Vivian přemohly emoce, když její přítelkyně vstoupily do místnosti, a do očí se jí draly slzy.

„Hej... to je v pořádku, nebreč, my na něco přijdeme,“ řekla Sloane, přistoupila k Vivian a vtáhla ji do objetí.

Vivian konečně dostala šanci dát průchod svému trápení a hlasitě se rozplakala na rameni Sloane, která ji konejšivě hladila po zádech.

Lyra, která stála na druhé straně stolu, vypadala, že chce něco říct, ale po přísném pohledu od Sloane si raději kousla do jazyka.

Sloane věděla, co chtěla Lyra říct... ale Vivian toho měla naloženo až moc na to, aby poslouchala slova jako ‚nerada to říkám, ale varovaly jsme tě‘.

Viděly Gavina v televizních zprávách, jak poskytuje rozhovor; prezentoval se jako nový generální ředitel a naprosto se od Vivian i firmy distancoval.

Po chvíli, která se zdála jako věčnost, ale trvala jen pár minut, Vivian konečně přestala plakat a jen popotahovala.

„Co se stalo, miláčku? Ten šok nás úplně ochromil, tak jsme hned všeho nechaly a přispěchaly sem,“ řekla Clara a Vivianino srdce zaplavilo teplo.

Její kamarádky byly nesmírně vytížené ženy, ale kvůli ní všeho nechaly a spěchaly jí na pomoc. Aspoň jedna věc v jejím životě byla opravdová – jejich přátelství.

„Já sama nevím. Jsem zmatená. Probudila jsem se, vykoupala jako obvykle a jela do práce. V kanceláři jsem nestrávila ani deset minut, když tam vtrhla protikorupční komise a zatkla mě na základě obvinění z podvodu a krácení daní,“ vysvětlovala, a pak se jí v hlavě mihla vzpomínka, tak pokračovala:

„A jo! Těsně předtím, než tam vrazila policie, mi Tessa hlásila nějaké nesrovnalosti ve finančních záznamech firmy.“

„Policie mi ukázala důkazy, které mají proti tobě, a nebudu lhát, jsou dost přesvědčivé. Ale udělám všechno pro to, abych tě z téhle situace dostala. Co kdybychom zavolaly Tesse a získaly ty dokumenty, co měla?“ navrhla Sloane a podívala se na ostatní dvě dámy, které souhlasně přikývly.

Všechny měly Tessino číslo, takže Clara vytáhla telefon, vytočila ho a dala na hlasitý odposlech. Sloane dál konejšila Vivian, zatímco Lyra se posadila na hranu stolu.

Telefon chvíli vyzváněl a byl přijat těsně předtím, než by se hovor přerušil.

„Haló?“ ozval se z telefonu cizí mužský hlas a dámy svraštily obočí.

„Dobrý den, chtěla bych mluvit s Tessou, prosím,“ řekla Clara a zvýšila hlasitost, aby všichni slyšeli.

„Majitelka telefonu měla nehodu, srazil ji řidič, který odjel. Momentálně je v kómatu ve všeobecné nemocnici,“ odpověděl mužský hlas a všem se zatajil dech.

Co se to sakra dělo? Byla to náhoda, že hned po Vivianině zatčení měla její asistentka nehodu a ležela v kómatu bez možnosti se probrat?

Tady rozhodně něco smrdělo, ale zatím chybělo jakékoli vodítko.

„Víš, kdo ty peníze převedl?“ zeptala se Clara váhavě Vivian a Lyra protočila oči.

„Přestaňte to lakovat na růžovo. Ten chlap šel dokonce do televize oslavit své jmenování, zatímco jeho přítelkyně je v průšvihu. Je to prosté – využil její slepou lásku, aby ji přiměl podepsat ty papíry, a ona mu tak bláhově věřila, že je podepsala, aniž by se na ně podívala,“ vychrlila Lyra na jeden nádech, nehledě na to, jestli to zní hrubě. Byla ten typ, co nazývá věci pravými jmény.

Podle jejího názoru si za to Vivian mohla sama. Kdo sakra tahá svého přítele do rodinné firmy? Přítele... ani ne snoubence, ale přítele. Jasně si o to koledovala.

Bylo jí to líto, to ano, ale hodlala říkat pravdu a vyjádřit svůj upřímný názor.

„Lyro,“ napomenula ji Sloane úsečným tónem, ale Vivian ji zastavila.

„Má pravdu, holky. Nemůžu uvěřit, jak jsem byla hloupá a naivní. Věřila jsem mu a udělala z něj spolumajitele firmy, ale on mi vrazil kudlu do zad, jakmile jsem se nedívala,“ řekla a dámy na ni vytřeštily oči.

„Udělala jsi co?“ Teď byla řada na Sloane, aby vyšilovala; odtáhla se od Vivian a chytila ji za ramena. Byla tou novinou naprosto šokovaná.

„Holka, jak jsi mohla udělat takovou hovadinu? Jak ti teď mám proboha pomoct?“ vyhrkla Sloane a v hlase jí zněla čirá frustrace. Nikdy by ji nenapadlo, že se její chytrá kamarádka nechá takhle snadno napálit chlapem.

„Já vím, bylo to ode mě hloupé... panebože! Připadám si teď tak pitomě. Jak jsem to mohla nevidět? Ty varovné signály tam byly, ale já je ignorovala,“ naříkala Vivian v agónii a kamarádky na ni hleděly s litem.

Chtěly pomoct, ale co mohly dělat? I kdyby daly dohromady všechny své peníze, na splacení těch dluhů by to nestačilo.

