Znovu jsem se přistihl, jak mě rozptyluje myšlenka na nebesky modré oči, které jako by mi viděly až do duše. Zavrtěl jsem hlavou, abych si pročistil mysl. Jsem už kurva starej, když se nechám od práce vyrušit ženskou, do které jsem vrazil. Ale něco na ní bylo. Jo, tak o dvacet let míň, než by ke mně sedělo, pomyslel jsem si a soustředil se zpět na tabulku na obrazovce. Zazvonil telefon a já ho zvedl.

„Ryker Vane,“ ohlásil jsem se.

„Rykere, jak to jde?“ slyšel jsem hlas svého starého parťáka od námořnictva. Poté, co jsme odešli od sboru, šel on k policii, zatímco já zvolil soukromý sektor. Pořád jsme byli v kontaktu a pomáhali si, když bylo potřeba.

„Breckene, jde to. Však víš, stárnutí je na prd,“ řekl jsem mu. „Čemu vděčím za tenhle hovor?“ Uchechtl se, ale po mé otázce zvážněl. To nebylo dobré znamení.

„Volám ti z přátelství, jen abych tě varoval,“ řekl Breck.

„To oceňuju, před čím mě varuješ?“

„Garrick.“ Sevřel se mi žaludek. Do čeho se ten můj syn zase namočil? „Není to dobrý, je to velký a je to zlý,“ dodal Brecken.

„Můžu vidět spisy?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, že chci hodně, ale jde o mého syna.

„Kdybych mohl, tak ti je dám. Ale tohle je fakt velká věc. Všichni mě sledují, nemůžu si dovolit chybu.“

„Chápu,“ řekl jsem.

„Poslal jsem pár svých kluků promluvit si s jeho ženou, ani jsem nevěděl, že je ženatý,“ poznamenal Brecken.

„Jo, už pár let.“ Nemohl jsem mu přiznat, že mě na svatbu nepozvali. Jediný důvod, proč jsem o ní věděl, byl ten, že se mě jeho matka snažila přimět, abych to celé zacáloval. Kdyby mě pozvali, nebo kdyby mě Garrick aspoň představil té ženě, kterou si bere, nic bych nenamítal. Sakra, vrazil bych do toho každej cent, co mám. A že jich mám hodně. Ale můj syn neudělal ani jedno. Takže jsem odmítl – bylo to poprvé v životě, co jsem odmítl, když mě moje ex nebo náš syn žádali o peníze. Ale bolelo mě vědomí, jak málo pro něj znamenám. V duchu jsem si představoval jeho ženu jako kopii mé exmanželky, jeho matky. Někdo, koho žene jen status a příjem. Pravděpodobně mrcha. Tehdy jsem se zatvrdil a přestal synovi sypat peníze. Byl dospělý a musel se postavit na vlastní nohy. Očividně ho ty nohy dovedly rovnou do průšvihu. „Poslali jste někoho za Garrickem?“ zeptal jsem se.

„Nemůžeme, vypadá to, že se pod ním slehla zem.“

„Do prdele.“ Bylo to zlé. Buď Garrick ty potíže předvídal a vypařil se, přičemž v tom nechal svou ženu samotnou, nebo jeho zmizení nebylo dobrovolné. Tak jako tak jsem ho musel najít, byl v tom až po uši. Miloval jsem svého syna, tak jako by měl každý otec milovat svého syna. Ale i já jsem si musel přiznat, že není zrovna nejostřejší tužka v penále a není to typ, co by se uměl bránit. Potřeboval mě a já tam budu. „Díky, Brecku. Vážím si toho varování,“ řekl jsem příteli.

„Od čeho jsou kamarádi? Můžu se spolehnout, že tam nepůjdeš a všechno nezkoníš?“ zeptal se Breck.

„Znáš mě.“

„Právě proto se ptám,“ odvětil.

„Budu se chovat naprosto vzorně a nikoho nezabiju jen proto, že jdou po mým synovi,“ slíbil jsem mu.

„Hádám, že nic lepšího z tebe nedostanu. Dávej na sebe pozor.“ Ukončili jsme hovor a já zavolal Maddoxovi, svému partnerovi a nejlepšímu příteli.

„Musím si vzít pár dní volno, Garrick má nějaký trable,“ řekl jsem mu.

„Běž. Já to tu zvládnu. Máš nějaký klienty, o kterých bych měl vědět?“ zeptal se.

„Ne, na stole nemám nic, co by nepočkalo.“

„Dobrá. Tak to vyřiď a možná mu vraz pár pohlavků, ať dostane rozum,“ řekl Maddox.

„Věř mi, udělám, co bude v mých silách,“ zavrčel jsem. Po skončení hovoru jsem vstal a vzal si sako. Oblékal jsem si ho, zatímco jsem vycházel z kanceláře.

