„Vím, co chci,“ řekne Declan a teď mluví k Blaire. „Budu psanec, je mi to jedno. Už mě nebaví hrát divadlo. Zachráním tě před tímhle osudem, Tesso. O všechno se postarám. Potřebuju jen, abys šla se mnou.“

„Ztratil bys všechno,“ řeknu a srdce mám až v krku. Tak dlouho jsem snila přesně o tomhle rozhovoru – o tom, že mě Declan miluje natolik, že je ochoten všechno ostatní zahodit. Ale teď, když to přišlo, je toho moc.

„Všechno kromě tebe,“ řekne Declan.

„Vzdal by ses postavení Alfy.“

„Lepší než sledovat, jak se z tebe stává jedna ze sexuálních otrokyň toho krutého krále.“

„Ty ses úplně pomátl,“ vyštěkne Blaire.

Rozběhne se k nám a snaží se ho ode mě odtlačit. Její drobná postava se jeho mnohem větší postavě nemůže rovnat a on se na ni jen podívá.

„Declane, jdi od ní pryč. Seslala na tebe nějaké prokletí… Najdeme lék, přísahám. Určitě existuje nějaká čarodějnice, která pomůže,“ mluví Blaire rychle. Oči má zběsilé, ona je ta, která vypadá, že přichází o rozum. „Měli jsme se brát… Měla jsem být Lunou… To mi nemůžeš vzít…“

Její oči se zaměří na mě. „A co se týče jí – vždyť ani není čistá!“

Mé srdce se rozpadá na tisíc kousků. Declanův cit ke mně ho nutí vzdát se všeho, ale má láska k němu mi velí chránit ho před takovou obětí.

Kdyby se události té osudné noci před třemi lety nikdy nestaly, pak by nám to mohlo klapat. Mohli jsme se milovat, být šťastní, vychovávat děti a vést smečku.

Ta noc všechno změnila. Teď jsem poskvrněná a ta skvrna ulpívá na všech mých blízkých.

Nemohu dovolit Declanovi, muži, kterého jsem kdysi milovala víc než kohokoli jiného, aby pro mě obětoval svou budoucnost a svůj život. Ne v tomto stavu. Ne když má tolik jiných možností.

Musí vést naši smečku. Bude dobrým Alfou.

Nebudu tou ženou, která mu bude dál sobecky ničit život.

Přesto, když se na mě dívá s takovým očividným zoufalstvím, vím, že mé rozhodnutí chránit ho na úkor sebe samé nepřijme.

Nesmím mu dávat falešnou naději. Pokud pojme podezření, že mi na něm stále záleží, vzepře se králi lykanů. Odepsal by se.

Abych mu dala tu nejlepší šanci na co nejzářivější budoucnost, musím ho oklamat.

„Nechci prožít život na útěku,“ řeknu. Vymaním svou ruku z jeho a spustím ji podél těla.

Dívá se na mě, jako by mi narostla druhá hlava. „Cože?“

„Stát se jednou z žen krále lykanů je velká čest,“ řeknu. „A pokud hledá někoho s vlastnostmi, které mám jenom já… možná bych mohla být někdo výjimečný. Někdo významný.“

„Mohl by s tebou zacházet krutě,“ namítne Declan. „Nevíš, co říkáš.“

„Nebo mi dá všechno, po čem jsem kdy toužila,“ oponuji. Potlačuji v sobě sebestředný hnus z toho, že musím lhát. Bolest v jeho očích mnou projíždí jako čepel.

Později, slibuji si. Těmto pocitům budu čelit později.

Pro teď musím být i nadále tou ženou, kterou pohrdám.

„Král lykanů má víc peněz a moci, než o čem si kdokoli jiný může nechat jen zdát,“ řeknu. „Ve srovnání s ním jsi nic, Declane.“

Nevěřícnost v jeho tváři ustupuje hněvu. Svrští obočí, hlas mu ztvrdne. „Nejsi takhle marnivá. Miluješ mě.“

Miluju, a právě proto mu nikdy nedovolím vzdát se všeho, na čem tak tvrdě pracoval. Ne kvůli mně.

