Kaelen

Moje sedmnácté narozeniny jsou za dva dny. Opravdu doufám, že najdu svou družku, abych mohl převzít roli Alfy. Je to upřímně hloupá tradice. Jsem připravený. Trénoval jsem na to celý život.

Máma naplánovala tuhle šíleně velkou oslavu a pozvala všechny nezadané vlčice ze smečky, které už jsou ve věku. Dokonce sem přijedou vlčice z jiných smeček. Ona a táta v poslední době vedou podivné, tiché rozhovory a nechtějí mi říct, o co jde.

„Nudím se. Pojďme dělat něco zábavného!“ štěbetá Vespera, když všichni vcházíme do společenské místnosti.

„Co máš na mysli?“ zeptal jsem se a podíval se na ni. Zbytek naší party se k nám přidal na pohovkách, zatímco jsem zapínal televizi.

„No, mohli bychom jít otravovat tu zrádkyni,“ pokrčila rameny. „To nás vždycky pobaví.“ Nemýlila se. I když v poslední době, pokaždé když vidím, jak ji někdo trápí, nebo když jsem na ni zlý já, mám tenhle divný pocit v hrudi. Možná bych si měl promluvit s lékařem smečky.

„Co máš v plánu?“ zeptal se Dax, který se teď přidal k jakémukoli plánu, který Vespera osnovala.

„Viděl někdo z vás, kde spí?“

Elara

Vydechla jsem. To by pro dnešek stačilo. Podívala jsem se na horu čistého nádobí ležící na lince. Ráno prostě sejdu o pár minut dřív a uklidím to.

Alfa Roderick a Luna Lyssandra momentálně hostili v sídle další lidi. Pravděpodobně kvůli blížící se oslavě sedmnáctých narozenin Alfy Kaelena.

2 měsíce a 5 dní…

Mně bude sedmnáct za pouhých deset dní. Ale nebude žádná oslava ani dort. Doufám, že nebude ani žádný druh. Pro většinu vlků jsou sedmnácté narozeniny dnem, kdy můžou začít hledat svůj protějšek. Tu jedinou pravou lásku, kterou nám dává měsíční Bohyně. Nemyslím si, že tu pro mě měsíční Bohyně ještě je. Stejně bych nechtěla, aby mým druhem byl kdokoli z naší smečky, kdo si myslí, že mám zrádcovskou krev. Mohli by se ke mně chovat stejně, nebo dokonce hůř než ostatní. To, že najdu druha, jen zkomplikuje můj plán a já to nechci.

Vydala jsem se směrem k půdě. Chtěla jsem jen spát. Zítra jsem měla velmi dlouhý seznam věcí, které musím udělat před Kaelenovou oslavou, a vůbec jsem se na to netěšila. Podařilo se mi opravit učebnici dost na to, abych snad nemusela platit za poškození, a moje kostrč se zdá být víceméně zahojená.

Nevím proč, ale když jsem stoupala po malém schodišti na půdu, něco mi nehrálo. Čím výš jsem stoupala, tím víc mi bylo úzko. Nemám vlkodlačí smysly, takže jsem nemohla říct, že tu někdo byl, ale něco nebylo v pořádku…

Vystrčila jsem hlavu a rozhlédla se. Zaplavilo mě zoufalství. Někdo tu byl.

Moje zrcadlo leželo na podlaze a kolem něj jsem viděla střepy skla. Moje deky byly rozházené po místnosti. Moje dva polštáře byly roztrhané a vypadávala z nich výplň. Začala jsem panikařit, když jsem si uvědomila, že i moje oblečení je rozházené po celé místnosti.

O ne…

Prosím ne…

Jen tohle ne…

Rozběhla jsem se ke svému stolu s dokořán otevřenými zásuvkami a ignorovala sklo pod nohama. Můj referát z historie ležel na stole roztrhaný na kousky. Na tom teď nezáleželo. Rychle jsem se podívala do zásuvek a nikde jsem nenašla svou krabičku s penězi. Ó Bohyně, ne…

Převracela jsem už tak zdemolovaný pokoj a hledala ji. Byla pryč. Všechno bylo pryč a mně skoro vypršel čas. Co budu dělat, až odejdu? Nemohla jsem vydržet zůstat déle než do maturity.

Po tvářích mi začaly stékat slzy. Já nepláču. Nenechám je vidět mě plakat. Pohřbím to v sobě a připomenu si plán. Ale plán nebude fungovat, když nebudu mít žádné peníze. Už jsem to v sobě nedokázala dál dusit. Sklouzla jsem po zdi a posadila se s koleny přitaženými k hrudi. Vyplakala jsem všechny slzy, které jsem za všechna ta léta neuronila.

Ztrácela jsem naději. Docházel mi čas. Proč to udělali zrovna teď? Co jsem udělala? Kdy už to bude stačit?

Nechala jsem vzlyky otřásat svým bolavým tělem, dokud ve mně nic nezbylo. Podívala jsem se na nohy a všimla si řezných ran od skla. Vyškrábala jsem se po zdi nahoru, obešla sklo a našla koště. Smetla jsem ho na hromadu, abych se s ním vypořádala později.

Sešla jsem po malém schodišti dolů do sprch pro omegy. Byla tam malá lékárnička, kterou jsem mohla použít k ošetření nohou. Seděla jsem na lavičce, vytahovala si z nohou malé kousky skla a obvazovala je. Z úst mi dál unikaly tiché vzlyky, ale už jsem se ani nesnažila s tím bojovat.