Sloane se už dříve pokoušela vyřídit kauci, ale hlavní inspektor její žádost zamítl. Nevěděla, jak kamarádce říct, že ani ona ji odtud nemůže vysekat.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel policista, který je přivedl. „Dámy, máte pět minut na dokončení, pak musíte odejít,“ oznámil a dámy jen přikývly.

„Zlato, mluvila jsem s hlavním inspektorem a bylo mi řečeno, že tě nemůžu vyplatit na kauci. Navíc investoři požadují okamžité splacení peněz, které prý dlužíš,“ rozhodla se Sloane sdělit tu špatnou zprávu, kterou v sobě dusila. Věděla, že její přítomnost dala Vivian naději, a tak nerada tu trosku naděje, co jí zbyla, bořila.

Podle očekávání Vivian klesla na mysli a jiskra v jejích jasně modrých očích úplně vyhasla; zůstal v nich jen matný, nepřítomný pohled.

„Zkusím zavolat do realitní kanceláře a uvidím, jestli by mohli dát na prodej některé z mých nemovitostí,“ řekla Vivian a požádala o telefon jednu z kamarádek.

Sloane, která jí byla nejblíž, jí ho podala a Vivian vytočila několik čísel.

Poté, co vše vysvětlila a uvedla kódy k nemovitostem, Vivian z toho, co se od agentury dozvěděla, málem omdlela.

Gavin změnil vlastnictví všech jejích nemovitostí. Netušila jak, ale najednou byla bez koruny.

Srdce se jí bolestivě sevřelo a měla pocit, jako by jí ho drásala kočka.

Gavin ji nechtěl jen ochromit tím, že jí přistřihne křídla, on ji chtěl zničit jednou provždy, aniž by jí nechal šanci na přežití.

Byl tak krutý. Jak mohla být deset podělaných let zamilovaná do takové stvůry? Musela být úplně slepá.

Kamarádky se ji snažily utěšit, ale ona už byla ve stavu, kdy jí nic nepomáhalo. Hlavu jí zaplavil vztek, nenávist a bolest. Nechtěla nic jiného než Gavinovi zakroutit krkem, dokud nekřupne.

„Dobře, dámy, čas vypršel,“ oznámil stejný policista a čekal u dveří, až Vivianiny přítelkyně odejdou.

Poté, co ji ještě jednou povzbudily a ujistily ji, že udělají vše pro to, aby jí pomohly, opustily místnost a Vivian zůstala znovu sama tváří v tvář kruté realitě.

Brzy do místnosti vstoupila dozorkyně a Vivianino srdce se nervózně rozbušilo, věděla, co bude následovat.

„Jdeme, odteď jste číslo 1995,“ řekla dozorkyně úsečně.

Jmenovala se Verna Grimesová a u ústřední policie pracovala už dvacet let. Zkušenost ji naučila nikdy nesoudit knihu podle obalu... ta mladá dáma kráčející za ní vypadala nevinně, ale kdo věděl, co provedla, že skončila tady.

Zamířily k ženským celám, zastavily se u stolu a Verna vytáhla modrou uniformu, kterou si Vivian měla obléct.

Ačkoli se Vivian cítila nevinná, neměla jinou možnost než si svléknout svůj značkový kostýmek a obléknout si starou vězeňskou uniformu, která smrděla plísní.

Měla štěstí, že ji dali na celu samotnou, jinak by ji nejspíš šikanovali. Slyšela strašné historky o tom, jak jsou lidé po zatčení biti a znásilňováni.

Tři dny utekly jako voda a Vivian byla stále v cele. Byla bledá a vypadala, že zhubla. Vlasy měla neupravené a nedokázala jíst jídlo, které jim podávali. Kvůli tomu se cítila velmi slabá.

Ležela na špinavé podlaze, příliš unavená a zesláblá, než aby jí to vadilo, když vtom zámek u cely cvakl a dovnitř vešla Verna.

„Vstávejte, máte návštěvu,“ řekla a Vivian překvapeně vykulila oči a přemýšlela, kdo za ní mohl přijít, protože její kamarádky už za ní nesměly.

Pokusila se vstát, ale byla příliš slabá. Verna jí pomohla na nohy a vedla ji z cely ven, přičemž ji držela za ruku.

Když Vivian dorazila do návštěvní místnosti, s překvapením tam uviděla čekat mladého muže v brýlích se zlatými obroučkami a černém obleku.

Muž nepromluvil, jen vytáhl termosku a položil ji na stůl. Po jejím otevření se místností rozlinula libá vůně a Vivian v břiše hlady zakručelo. Na tváře jí vystoupil lehký ruměnec.

„Jen do toho, slečno Vanceová, bylo mi řečeno, že jste skoro nic nejedla, tak jsem vám přinesl tuhle rýžovou kaši, abyste nabrala sílu,“ promluvil muž a Vivian se okamžitě pustila do jídla. Neměla čas přemýšlet, jak ten muž zná její jméno nebo odkud se ta kaše vzala. Měla příliš velký hlad, než aby ji to trápilo.

Když muž viděl, jak hlady hltá, přišlo mu jí líto.

Když Vivian dojedla, muž se představil a podal jí svou vizitku.

„Jmenuji se Silas Mercer ze společnosti Sterling Systems Group a jsem osobním asistentem generálního ředitele,“ řekl Silas a posunul si brýle na kořen nosu.

„Dobře, pane Mercere, čemu vděčím za tuto návštěvu? Přišel jste se ptát na ty peníze?“ zeptala se Vivian, zmatená, ale po třech dnech bez jídla spokojená... ta kaše chutnala jako nebe.

„Mám způsob, jak vás dostat z vězení a vyrovnat vaše dluhy, ale nejdříve musíte přijmout nabídku mého šéfa,“ řekl Silas.

„Jakou nabídku?“ zeptala se Vivian se zdviženým obočím.

„Musíte se za něj provdat.“