„Breanno, potřebuju adresu jisté Elary Thorneové,“ řekl jsem své asistentce, když jsem procházel kolem jejího stolu. „Potřebuju ji do deseti minut.“ V e-mailu z telefonu jsem z výtahu poslal pokyny svým lidem, aby se zatím hlásili u Maddoxe. Když jsem odemykal auto, přišla mi SMS.

B: Žádná adresa pro Elaru Thorneovou, trochu jsem hrabala, její dívčí jméno bylo Vanceová. Pod tím jménem je aktuální adresa.

Podíval jsem se na tu adresu a říkal si, proč by proboha Garrick bydlel v téhle části města. Nebyl to vyloženě slum, ale nemělo to k němu daleko. A proč by byl jeho byt napsaný na dívčí jméno jeho ženy? Až svého syna najdu, budu mít spoustu otázek. V centru mi trvalo dvacet minut v dopravní zácpě, než jsem dorazil k tomu obytnému komplexu. Byl starší a špatně udržovaný. Fasáda byla popraskaná a vybledlá. Markýza nad vchodem byla roztržená a její dlouhý cár plápolal ve větru. Prošel jsem dveřmi – žádná ochranka, dokonce ani zatracenej zámek na vchodových dveřích. Proč by sakra Garrick bydlel na takovém místě? Jednou jsem se podíval na výtah a rozhodl se, že čtyři patra po schodech budou bezpečnější volba. K mé spokojenosti se můj dech, když jsem dorazil do čtvrtého patra, téměř nezměnil. Možná stárnu, ale s mou fyzičkou není nic v nepořádku. Našel jsem dveře s jmenovkou ‚Elara Vanceová‘ a zaklepal. Nikdo se neozýval, tak jsem naslouchal, jestli je někdo doma. Pokud tu už byli Breckovi lidé, mohlo to znamenat, že tahle Elara bude váhat, jestli má někomu dalšímu otevřít. Nic jsem neslyšel, tak jsem zaklepal znovu, tentokrát s trochu větší silou.

„Běžte pryč.“ Zevnitř bytu se ozval ženský hlas. Zněla vyděšeně a já si říkal, jak moc na ni Breckovi kluci tlačili. To, že mají být ti hodní, neznamená, že občas nejsou příliš hrubí.

„Jsem tu jen proto, abych si promluvil s Garrickem,“ zavolal jsem na ni.

„Není tady. Běžte pryč.“ Dveře za mnou se otevřely a vykoukla z nich starší žena. Zlostně se na mě podívala a já si povzdechl.

„Pak bych si rád promluvil s vámi, Elaro. Mohla byste prosím otevřít dřív, než na mě vaše milá sousedka zavolá policii?“ zkusil jsem to.

„Nemám vám co říct. Paní Kravitzová, všechno je v pořádku, policii volat nemusíte.“ Ta situace mě začínala vážně dráždit. Zhluboka jsem se nadechl, opravdu jsem nechtěl, aby moje první interakce s mou snachou spočívala v tom, že na ni budu křičet přes zavřené dveře.

„Neublížím vám, nebudu dokonce ani trvat na tom, abych šel dovnitř. Mohla byste prosím jen otevřít, abych nemusel mluvit s těmi dveřmi.“ Snažil jsem se mluvit klidným hlasem a znít co nejméně hrozivě.

„Proč bych vám měla věřit?“ To si vážně myslela, že jsem tak špatný otec, že bych ublížil vlastnímu synovi? Pak mi to došlo. Jako úplný idiot jsem se nepředstavil. Samozřejmě že mi nevěřila.

„Promiňte, měl jsem začít tím, že se představím. Jsem Ryker Vane,“ zavolal jsem a zpražil pohledem tu zvědavou sousedku, která už teď věděla, kdo jsem.

„To mi má něco říkat? Nemůžete prostě odejít? Neměla jsem zrovna nejlepší den.“ Ta poslední věta byla pronesena se slabým zachvěním v hlase. Byl jsem na nejlepší cestě ji rozplakat a cítil jsem se jako kretén. Ale zároveň mě štvalo, že neví, kdo jsem.

„Jsem Garrickův otec.“

„Ne, otce svého bývalého manžela jsem poznala a vy to nejste,“ zavolala. Tenhle rozhovor se mi vážně vymykal z rukou, bylo tu příliš mnoho věcí, které mě mátly.

„Otevři ty zatracený dveře, nebo je vyrazím!“ Poslední zbytky mé trpělivosti byly pryč. Z druhé strany dveří jsem zaslechl prudký nádech.

„Fajn. Ale o nic se nepokoušejte, jsem ozbrojená a nebojím se to použít,“ křikla. Říkal jsem si, jestli má pistoli nebo nůž a jak moc to s nimi umí. Slyšel jsem cvaknutí zámků a pak se dveře pomalu otevřely asi na deset centimetrů. Vyhlédly na mě nebesky modré oči a vzaly mi dech i myšlenky. „Vy.“ Zněla stejně překvapeně jako já. Poprvé v životě jsem svému synovi záviděl.