Když se dveře do koupelny otevřely, všechna krev mi zmizela z obličeje a chtělo se mi zvracet.

Kaelen

Nemohl jsem spát; nemohl jsem se uvelebit. Ten divný pocit v hrudi se neustále vracel.

Rozhodl jsem se vstát a jít do sprch. Do sprch pro omegy jsem chodil vždycky nejraději. Když jsem procházel kolem sprch na svém patře, slyšel jsem hlasy a nechtěl jsem, aby mě teď někdo otravoval. Všechny ty vlčice, co tu pobíhaly, mi začínaly lézt na nervy. Rozhodl jsem se sejít do sprch pro omegy, protože už bylo dost pozdě na to, aby tam nikdo nebyl.

Vešel jsem dovnitř a uviděl ji, jak sedí na lavičce s lékárničkou. Vypadalo to, že si obvazuje nohy. Vzhlédla ke mně těma matně zelenýma očima a viděl jsem, jak při pohledu na mě zbledla. Obličej měla ubrečený a oteklý. Plakala? Proč si obvazuje nohy?

Do prdele.

Máma mě zabije. Nikdy jsme jí záměrně moc neublížili. Rozhodně jsme ji nikdy nerozplakali. Aspoň ne tak, abychom o tom věděli. Musela projít přes ty střepy z rozbitého zrcadla. Dax ho neshodil schválně, je prostě stavěný jako medvěd a ten prostor je malý. Ale nikoho z nás nenapadlo to uklidit.

Došel jsem k lavičce a sedl si naproti ní. Rychle se pokusila sbalit lékárničku a odejít. Natáhl jsem ruku, abych ji zastavil, a ona sebou prudce trhla. Sakra. Zase ten pocit. Chci se jen ujistit, že jsme jí neublížili moc, abych zítra nedostal kázání.

„Ukaž mi to,“ řekl jsem jí tak jemně, jak jsem jen dokázal. Pomalu zavrtěla hlavou. Postavila se, jako by chtěla odejít.

„Neublížím ti, slibuju. Jen mi ukaž ty nohy,“ zkusil jsem to znovu a uvědomil si, že si nepamatuju její jméno. Vždycky to byla jen ta zrádkyně a my jsme jí nikdy nevěnovali pozornost natolik, aby nás to zajímalo. Minutu na mě hleděla a zjevně se snažila vymyslet, co má dělat. Znovu si sedla na lavičku a opatrně na ni zvedla nohy.

„Dík. Jen se podívám, jak moc je to zlé…“ řekl jsem opatrně a sáhl po její noze. Zavřela oči a odvrátila hlavu. Viděl jsem, jak celé její tělo ztuhlo, když jsem se jí dotkl.

Prohlédl jsem si chodidla. Na holku bez vlka má fakt štěstí. Podle toho, co jsem viděl, nebylo nic moc hluboké a většina krvácení už ustala. Sundal jsem jí ušpiněné obvazy a nohy jí znovu ošetřil, snažil jsem se to udělat tak, aby se jí co nejlépe chodilo. Vlkodlaci nejsou v první pomoci moc dobří, protože se hojíme strašně rychle. Kdyby měla vlka, její tělo by se už začalo hojit samo. Za hodinu by byla v pořádku. Bez vlka se tohle bude hojit týden i déle.

„To by mělo pomoct,“ řekl jsem a zavřel lékárničku. Podívala se dolů na své nohy, otočila se a spustila je na podlahu. Postavila se k odchodu, lehce na mě kývla, ale do očí se mi nepodívala.

Než stihla vyklouznout ze dveří, otočil jsem se a řekl: „Počkej! Nepamatuju si tvoje jméno.“ Zastavila se a zmateně ke mně vzhlédla. V jejích očích jsem viděl porážku, jako by byla úplně zlomená.

„Elara,“ zašeptala jen tak hlasitě, aby to můj vlkodlačí sluch zachytil. Proč jsem sakra nevěděl, jak krásné má jméno?

Otočila se a odešla z koupelny. Bolest v mé hrudi zesílila a já nemohl přijít na to proč. Vskočil jsem do studené sprchy a pak se vrátil do pokoje.

Doufám, že nepůjde za mámou kvůli svému pokoji a tomu zrcadlu. Nechci o tom slyšet přednášku, když to nebyl můj nápad. Vespera ty peníze našla a vzala si je. Ne že bych se jí v tom snažil zabránit…

Elara

„Počkej! Nepamatuju si tvoje jméno,“ řekl náhle a já jsem ztuhla. Otočila jsem se a viděla, jak se dívá mým směrem. Nemohla jsem vyčíst výraz v jeho tváři a pořád jsem nechápala, proč mi pomohl.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je moc urážlivé, že si nepamatuje moje jméno, nebo jestli hraje nějakou divnou hru. Kdybych mu to neřekla, mohl by se rozzlobit a já nemám ve zvyku rozčilovat Alfy.

„Elara,“ odpověděla jsem tiše a nedůvěřovala svému hlasu, aby se nezachvěl. Rychle jsem se otočila a odešla, zatímco se mi do očí draly nové slzy.

Dostala jsem se zpátky na půdu ke své posteli. Popadla jsem polštář a snažila se do něj nacpat výplň zpátky. Našla jsem svou deku a vyklepala ji, abych se ujistila, že na ní není žádné rozbité sklo.

Lehla jsem si na svou hrbolatou starou postel a dívala se z malého okna.

2 měsíce a 4 dny; už se to blížilo.