Elara

Stála jsem na chodbě a na chvíli se opřela o zeď. Z očí mi unikla jedna osamělá slza. Nenechám se před nimi rozplakat.

To vážně bolelo. Z hýždí mi vystřelovala bolest. Tentokrát jsem si možná zlomila kostrč. Nadzvedla jsem si tričko a snažila se prohlédnout si bedra. Tentokrát tam rozhodně budu mít modřinu. Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem tu zůstat dlouho. Brzy přijdou lidé na snídani.

Pomalu jsem vystoupala do pátého patra. Vzala jsem si úklidové prostředky z komory a začala postupně mýt koupelny cestou dolů do prvního patra. Při práci mi ze zadnice vystřelovala bolest. Úklid byl kvůli tomu mnohem těžší.

Jeden úkol po druhém…

Jeden pokoj po druhém…

3 měsíce a 7 dní…

Neustále jsem si tyhle věci opakovala. Dokážu to vydržet. Už to bylo i horší. Beta Dax mi tehdy zlomil ruku. Byla to levá, moje dominantní ruka, a práce mi trvaly dvakrát déle po celé čtyři týdny. Pak tu byl ten den, kdy na mě Vespera vylila vroucí čaj. Ty popáleniny se hojily pěkně dlouho.

Byla jsem ve třetím patře, když mě zase našel. Proč nebyl s ostatními v sídle Mere? Nejezdí tam snad obvykle všichni o víkendech, když se nekonají žádné akce smečky? Vešel do koupelny s ručníkem kolem krku a šortkami v ruce, vypadal zpocený a špinavý, určitě z tréninku.

Když se na mě podíval, zastavila jsem se. Okamžitě jsem odstavila mop a chtěla koupelnu opustit. Prosím, nechte mě prostě odejít… Nechtěla jsem žádné další problémy…

Takové štěstí jsem neměla. Ztuhla jsem, když mě zezadu něco promáčelo. Otočila jsem se a uviděla Alfu Kaelena, jak tam stojí a drží teď už prázdný kbelík od mopu. Podívala jsem se na podlahu kolem sebe… skvělé, teď jsem celá od špinavé vody z mopu. „No, tak tam jen tak nestůj,“ utrhl se na mě.

Rychle jsem se otočila a popadla pár hadrů ze svého malého úklidového vozíku. Klekla jsem si a začala se snažit tu vodu vytřít. Moc mi to nešlo, protože ze mě kapalo přímo na místa, která jsem se snažila vysušit.

„Kaeleneeeee. Kde jsi–“ Vesperin hlas se náhle zarazil, když vstoupila do koupelny. „Aha, tady jsi!“ řekla až příliš sladce. Vespera je dcera Bety, Daxova mladší sestra. A už od svých tří let je pevně přesvědčená, že Kaelen bude její druh. Je to opravdu hezká blondýnka s dlouhýma nohama a modrýma očima. Ale její krása je jen povrchní. Všimla si mě.

„Ty neumíš ani pořádně vytřít podlahu? Není divu, že se tvá vlčice nikdy neobjevila. Věděla, že jsi jen k ničemu zbytečná zrádkyně,“ ušklíbla se na mě. Prošla kolem mě vodou a nenechala si ujít příležitost mi šlápnout na prsty, než se postavila po Kaelenův bok.

„Pojď se osprchovat ke mně. V téhle koupelně to páchne jako špinavá voda z mopu,“ řekla a zavěsila se mu do paže.

„Jo,“ řekl, zatímco začali vycházet z koupelny. Vespera při odchodu neváhala a srazila mě na zem. Dnešek je čím dál lepší.

Zbytek dne jsem přečkala s minimálním trýzněním. Pár obvyklých strkanců a podražených nohou, což skončilo novou modřinou na holeni, ale nic víc. Trochu jsem se uvolnila a vylezla na půdu. Není to nic moc, ale je to moje a nikdo se neobtěžuje sem chodit, což mi vyhovuje.

V rohu u okna je stará matrace s pár dekami, které se mi podařilo získat. Mám taky dva polštáře. Jednoho dne v prádelně přivezla jiná pracovnice domu obrovský vozík polštářů, které se měly recyklovat. Popadla jsem ty dva horní a brala to jako perfektní příležitost, jak si do pokoje propašovat pár nových polštářů. Později jsem zjistila, že v nich zůstala nádherná vůně.

Nemám úplně vlkodlačí smysly, protože moje vlčice mě v podstatě opustila a stejně jsme se nikdy neproměnily. Ale mám silnější čich než průměrný člověk; polštáře voněly po lese a já se té vůně nemohla nabažit.

Měla jsem tam také stojací zrcadlo s velkou prasklinou, která jím procházela. Ale stačilo to. Nebylo to tak, že bych byla dost hezká na to, abych si dělala starosti se svým vzhledem. Většinou jsem ho používala ke kontrole modřin a ran, které jsem si sama neviděla.

Naproti zrcadlu jsem měla starý stůl, který tu byl už v době, kdy jsem se nastěhovala. Měl asi šest zásuvek. Pár jsem používala na oblečení, jednu na náhradní tužky a papíry, které se mi podařilo najít na úkoly, a jedna zásuvka skrývala mou skrýš. Skrýší byla krabička s drobnými. Tyhle peníze sbírám už od svých osmi let. Budou to peníze na můj únik, až odmaturuji. Pomůže mi to aspoň do začátku, až odejdu.

Přetáhla jsem si tričko, teď už celé zaschlé od vody z mopu, přes hlavu a podívala se do zrcadla. Povzdechla jsem si nad svým odrazem. Moje zrzavé vlasy byly matné a splihlé. Obvykle mi jen bezvládně visely na ramena. Kůži jsem měla bledou a pod matně zelenýma očima jsem měla tmavé kruhy. Někdy moje oči vypadaly, jako by se mi propadaly do obličeje. Vždycky jsem byla spíš vychrtlá, ale taky jsem byla hodně malá, což u vlkodlaků nebylo normální. Když se k tomu přidaly náhodné modřiny, šrámy a staré jizvy, prostě jsem nebyla hezká.

Viděla jsem začínající tmavou modřinu přesně tam, kde jsem měla kostrč. Teď bude celý týden ve škole sezení utrpením. Kdyby se moje vlčice aspoň vrátila, možná bych se hojila o něco rychleji. Někdy jsem měla pocit, že si měsíční Bohyně prostě jen rozmyslela a mou vlčici si vzala zpět. V hlavě se mi ozývala jen krátkou dobu. Čekala jsem, kdy přijde proměna, ale nikdy k ní nedošlo. Asi po dvou měsících jsem se přestala snažit svou vlčici přimět k řeči. Možná měla pocit, že jsem taky zrádkyně. Nebyl by to ojedinělý názor.

Vzpomněla jsem si na svůj napůl snědený croissant z dnešního rána a začala zoufale prohledávat kapsy. Jídlo by bodlo. Po obědě jsem se do kuchyně nedostala, abych se podívala, jestli tam nezbylo něco nechtěného, a po večeři už tam nic nebylo. O víkendech mám vždycky hlad, protože je tu víc lidí a je těžší se dostat ke zbytkům. Je to ještě horší, když má sídlo hosty z jiných smeček. Aspoň ve škole se můžu vždycky najíst v jídelně.

Po důkladném prohledání kapes jsem si uvědomila, že mi musel vypadnout při některém z mých dnešních pádů. Povzdechla jsem si, dolezla do postele a zabořila obličej do polštáře vonícího po lese. Snad se mi podaří u snídaně připravit něco málo navíc a dát si pár soust. Zítra je nový den.

3 měsíce a 6 dalších dní…