůzou. 'Rozbrečel jsem slečnu Jemmu. Jsem mrtvý mužík. Skutečně a definitivně mrtvý.'

Asher si povzdechl a setřel jí z tváře slzu. „Já se nežením. Takže se mi přestaň snažit někoho dohazovat, dobře?“

Nenápadným gestem dal Evanderovi signál, aby se narovnal. Ubohý muž téměř klesl úlevou, košili propocenou skrz naskrz.

„Pojďme,“ řekl Asher. „Schůzka začíná.“

Když se skupinka otočila k budově, skleněné dveře odrážely tvář ohromující, téměř nebezpečné krásy – pronikavé oči, bledé rty a výraz tak chladný, že by mohl zmrazit oheň.

Byl to mocný Asher Vaughan, nedotknutelný šéf Vaughanova konglomerátu. A přesto to byl také muž odsouzený k smrti, pacient s nemocí, na kterou žádný lékař nedosáhl.

„Jelikož zachránila Jemmě život,“ řekl Asher odměřeným hlasem, „měli bychom projevit patřičnou vděčnost. Připravte nějaké dary. Brzy jí půjdeme osobně vyjádřit úctu.“ Jeho ostrý pohled Evandera přikoval na místě. „A Evandere, nepřekračujte své meze.“

Evanderova košile byla stále vlhká potem, ale po páteři mu přeběhl čerstvý strach. „Ano, pane,“ odpověděl okamžitě.

'Ale je tu problém,' napadlo ho. 'Rodina Hardwickových se jí zřekla. Kde ji vůbec teď najdu? Správně, rodina Hardwickových. Kdyby zasáhli oni, Kaelie by snad byla vnímavější.'

Jak moc se mýlil. Ze všech lidí na světě Kaelie nechtěla mít s rodinou Hardwickových vůbec nic společného.

*****

Kaelie se zrovna dostatečně vzdálila od rodiny Hardwickových, když jí zavibroval telefon. „Šéfko, našli jsme toho chlapa, co jste chtěla. Informace byly doručeny,“ ozval se hlas.

„Dobrá práce. Vaše odměna právě stoupla o pět procent,“ řekla Kaelie, zastavila u okraje silnice a rychlým pohledem si odemkla telefon.

„Super. Díky, šéfko.“

Její obrazovka se rozzářila holografickým displejem – řady mikročipů, každý označený jako PRODÁNO tučně červeným písmem. Rozhraní dark webu zablikalo a pak se rozdělilo do několika zašifrovaných oken.

Pak se objevila fotografie: muž, který si strká stoh prototypů čipů do kapsy kabátu, obklopený ozbrojenými strážemi, jak vchází do luxusního hotelu – jednoho z těch, co prosluly svými tajnými technologickými obchody.

„Rodina Hardwickových vážně nemá kousek cti v těle,“ zamumlala Kaelie a její stisk telefonu zesílil. Přesně věděla, odkud tyhle čipy pocházejí.

Ale tahle operace byla na samotnou rodinu Hardwickových příliš mazaná. Na povrch vypluly útržky ostré, bolestné vzpomínky a sevřela se jí hruď. 'Kdo za nitky tahá doopravdy?' přemýšlela.

Náhle se za ní ozval ostrý, řezavý hlas. Kaelie ho znala až moc dobře. Byla to Meredith, její adoptivní matka, která mluvila se stejným opovržením, jako by plísnila hromadu odpadků. „Kaelie? Co tady děláš?“

Kaelie se otočila a uviděla poblíž malý hlouček. Vedle jejího adoptivního otce Winstona stálo několik příbuzných z rodiny Hardwickových a Cassandra, nově navrátivší se zlaté dítě.

Cassandra, oblečená do elegantní róby, se držela zavěšená do paže staršího muže a blýskla nacvičeným úsměvem. Starý muž ji poplácal po ruce, ve výrazu mu hřálo souhlasné uznání. Byl to Harrison Everett, slavný místní lékař.

Meredithiny rty se zkřivily podrážděním. Zjevně se domnívala, že je Kaelie sledovala a číhala venku jako nějaký zoufalý toulavý pes. Ušklíbla se: „Včera jsi naše peníze odmítla a teď nás naháníš tady?

„Říkali jsme ti, že tví skuteční rodiče jsou v tom zapadákově. Proč se pořád potuluješ tam, kam nepatříš? Měj trochu důstojnosti. I kdybys prosila, zpátky tě nevezmeme.

