Toho dne o něco dříve v restauraci The Ivy Swirl.

S kloboukem na hlavě a tmavými slunečními brýlemi zakrývajícími oči se Julian Sterling ušklíbl při pohledu na ženu, která měla podle něj ty nejkrásnější oči barvy espressa. Její rovné a dlouhé tmavě hnědé vlasy jí splývaly po zádech a její úsměv mu snadno rozjasnil den.

„Dobrý den, pane Balú, vidím, že zase máte na sobě mou oblíbenou postavu. Co si dáte?“ řekla slečna Jewel.

„Dám si jako obvykle ibiškový čaj, prosím. Děkuji,“ odpověděl Julian a za svými tmavými brýlemi na ni mrkl. Škoda, že to neviděla.

To bylo vše, co o ní věděl… že je krásná.

Před několika týdny objevil tuhle restauraci a bar, skrytý klenot v srdci Bostonu. Podávali tu ty nejlepší druhy květinových čajů, které doufal zavést do hotelů Onyx, hotelového řetězce patřícího jejich společnosti.

Tehdy, když Julian poprvé zahlédl tento podnik, měl na sobě jen polo triko a při jeho příjezdu pršelo. Ve svém Maybachu našel oblíbenou mikinu svého bodyguarda s medvědem Balúem a dobře ji využil. Kdo mohl tušit… že se stane i jeho novou oblíbenou?

Tak ho slečna Jewel poznala jako pana Balúa. Nikdy si nevyměnili jména. Oba si jen hleděli svého a vedli přátelskou konverzaci jako zákazník a obsluha. Ostatně Julian neměl zájem o navazování vztahu, aspoň zatím ne. Ne, když musel brát ohled na svého syna.

Během týdnů byl však Julian ohromen laskavostí slečny Jewel. Ve skutečnosti při své druhé návštěvě zapomněl v autě peněženku, a když slíbil, že se vrátí s penězi, slečna Jewel mu řekla: „Nedělejte si s tím starosti, pane Balú, to je na podnik.“

Nebyl to však jen on. Všiml si, jak je slečna Jewel velmi laskavá k dětem. Při jedné příležitosti přivedla matka do restaurace své roční miminko a to se pozvracelo na uniformu slečny Jewel, ale ji to nijak negativně neovlivnilo. Místo toho nabídla, že nejdříve pomůže očistit miminko.

Slečna Jewel nebyla krásná jen navenek, ale i uvnitř.

Byly čtyři odpoledne a Julian si vybíral odpolední pauzu, hodinu volna od firmy, jen aby si mohl loknout sladkého ibiškového čaje. Jako obvykle obdivoval práci slečny Jewel, když vtom na něj zavolal nějaký muž: „Pane Sterlingu! Pane Sterlingu!“

Okamžitě se zamračil, když viděl, že je to Carter, bodyguard jeho syna. Přivezl s sebou i Noaha. Rychle vstal a nechal čaj nedopitý. Na stole nechal pět dolarů a spěchal tam, kde stáli.

Julian nechtěl, aby ho někdo poznal, zvlášť když měl na sobě Carterovu mikinu s medvědem Balúem, proboha. To byl stejný důvod, proč nosil kšiltovku a tmavé brýle.

„Co tu děláte? Víte, že se musím vrátit do firmy. Kyran mi po tomhle bude nonstop volat,“ řekl Julian s odkazem na svého staršího bratra.

„Váš syn nechce k doktorovi. Už teď jdeme pozdě,“ řekl Carter. „Víte, že poslechne jen vás.“

Carterův pohled zabloudil za Juliana a řekl: „Víte, pane Sterlingu. Jestli se vám slečna Jewel tak líbí, měl byste se jí prostě zeptat na jméno… Ta mikina se mi vážně líbila –“

„Nevyžádaná rada… a koupím vám jinou mikinu s Balúem. Vlastně vám koupím mikiny se všemi postavami z Knihy džunglí!“ opáčil Julian.

„Ach, vážně, pane Sterlingu? Mojí ženě se taky moc líbí Baghíra a král Loui,“ řekl Carter, vysoký a svalnatý muž, a v jeho očích se při té představě objevil náznak vzrušení.

Pro Juliana bylo opravdu nepochopitelné, jak si jeho bodyguard oblíbil Disneyho pohádky. Carter tvrdil, že je to oblíbený pořad jeho ženy, ale Julian o tom pochyboval. Přesto byl ve své práci dobrý. Možná byl uvnitř měkkota, ale jinak byl samý sval a černý pásek v bojových uměních. Byl to nejlepší bodyguard pro něj i pro jeho syna Noaha.

Povzdychl si, zavrtěl hlavou a nařídil: „Běž pro auto.“

„Ano, pane. Hned to bude, pane,“ řekl Carter a vyrazil ven z restaurace.

Když viděl Cartera odcházet, Julian se podíval dolů na Noaha. Ten prozkoumával halu restaurace a prohlížel si čajové konvice a různé vystavené vázy. Zavolal: „Noahu?“

„Tati? Já nechci k doktorovi,“ řekl jeho syn, načež se zastavil a zkřížil si malinké ruce na prsou.