Ochráním Declana a ochráním naši smečku.

Abych to dokázala, musím jít ke králi a uposlechnout jeho předvolání.

Otočím se k němu zády, obejdu Blaire a zamířím k žebříku. Tašku i svůj majetek nechávám za sebou. Tam, kam jdu, nebudu potřebovat nic z toho, co je tady.

Declan se vydá za mnou, ale Blaire mu zastoupí cestu.

„Sakra, poslouchej ji,“ řekne Blaire. „Neuvažuješ racionálně.“

Slezu po žebříku a pak sejdu po schodech dolů.

Královský posel už čeká venku a stojí u otevřených zadních dveří černého sedanu. Když se přiblížím, odstoupí stranou.

„Nastupte,“ řekne.

Uposlechnu ho a posadím se na chladnou kůži. Nervozita nade mnou vítězí a já začnu nervózně kmitat prsty a proplétat je mezi sebou. To ticho už nemůžu vydržet.

„Říkal jste, že král hledá dívky, jako jsem já,“ ozvu se.

Posel nakloní hlavu na stranu. Nedívá se na mě, ale poznám, že poslouchá.

Tím povzbuzena pokračuji. „Koho přesně král Roman hledá?“

„Král hledá ženu, kterou potkal před třemi lety,“ odpoví posel.

Srdce se mi rozbuší. Před třemi lety jsem prožila svou říji s cizincem, který byl před svítáním pryč.

To musí být náhoda.

Jedeme čtyři hodiny, než dorazíme k vysoké hradbě zámku. Nikdy jsem ji neviděla na vlastní oči, ale tohle složité zdivo může patřit jedině Korunnímu městu.

K jednomu z mnoha vchodů vede zácpa, ale řidič sedan stočí stranou a zamíří k vjezdu s bránou a ozbrojenou stráží. Strážný nahlédne okýnkem dovnitř a pak nás pustí dál.

Tunel se nakonec otevře do rozlehlého podzemního prostoru, ve kterém nechybí budovy ani silnice. Ze stropu visí skalní útvary. Prostor osvětlují světelné řetězy a lucerny. Jeskynní systém?

Auto zastaví před kamennou patrovou budovou. Od vchodu se táhne řada dívek, která končí až hluboko uvnitř.

Opatrně vystoupím z auta. Okamžitě mě popadne pod paží strážný v plné zbroji a odtáhne mě na konec řady.

Postupuji s ostatními dívkami a nakonec vejdu do budovy. U dveří stojí ozbrojený strážný vedle košíku s mobilními telefony. Vyzývavě se na mě podívá.

Sáhnu do kapsy, vytáhnu mobil a podám mu ho. Vytrhne mi ho z ruky a hodí ho do košíku.

„Dostanu ho zpátky?“ zeptám se.

Dívá se skrze mě.

Tipuji, že to znamená ne.

Řada pokračuje do různých místností. Dům působí starobyle, má menší místnosti a nižší stropy než jakýkoli moderní dům, který jsem kdy viděla. Místo elektrických světel se používají olejové lampy.

V jedné místnosti skupina mužů a žen beze slova bere naše míry krejčovským metrem. Pohybují se rychle a obratně, otáčejí každou dívku sem a tam, dokud nezískají, co potřebují.

V další místnosti nám kladou otázky.

„Odkud pocházíte?“

„Kdy jste se narodila?“

Když na mě přijde řada, zastavím se před stolem. Starší plešatějící muž za stolem má na spánku kapky potu. Jak kouše do jablka, prskají mu z úst drobky přímo na papíry před ním.

Prohlédne si mě, žvýká a zašklebí se. S očima upřenýma na mé poprsí se zeptá: „Jste panna?“