„Pokud jde o ty peníze, fajn. Dám ti o trochu víc. Jen si řekni cenu a zmiz.“

Zaskřípala zuby. Její kritický pohled přelétl Kaeliein prostý outfit: nezdobený černý kabát, vybledlé džíny, které i přesto nějakým způsobem dávaly na odiv její otravně dokonalé nohy, naprostou absenci make-upu a obnošenou bílou tašku, lhostejně přehozenou přes jedno rameno.

Meredith se ušklíbla. 'Ubohé. Je jasné, že život bez nás ji nechal na mizině. Fajn, nabídnu víc. Stejně do pokladny Hardwickových přispěla dostatečně na to, aby to ospravedlnilo trochu víc peněz navíc. Bez ní bychom už před lety zkrachovali.'

„Dobře. Vím, že jsi zahořklá kvůli tomu, že jsi jen nějaká venkovská nicka,“ ušklíbla se Meredith. „Kvůli starým časům ti dám třicet tisíc. A teď padej.“

Kaelie zvedla obočí a v očích jí kmitlo pobavení. Otevřela ústa, aby odpověděla.

Ale než to stihla, Harrison se vložil do hovoru, z jeho hlasu čišelo opovržení. „Meredith, kdo to je?“ Měřil si Kaeliein zjev s neskrývaným znechucením. „Tohle jste si přivedli na akci rodiny Vaughanových?“

Meredith pochopila varování v jeho tónu a rychle zasáhla. „Ach, to je jen studentka, kterou jsem kdysi sponzorovala. Představte si, že ji tu potkám.“ Lítostivě si povzdechla. „Prochází těžkými časy, tak jsem si myslela, že jí nabídnu trochu pomoci.“

„Hmm.“ Harrison souhlasně přikývl a poplácal Cassandru po ruce. „Cassandro, máš stejně štědré srdce jako tvá matka.“ Pak jeho hlas ochladl. „Ale nemůžete jen tak nechat nikoho, aby se tu potuloval. Charita má svůj čas i místo.“

Cassandra sklopila oči, zosobnění raněného soucitu. „Máte pravdu. Ale chudinka Kaelie, vypadá to, že s tím opravdu bojuje.“

„Tak to je ta milost, kterou od Hardwickových očekávám,“ řekl Harrison, viditelně potěšen. Vrhl na Winstona souhlasný pohled. „Vaše dcera je výjimečná.“

Winston, který Kaelie vždycky pohrdal, se z tou chválou nadmul pýchou. 'Samozřejmě,' pomyslel si. 'Skutečná dcera přináší čest, ne jako ten nevděčný podvrh, co se tu pořád utápěl ve smutku, jako by jí svět něco dlužil.'

Nahlas ale pronesl: „Cassandra měla vždycky něžné srdce. Už jako dítě nesnesla pohled na to, jak druzí trpí.“

Otočil se k Meredith a zamumlal: „Vezmi všechny dovnitř. Já to vyřeším.“

Meredith věnovala Kaelie poslední teátrální pohled plný sympatií. „Promluv s ní, drahý. Zjevně prochází těžkým obdobím.“

Hlouček souhlasně zašuměl a zbaštil jí to představení laskavosti.

Kaelie sledovala celé to divadlo a málem se pozvracela. 'Bože, co je to za smečku těch nejpovýšenějších supů.'

„Chceš peníze, co?“ Winston se ušklíbl a strčil jí kreditní kartu. „Tady je 30 tisíc. Vezmi si to a zmiz. Nedělej nám tu ostudu.“ Dnes to byl Cassandřin velký debut, její chvíle zazářit před vyšší společností. To poslední, co potřebovali, bylo, aby tenhle toulavej pes všechno zkazil.

Kaelie zachovala neutrální výraz, ale v duchu se smála. '30 tisíc? To je jako všechno? Opravdu si myslí, že jsem nějakej mizernej charitativní případ, co loudí o zbytky?'

Dav přihlížel a očekával, že mu kartu s vděčnými slzami vytrhne. Místo toho ji Kaelie vyprostila z jeho prstů — a čistě ji rozlomila na dvě poloviny, než ty kousky odhodila stranou jako odpadky.

Všichni šokem ztuhli.

Meredithina tvář se zkřivila zuřivostí. „Kaelie, nezacházej příliš daleko.“

„Promiňte, ale jazykem odpadků nemluvím,“ odsekla Kaelie a blýskla posměšným úsměvem. „Paní Hardwicková, na svém herectví musíte zapracovat. Jednu chvíli hrajete na Matku Terezu a v další už máte pěnu u huby?“