Julian si povzdychl. Sundal si sluneční brýle a řekl: „Noahu, víš, že je to pro tvé dobro? Není to stejné, jako když jsi byl v nemocnici. Slibuju.“

Navzdory otcovu ujištění Noah jen zamručel a na protest se otočil ke zdi.

Znal důvod, proč se Noah bojí jehel. Bylo to před šesti měsíci, kdy onemocněl zápalem plic, což vedlo k tomu, že chlapec zůstal v nemocnici celé dva týdny. Od té doby Noah jehly nenáviděl.

Julian se chystal vyjmenovat výhody očkování, když koutkem oka zahlédl slečnu Jewel, jak vychází z kuchyně. Na okamžik by přísahal, že se podívala směrem, kde se předtím usadil.

Na tváři se mu objevil úsměv a říkal si, jestli ho slečna Jewel dychtivě hledá. Sotva slyšitelným šeptem zamumlal: „Možná je čas se představit. Třeba by si mohla oblíbit i Noaha.“

„Ach, pane Sterlingu? Připraven k odjezdu?“ Stočil pohled ke dveřím a našel tam Cartera.

„Ano, jdeme. Noah je u vás?“ zeptal se Julian a klidně se podíval na Cartera.

„Eh.“ Carter se zamračil a odpověděl: „Já – já jsem právě přišel, pane Sterlingu. Nebyl s vámi?“

Slova, která vyšla z Carterových úst, se Julianovi rozlehla v hlavě a přiměla ho zběsile se otáčet na všechny strany. Očima rychle prohledal vnitřek restaurace, a když Noaha nenašel, přistoupil k recepční a zeptal se: „Promiňte, neviděla jste malého chlapce v této výšce? Před chvílí byl se mnou.“

„Hm.“ Recepční si nebyla jistá. Její mysl si s ní zahrávala vzhledem k tomu, kolik malých chlapců to odpoledne viděla. Odpověděla: „Myslím… že šel ven. Ano, správně. Šel ven.“

Bez dlouhého přemýšlení oba, Carter i Julian, vyběhli ven na ulici hledat Noaha. Pročesávali okolní budovy a pátrání si rozdělili. Julian zašel tak far, že zavolal další ochranku ze Sterling Onyx Corporation, aby mu pomohli syna najít.

Po dlouhém úsilí se Julian vrátil domů a doufal, jen doufal, že Noah našel cestu do penthausu.

****

„Cartere! Našel jsi ho? Jak jsi ho mohl spustit z očí? Víš, jaký občas je!“ V penthausu hotelu Third Onyx Julian zběsile svaloval vinu na synova bodyguarda Cartera. Prsty si opakovaně projížděl svými vlasy barvy horkého karamelu a jeho ostře řezané čelisti se zatínaly zoufalstvím.

„Já?“ Carter byl zmatený a ukázal prstem na sebe. „Nebyl jsi to ty? Protože jsi pořád civěl na slečnu Jewel?“

„Áááá!“ Julian zasténal v reakci na sarkasmus, který sklouzl z Carterova jazyka. Uvnitř věděl, že je to jeho vina. Jen si to jeho hrdost nechtěla přiznat.

„Zavoláme policii. Jsou to už dobré dvě hodiny! Tahle situace mě už děsí,“ navrhl Julian a jeho hlas nabýval na intenzitě.

„Pane! Dole je s Noahem nějaká dáma. Našla ho a chce ho nahoru doprovodit osobně,“ řekl další z jeho ochranky, který měl u ucha telefon, protože ho zřejmě upozornil personál hotelu.

Nastalo hrobové ticho, zatímco všichni v penthausu vstřebávali tu dobrou zprávu.

Julianova hruď byla předtím sevřená obavami, ale když slyšel hlášení, zhluboka se nadechl, zavřel oči a pak si úlevně vydechl. „Díky bohu! Pusťte je nahoru.“

O pár tlukotů srdce později Julianova vysoká postava přecházela sem a tam přímo před dveřmi. Vyštěkl směrem k dalšímu členovi svého doprovodu: „Jste si jistý, že už jdou nahoru?“

„Ano, pane Sterlingu. Doprovází je šéf hotelové ochranky,“ odpověděl mu Carter.

Nakonec zazvonil zvonek a Julian se prudce otočil a vzrušeně otevřel dveře. K jeho velkému překvapení před ním stála známá žena a držela jeho syna. Dívala se na něj, konkrétně na jeho mikinu, protože už na sobě neměl kšiltovku ani brýle.

„Pane Balú?“ zeptala se Jewel a podle výrazu její tváře poznal, že je velmi zmatená.

„Slečno Jewel?“ odpověděl bezděčně.

Ticho je na vteřinu pohltilo, než žena upřesnila: „Vy mi říkáte slečno Jewel?“

Julian si nemohl pomoct a sykl, že byl odhalen. Jak jí to má teď vysvětlit? „Ach, ano, slyšel jsem, jak vám jeden zákazník říká Jewel. Předpokládal jsem, že je to vaše jméno. Jste… slečna Jewel?“